„Caldarova hudba byla pohlazením po duši, zvlášť když hudbu provedli tak špičkoví interpreti.“

„Jistota každého zvlášť a zároveň pozoruhodná souhra všech je to, co umožňuje posluchači být naplno vtažen do hudebního dění.“

„Hudba plná intenzity, která v krásném a procítěném provedení Collegia 1704 poskytla posluchačům vnitřní očistu.“

Prožíváme právě třetí týden období Velikonoc. Přesto jsme však na streamovaném koncertu Collegia 1704 tuto středu neslyšeli žádné jásavé „Alleluia!“. Václav Luks si pro koncert 29. dubna v chrámovém prostoru Pražské křižovatky vybral díla, která se sice velikonoční tematiky přímo dotýkají, avšak tím, co velikonoční radosti předcházelo, totiž bolesti a utrpení. Missa Dolorosa Antonia Caldary a Stabat Mater Domenica Scarlattiho, provedená v této komplikované době, mohou být o to výmluvnější a posluchačům bližší – mohou být odpovědí či přinejmenším komentářem k tomu, co všichni prožíváme.

Nejen lékaři a zdravotnický personál si nemohou v této době dopřát oddechu. Umělci, kterých se situace dotkla citelně ve všech oblastech života a ve všech oblastech kultury, vždycky byli a jsou ti, od kterých se čeká, že zůstanou „nad věcí“, že v každé situaci, době a podmínkách mají stále co říct a lidem předávat. Od umělců se očekává, že nás jako by provedou všemi životními situacemi, křižovatkami a zákoutími a dají nám jakýsi návod nebo přinejmenším poskytnou průvodce, jak lépe čelit překážkám a nečekané výzvy zvládnout. Umění nesmí mlčet. Nikdy! Ani dnes ne, právě když bylo vynuceně utlumeno a na chvíli jako by zbaveno řeči a když ho potřebujeme tím víc.

Naštěstí duše umělců touží tvořit a předávat krásné neustále stejnou měrou jako duše těch, co poslouchají a pozorují svět s otevřenou myslí, touží a potřebují umění přijímat. Mnoho našich umělců se naštěstí nenechalo situací ochromit, ale ihned kreativně využilo dostupných prostředků k vytvoření nové formy sdílení hudby – streamovaných koncertů. Zdali tato forma koncertů bude pouhou epizodou v dějinách hudby 21. století, či se streamy stanou oblíbenými a jako vedlejší forma živých koncertů se budou provozovat i nadále, to ukáže až budoucnost. Všichni posluchači jsou teď nesmírně vděční, že tuto možnost hudebního sdílení a přijímání mají.

Streamovaný koncert – má to pro posluchače hodnotu? Nic přece nemůže vynahradit ono „tady a teď“ živé účasti na živém koncertě, kdy jsou si všichni, jak posluchači, tak umělci, vědomi mimořádnosti a neopakovatelnosti přítomného okamžiku. Atmosféra místa, kontext času a prostoru, vklad umělců, kteří s maximální koncentrací tvoří a zprostředkovávají krásu, na jedné straně a zároveň otevřená a pozitivně nastavená mysl přijímajících na straně druhé. Taková chvíle, prostoupená jedinečnou obousměrnou energií, se přece nedá ničím nahradit. A přece je to nyní jediný prostředek, jak dovolit hudbě, aby nás nadále propojovala, naplňovala, dennodenně provázela a spoluutvářela přítomnost.

Jistým způsobem to můžeme vnímat tak, že je nám nyní hudba vlastně ještě blíž než kdy dřív. Umělci „sestupují“ z výšin slávy na pódiích a streamovaným koncertem jako by „vstupují“ do našich domovů, aby tak povznesli naši všednost. A to, že nejsou po koncertě po zásluze odměněni bouřlivým potleskem posluchačů, je nám jistým důkazem, že nadále zůstávají těmi, co chtějí zůstat všem nablízku, a těmi, co ukazují směr – k naději. Právě tyto koncerty nám jsou povzbuzením, že všichni zůstáváme skrze hudbu i v této době propojeni, třebaže místem možná rozděleni.

Koncerty sledované z pohodlí domova mohou samozřejmě skýtat řadu úskalí – ve všedním prostředí mohou myšlenky mnohem snáze odbíhat ke všedním záležitostem a všechno kolem, nám důvěrně známé, nás může velmi lehce rozptylovat. Ne však tehdy, když hraje a zpívá Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse. To se potom naopak nelze odtrhnout a není jiná možnost, než se nechat plně vtáhnout do intenzivního přílivu krásy a energie a nechat se jím po celou dobu oblažovat. Barokní hudba, která je navíc velmi emotivní ve způsobu vyjadřování jednotlivých afektů, je velmi příhodná pro dobu, kdy potřebujeme snad víc než dřív pocítit úlevu a útěchu. Usedám tedy v křesle obývacího pokoje, abych se na dálku spojila s mnoha dalšími posluchači k prožití dalšího skvělého počinu Václava Lukse a Collegia 1704.

Na programu večera byla Missa Dolorosa italského skladatele Antonia Caldary, který od roku 1716 až do své smrti působil na císařském dvoře ve Vídni. V roce 1735 zde složil mši, která svým rozsahem i charakterem působí příjemným a spíše mírným, komorním a intimnějším výrazem, který dokáže oslovit. Mohli jsme se těšit na rozmanitost barokní hudby, která pro každou situaci nebo sdělení dle významu slov volí jiné hudební prostředky k vyjádření afektu. Sledování těchto proměn samo o sobě může být pro posluchače poutavou hrou a zároveň to vytváří průběžné, stále rostoucí napětí, které v závěru díla vede k očistné katarzi. Toto máme na baroku rádi, navíc když máme možnost slyšet tato díla provedená interprety, kteří všichni do jednoho vědí, co se ve skladbě hudebně děje, a jsou naladěni na stejnou vlnu.

Caldara v provedení Collegia 1704 nám připravil krásný příběh začínající jemným Kyrie, prolnutý slavnostněji znějícím Christe eleison. Gloria, ve které jiskřil život, připravila zase krásné zjemnění při slovech Qui tollis peccata mundi a slova Tu solus Sanctus se proměnila opět do slavnostního modu. Credo bylo celé laděno více živě v durové tónině, dokonce ani slova Crucifixus neproměnila hudbu pochmurně nebo dramaticky. Credo in Sanctum Spiritum bylo vyjádřeno nádhernými a zajímavými akordickými postupy, zatímco Sanctam Cathólicam Ecclésiam byla spíše vážnější a rázná. Po slavném Sanctus a jemnějším Benedictus přišlo Agnus Dei jako vrchol celé mše. Snad právě kvůli této nejkrásnější části si Václav Luks Caldaru vybral. Agnus bylo plné lítostné bolesti i následné úlevy a pocitu rozhřešení při slovech Dona nobis pacem.

Caldarova hudba byla pohlazením po duši, zvlášť když hudbu provedli tak špičkoví interpreti: orchestr v obsazení Helena Zemanová, Jana Anýžová (housle), Eleonora Machová, Michal Dušek (viola), Libor Mašek (violoncello), Luděk Braný (kontrabas), Pablo Kornfeld (varhany) a vokální část tělesa v obsazení Hana Blažíková, Barbora Kabátková, Helena Hozová, Pavla Radostová, Aneta Petrasová, Kamila Mazalová, Ondřej Holub, Tomáš Lajtkep, Jaromír Nosek a Martin Vacula. Všichni do jednoho hráli a zpívali se stoprocentním nasazením a upřímným prožitkem, který jsme díky přiblíženým záběrům kamery mohli sledovat. Jistota každého zvlášť a zároveň pozoruhodná souhra všech při tempových i výrazových změnách je to, co umožňuje posluchači být nerušeně naplno vtažen do hudebního dění.

S neslábnoucí jiskrou a osobním zaujetím přednesli interpreti i druhou skladbu večera, oratorium Stabat Mater Domenica Scarlattiho pro 10 hlasů. Tato skladba ve své mnohovrstevnatosti a členitosti určitě nepatří k nejjednodušším a kvalitně mohla být provedena jedině díky neomylnému vedení Václava Lukse a vynikajícímu pěveckému obsazení, takže jsme po celou dobu mohli vychutnávat oblažující čistotu všech zpěvů.

Skladba se otevírá nádhernou tklivou polyfonií v mírně plynoucím tempu, jak kdybychom slyšeli z nebe se ozývající nářek Matky nad umučeným Synem. Tato první část oratoria zakončená velmi krásným uklidněním při slovech Vidit suum dulcem Natum moriendo desolatum dum emisit spiritum, vyjadřujících Kristovu opuštěnost na kříži, měla vzbudit lítost kajícníka, který potom ve druhé části oratoria vyjadřuje touhu znovu hořet láskou k trpícímu Spasiteli. Tato část je živější, zpěvnější a emotivně vzrušivější. Mísí se v ní jako by sladkost lásky a bolest kříže. Slova Per Te, Virgo, sim defensus in die judicii zní v celém kontextu téměř hrozivě a při slovech Quando corpus morietur jako by se nás až dotýkalo nebe. Hudba plná intenzity, která v krásném a procítěném provedení Collegia 1704 poskytla posluchačům vnitřní očistu.

Ačkoliv nic nemůže plně nahradit živé koncerty s živou účastí publika, jedno jsme si přece jen tento večer ověřili: díky intenzitě a vlastně i vážnosti hudby a zejména díky výbornému provedení interpretů hudba, třebaže předávaná online, neztrácí svou moc. Nic nebrání tomu, abychom ji plně prožili a běhal nám mráz po zádech. Právě v této netradiční situaci se nám hudba vlastně stává ještě osobnější a intimnější. Zbaven jeho doprovodné společenské role, poslouchám koncert nikoli proto, že je mi příležitostí k setkávání a vymanění ze všednosti, ale proto, že hudbu potřebuji, protože dokáže oslovovat hlubiny lidského nitra a sahá až k podstatě lidské duše. Možná necítím až hmatatelně tryskající tóny pod rukama hudebníků, jak tomu bývá na živých koncertech Collegia 1704, ale nalézám v ní přesto skutečnou útěchu.

Foto a režie streamu: Tokpa Korlo