„Kromě sborových pasáží skladba obsahuje i místa pro sólové hlasy, kterých se naprosto senzačně zhostili přímo členové souboru.“

„Ve všech polohách však Martinů Voices jen potvrzovali své nesporné kvality.“

„Závěrem krásného koncertu bylo famózní provedení cyklu Čtyři písně o Marii, kterým Martinů Voices dostáli svému jménu a pověsti.“

Pátý koncert festivalu Moravský podzim nabídl pestrý a současně jednolitý a celistvý program ze skladeb Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a Jana Nováka. Do Brna zavítal komorní sbor Martinů Voices se sólistou Ondřejem Holubem pod vedením Lukáše Vasilka. Doprovázeli je varhanice Linda Sítková a kvarteto lesních rohů ve složení Jan Vobořil, Petr Hernych, Mikuláš Koska a Zdeněk Vašina.

V českobratrském evangelickém chrámu Jana Amose Komenského, známějším pod názvem Červený kostel, se krátce před sedmou hodinou večerní sešli příznivci nejen krásné hudby, ale zejména sborového zpěvu. Ačkoliv kostel nepraskal ve švech, jak by se mohlo při návštěvě v současnosti jednoho z nejlepších tuzemských komorních sborů očekávat, návštěvnost byla i tak velmi slušná. Mezi diváky byla řada brněnských sboristů, kteří si tuto událost pochopitelně nenechali ujít.

Ihned na úvod jsme měli možnost vyslechnout poměrně raritní skladbu Jana Nováka Testamentum pro sólové hlasy, smíšený sbor a čtyři lesní rohy. Jan Novák je skladatelem s poměrně jasně identifikovatelným kompozičním stylem. Ten zahrnuje velmi odvážné souzvuky a harmonické postupy, které ovšem v celistvosti fascinují svou krásou. Novák bohužel stále patří ke skladatelům méně známým. V současné době se zejména jeho sborové skladby, a to i zásluhou Martinů Voices, dostávají na česká pódia. Kromě Missy philadelphiae, která zazněla jako druhá skladba dnešního večera, stojí za pozornost i dva sborové cykly Exercitia mythologica a Servato pede et pollicis ictu nebo drobná kantátka Invitatio pastorum, které v uplynulých letech zazněly také v provedení brněnských sborů.

Novák, který byl žákem Bohuslava Martinů, sdílí se svým skladatelským vzorem poněkud instrumentální přístup k vedení vokálních hlasů. Jednotlivé party sboru nejsou vždy příjemné na zpívání, navíc lze při nácviku lehce propadnout pocitu absolutní neukotvenosti jednotlivých hlasů. Jejich spojení ale náhle vytvoří, paradoxně i pro laiky, poměrně srozumitelné a přehledné harmonie.

Již první takty skladby Testamentum nás utvrdily v tom, že se v tomto ohledu jedná o klasickou „Novákovinu“, včetně komplikovaného nepravidelného metra, stále plynoucího latinského textu v jeho klasické výslovnosti, která se liší od „běžné“, nám známější, a včetně hudebních žertů jako například napodobování ozvěny. Soubor o sedmi ženských a šesti mužských hlasech doprovázely čtyři lesní rohy. Kromě sborových pasáží skladba obsahuje i místa pro sólové hlasy, kterých se naprosto senzačně zhostili přímo členové souboru.

Následovala Missa philadelphiae, výběr z mešního ordinária zpívaný a cappella. Zatímco doposud byl sbor trochu krytý instrumentálním doprovodem, zde mohly v plné kráse vyniknout dokonalé souzvuky průzračných hlasů Martinů Voices. Ty doplnil ještě tenorista Ondřej Holub, který z čelního kůru zazpíval jednak předzpěv k části Gloria, jednak rozsáhlou chorální pasáž na jeho konci. Přestože ucho dnešního posluchače si dávno odvyklo jednohlasému chorálu bez doprovodu, pasáž byla pro publikum stejně poutavá jako předchozí dění, a to díky naprosté přirozenosti a jistotě, se kterou byla pronášena.

Po sborovém bloku, do třetice všeho dobrého, přišel Jan Novák a jeho Jubilatio matutina pro varhany, za které usedla Linda Sítková, laureátka řady prestižních českých i zahraničních soutěží. Po krátké virtuózní skladbě pak doprovodila sbor, který se mezitím přesunul na zadní kůr kostela, ve Mši B dur, pod kterou jsou podepsaní dva autoři: Franz Liszt a Leoš Janáček. Z neobvyklého dua autorů vznikla stejně neobvyklá skladba o standardních šesti částech, která zcela nevystihuje tvorbu ani jednoho ze skladatelů. Podkladem této verze byla Lisztova varhanní mše, kterou Janáček upravil pro sbor v doprovodu varhan. Mše nabízí kouzelné souzvuky i neobvyklé harmonické spoje. V samých závěrech jednotlivých částí dokonce spoje tak nečekané, že skladba zůstala zdánlivě nedokončena. Po Agnus Dei publikum hodnou chvíli váhalo, zda může začít tleskat; až opatrný pohled na kůr, odkud se zpěváci pomalu začali přesouvat zpět dolů, potvrdil, že mše skončila.

Varhanní doprovod je zde velmi skromný a odhaluje zpěvní part – o co více v unisonových částech! Ve všech polohách však Martinů Voices jen potvrzovali své nesporné kvality: v pianu subtilní, ve forte naplňující zvukem celý kostel. Škoda jen, že křehké pasáže doplňovaly zvuky velkoměsta doléhající do kostela zvenku. Červený kostel je totiž situován v centru města, navíc na jednom z dopravních uzlů, tudíž koncerty zde konané tradičně obohacuje skřípění brzd, túrování motorů a hvízdání zatáčejících tramvají. Někdy, tak jako v tomto případě, to působí opravdu rušivě, jindy komicky, ale v případě mnohých koncertů soudobé hudby dokonce jako součást představení.

Přiblížil se závěr koncertu. Aby se překlenul prostor, kdy sbor sestupoval z kůru, dramaturgie zvolila další instrumentální skladbu. Jednalo se o Vigilie pro varhany, kterými nás Linda Sítková naladila na martinůovský styl. Na varhanních skladbách je úžasné, jak jen nepatrná změna rejstříkování oproti verzi skladby, na kterou jste zvyklí, může zasáhnout do jejího vyznění. Každé nové rejstříkování přináší i v notoricky známé skladbě nové vjemy a obohacení. Závěrem krásného koncertu bylo famózní provedení kratičkého cyklu pro smíšený sbor a cappella od Bohuslava Marinů – Čtyři písně o Marii o částech Zvěstování, Sen, Snídaně Panny Marie a Obraz Panny Marie, kterým Martinů Voices dostáli svému jménu a pověsti.

Foto: Jiří Jelínek