neděle, 20 září 2020 09:31

Úvahy za rouškou

Autorka:

„Stavba programů brněnských orchestrálních koncertů v dobách, kdy byl dramaturgem brněnské filharmonie Jiří Beneš, byla odlišná od té dnešní.“

„Brněnská filharmonie ve všech jmenovaných skladbách hrála pod vedením svého šéfa Dennise Russella Daviese suverénně a byla odměněna zaslouženým potleskem.“

„Výsledkem vzorové spolupráce orchestru, dirigenta a sólistky byl excelentní výkon, který nadšené obecenstvo po zásluze ocenilo.“

 

1

 

Na pátečním koncertě Filharmonie Brno sice neměli její členové povinnost hrát v roušce, přesto si ji však mnozí vzali, a dotvrdili tak pitoresknost situace, kdy publikum roušky mít muselo. Byl to stísňující pocit: kdyby si podobnou situaci vymyslel ještě ani ne před rokem scenárista nějakého hororu, asi by jej kritika zpražila za přílišnou ireálnost. Dnes je to holý fakt.

Tyto myšlenky napadaly výše podepsanou posluchačku za rouškou ještě před začátkem koncertu, než přišla ředitelka filharmonie obecenstvo přivítat, poděkovat mu za ohleduplnost a připomenout, že se koncert koná in memoriam PhDr. Jiřího Beneše. Tomuto skvělému hudebníkovi, publicistovi, moderátorovi, dramaturgovi a člověku věnovala KlasikaPlus vzpomínku hned po jeho úmrtí (zemřel 23. srpna), nicméně v souvislosti s recenzovaným koncertem stojí za připomenutí, že stavba programů brněnských orchestrálních koncertů v dobách, kdy on byl dramaturgem filharmonie, byla odlišná od té dnešní: program otevírala obvykle skladba současného českého (většinou brněnského) skladatele, následoval instrumentální koncert v podání předního sólisty (v Brně například vystupovali ještě zcela neznámý mladičký houslista Gidon Kremer nebo violista Jurij Bašmet) a po přestávce pak bylo zařazeno některé významné světové symfonické dílo. Dramaturgie dnešních koncertů se změnila zejména v tom ohledu, že pro díla českých, potažmo brněnských skladatelů, v ní není místo. Škoda.

 

14

 

Program vstupního, téměř dvouapůlhodinového filharmonického koncertu zahrnoval hned tři předehry k Beethovenově opeře Fidelio s názvem Leonora I, II, III, dokumentující proměny skladatelovy představy o funkčním spojení předehry se scénickým děním. Jako celek nebývají uváděny často – minimálně proto, že ozřejmují skladatelovu dramatickou nejistotu (není běžně známé, že Beethoven se pouštěl do operní kompozice téměř stokrát – snažil se například vytvořit operu Drahomíra, Vanda či Libuše – a výsledkem je právě jen Fidelio). Ani skladba vybraná z bohatého odkazu Antonína DvořákaSymfonické variace op. 78 – nepatří k nejčastěji uváděným dílům svého autora, jsouc zastíněna jeho vrcholnými orchestrálními opusy. Brněnská filharmonie však ve všech jmenovaných skladbách hrála pod vedením svého šéfa Dennise Russella Daviese suverénně a byla odměněna zaslouženým potleskem.

 

4

 

Vrchol ovšem přišel po přestávce: byla jím čtyřicetiminutová kompozice Lamentate pro klavír a orchestr letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Sólistka Maki Namekawa v atraktivním kimonu byla v plném slova smyslu spolutvůrkyní díla: její levá ruka často elegantním gestem dirigovala – to ve smyslu předávání výpovědi dirigentovi a orchestru, občas jako sólistka i tlumeně zpívala, především však spoluvytvářela formu koncipováním bohatě odstíněné barvitosti a dynamické stavby klavírního zvuku. Publikum téměř ani nedýchalo, po celou dobu trvání skladby bylo inspirující, vstřícné a napjaté ticho (vyrušené jen jedním zazvoněním mobilu, který však naštěstí byl s orchestrem téměř stejně naladěn). Výsledkem vzorové spolupráce orchestru, dirigenta a sólistky byl excelentní výkon, který nadšené obecenstvo po zásluze ocenilo.

 

11

 

10

 

8

 

7

 

13

 

Foto: Štěpán Plucar

Jindřiška Bártová

Prof. PhDr. Jindřiška Bártová (*1942) vystudovala hudební vědu a češtinu na brněnské univerzitě a po několikaletém působení v hudebně-historickém oddělení Moravského muzea a v brněnské odbočce Svazu československých skladatelů přešla na pedagogickou dráhu, nejprve na brněnské konzervatoři a od roku 1989 na JAMU, kde v současnosti působí jako vedoucí Centra pro výzkum brněnské kompoziční školy. Kritické činnosti v denním a odborném tisku se věnovala až do 90. let pravidelně, poté občasně. Publikovala více než sto studií v odborných časopisech a sbornících. Knižně vydala publikace věnované skladatelům Janu Kaprovi (1994), Miloslavu Ištvanovi (1997), členům sdružení Camerata Brno (2003), dirigentu Františku Jílkovi (2014), režisérovi Václavu Věžníkovi (2016, muzikologu Jiřímu Vysloužilovi (2018) a hudebnickému rodu Veselků (2019). Redigovala dva díly kolektivní monografie Osobnosti Hudební fakulty JAMU (2017, 2020), do nichž přispěla studiemi věnovanými sbormistru Josefu Veselkovi, pěvkyni Anně Barové, skladateli Miloslavu Ištvanovi a muzikologu Janu Trojanovi.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.