„Opera North se do permanentní veřejné debaty o migraci zapojila inscenací, která se snaží otevřít lidem oči.“

„Zatímco vnitřní dramaturgie opery umožňuje realistické výjevy, režie naopak mnohdy uhýbá k nápovědám.“

„Manolios je operní úloha pro téměř hrdinný tenor. Opera North našla ideálního představitele.“

Opera North v Leedsu na severovýchodě Anglie nastudovala Řecké pašije Bohuslava Martinů. Rozhodně ne jako jakýsi hudební objev, ale naprosto naplno jako dílo, které hovoří k dnešku, jako až překvapivě sdělné hudební divadlo s nadčasovým poselstvím. Soubor připravil první verzi opery, takzvanou londýnskou, která měla v podobě rekonstruované a plně rehabilitované Alešem Březinou opožděnou premiéru v Rakousku v roce 1999. Dnes může být a je s naprostou samozřejmostí stejně hodnotnou součástí světového repertoáru jako verze druhá, takzvaná curyšská, hraná od počátku 60. let. I když jde o dvě poměrně odlišná zpracování stejné předlohy, obě poskytují inscenátorům jedno výrazné, silné a stále aktuální téma – migraci.

Sobotní premiéra v Theatre and Opera House v Leedsu se stala v prvním i v dalších plánech – ať už díky režisérovi Christopheru Aldenovi, nebo díky hudebnímu nastudování Garryho Walkera a výborným sólistům – živým, zdařilým a působivým představením. Román Kristus znovu ukřižovaný od Nikose Kazantzakise se v rukou Bohuslava Martinů stal v padesátých letech naléhavým humanistickým hudebním mementem a apelem. Ovšem v současném výkladu, nezastírajícím, že jde o téma bezezbytku pro „tady a teď“, ožívá s ještě větší úderností. Jako drama, podané nicméně nikoli romantickým či veristickým způsobem, ale jako divadlo, odehrávající se v epizodách a náznacích, podpořených a dořečených výstižnou vokální linkou a intenzivní symfonickou hudbou. „Greek Passion“ mají původní libreto v angličtině, obsahují mluvené pasáže, publiku jsou slovo za slovem srozumitelné, do děje a do problému neodolatelně vtahují.

Témat nabízejí Řecké pašije režii víc a v duální podobě – křesťanskou morálku a pokrytectví, vnitřní duchovní zrání a aroganci bohatství a moci, žárlivost a empatii, levicově nazírané sociální konflikty a mystiku, víru a pragmatismus… Uprchlíci a azylanti, to je výbušné téma současného světa, rozdělující lidi v politických názorech i osobních postojích. Opera North se do permanentní veřejné debaty o migraci zapojila inscenací, která se snaží otevřít lidem oči a dovést je k vědomí, že soucit a pomoc jsou správným postojem a xenofobie a sobectví ne. Činí tak korektně a spravedlivě, včetně náznaku, že agrese není na místě ani na jedné straně. A činí tak vesměs vkusně, snad až na velká písmena sestavená v jednom momentě nad scénou do hesla ve smyslu „Dejte nám, co vám přebývá“, což už v uměleckém ztvárnění tématu bylo náhle přece jen až moc konkrétní a agitační.

Celkově ale inscenátoři našli uspokojivou hranici mezi aktualizací a nadčasovostí i mezi názorností a stylizací. Ukazují lidské typy, uvěřitelné osobnosti a motivace. Nevzbuzují schválně kontroverze. Jen velmi sugestivně naznačují a občas i syrově vyprávějí. A vnášejí trochu znepokojení a nejistoty do našeho přesvědčení, že my se přece uprchlíky stát nemůžeme…

Poklidný život ve vsi je narušen náhlým otřesem – na náves přicházejí běženci z vesnice, kterou vydrancovali Turci, a žádají o pomoc, o jídlo, ale i o půdu ležící ladem, kterou by mohli obdělávat. Pod tlakem konkrétní situace si skupinka obyčejných vesničanů, právě vybraných do rolí pro nadcházející pašijové hry, začíná uvědomovat, o čem je Bible. A na rozdíl od popa a představených celé obce nakonec pochopí, jak promítat duchovní podněty do reálného života: v tomto případě formou pomoci potřebným. V konfrontaci s neochotou bohatých se ovčák Manolios, který má na Velikonoce hrát Krista, radikalizuje. Ale tak si kněz, který je na straně vládnoucích, věci nepředstavoval. Manolios je vyobcován – a nakonec na pokyn zavražděn… Role prorůstají symbolicky do života.

Manolios je operní úloha pro téměř hrdinný tenor. Opera North našla ideálního představitele – Nicky Spence na různých britských a evropských scénách zpívá vedle těch menších a nám neznámých také role jako Davida v Mistrech pěvcích norimberských, Števu v Její pastorkyni, Prince v Rusalce… a zatím koncertně už také Parsifala. Klíčovou postavu Řeckých pašijí ztvárňuje jako nesmělého, do sebe obráceného introverta, jehož postupný přerod vedoucí k veřejnému svědectví, vyznání a nakonec i k téměř revoluční výzvě, je herecky i pěvecky o to kontrastnější. Na druhou stranu ale právě první verze opery zdůrazňuje – v libretu i hudebně – Manolia méně než verze definitivní. Není zde tedy „hlavním hrdinou“. Spolu s ním své osobní proměny prožívají i Kostandis a Janakos (naprosto přesně obsazení Richard Mosley-Evans a Paul Nilon) mající hrát role apoštolů, velmi osobně ve vztahu k Manoliovi ji prožívá prostopášná vdova Kateřina (hlasově skvělá Magdalena Molendowska), určená pro roli Maří Magdaleny. A fatálně se do dění zapojuje Panait, dominantní, násilnický. Má hrát biblického zrádce Jidáše – a je to nakonec právě on, kdo za odměnu ubíjí Manolia. Ostatně, určitě tak trochu i proto, že kvůli němu ztratil možnost chodit se svým chtíčem za Kateřinou. Tenorista Jeffrey Lloyd-Roberts s postavou a vizáží příslušníka komunity rowdies, nebo alespoň motorkářů, zahrál hrubozrnnou figuru po fyzické stránce naprosto realisticky.

Dvěma protichůdnými, charakteristicky vyprofilovanými postavami jsou dvě pravoslavní duchovní: konformní, ale zároveň sebevědomý vesnický pop Grigoris, který káže něco jiného, než žije, který sleduje zájmy vesnických oligarchů a nezastaví se nakonec ani před tím, co už je zločinem. Stephen Gadd jím v inscenaci je naplno. Jeho protějškem je kněz Fotis, duchovní i faktický vůdce uprchlíků. V této inscenaci nenápadnější, ne tak asketický a moudrý a obdařený velebně znějícím hlasem, jak bývá ztvárňován. Johna Savournina vedl režisér k civilnímu a nijak dominujícímu projevu; a jeho přítomnost na jevišti občas – mimo podstatu role – využil i k divadelnímu odstoupení od reality.

Plánované uvedení Řeckých pašijí v druhé polovině 50. let se v Londýně v Covent Garden neuskutečnilo a Martinů pak ze dvou třetin operu napsal znovu a odlišně – o něco konvenčnějším způsobem, jako dílo skutečně symfonické, klasicky dramatické a zároveň lyričtější a hymnické, který se zejména v sošném závěru blíží oratoriu. Premiéru měla opera po jeho smrti v Curychu v roce 1961. Jde o hodně „sborovou“ operu, v druhé verzi rozhodně ano. Ale ani v té původní nepřevažují sólové scény nad masovými… V první verzi je dílo víc kaleidoskopicky rozvrstveno, je komplikovaněji, dialogičtější, živější, bližší Kazantzakisově barvité a místy až živočišně vášnivé předloze. A zachovává postavu Kapitána, který občas komentuje děj, aniž by do něj zasahoval. Režie ho tentokrát učinila zpestřujícím prvkem. Rád si přihne…

Garry Walker bude od příští sezóny hudebním šéfem souboru Opera North. Řecké pašije nastudoval s plným pochopením a jistotou, hudba a zpěv – v dramatičtějších a objektivnějších okamžicích i v místech, kde přichází ke slovu niternost – nesly jejich vzkaz přímo a zřetelně. Christopher Alden, který mimochodem režíroval v roce 2008 v Praze Janáčkovu Věc Makropulos, nepracoval v Leedsu zdaleka poprvé. Vytvořil představení, které má zajímavý moment: zatímco vnitřní dramaturgie této opery umožňuje realistické výjevy, režie naopak mnohdy uhýbá k nápovědám. Časté umístění sboru na tribunu rezignuje na působivé příchody a odchody uprchlíků. Na druhou stranu bílé figuríny, abstraktní postavy – ať už jsou nošeny a přenášeny či odloženy, a nebo stoupají do provaziště jako obraz duše zemřelého – umožňují náznaky výkladu, dovolují zevšeobecnění… A možná se snaží ukázat i na jednu z hlavních myšlenek, kterou režisér v souvislosti s Řeckými pašijemi a jejich aktuálností vyslovil jako řečnickou otázku. Parafrázována zní: Co zrovna nás momentálně odlišuje od uprchlíků? – Ne, stát se běžencem není Boží trest. Někdo má prostě štěstí, někdo ne. A nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kazantzakis, Martinů i Alden se v tom shodují.

Několik článků v tištěném programu promlouvá do konkrétní britské situace, zmiňuje živé zkušenosti přímo z Leedsu. Divadlo využilo tento operní projekt k formulování zřetelných podnětů k občanským postojům. Ale samozřejmě otiskuje i podrobnou studii Aleše Březiny. I z ní ovšem běžnému posluchači vyplyne, že nejde pouze o nějaký literární příběh a o umělcův zápas s formou hudebně divadelního díla. Sám skladatel přece prchal před Němci z Francie do Ameriky a po válce se nemohl kvůli komunistům vrátit domů. Určitě docela dobře uvnitř tušil, o čem svou hudbu píše…

Foto: Veronika Paroulková, Petr Veber, Opera North