čtvrtek, 01 říjen 2020 14:25

Sborové hody na festivalu Janáček Brno

Autorka:

„Už první frází, tak fantasticky změkčenou, ztišenou a odtaženou v závěru, sbor potvrdil superlativy, které ho předcházejí.“

„Z dosud spíš komorně znějícího seskupení najednou vycházel mohutný zvuk, který naplnil sál do poslední skulinky.“

„Valčíkový soubor nabídl celou škálu výrazů – v jednu chvíli sbor skotačil, v druhou ladně plul do parketu jako na plese.“

 

2

 

Proslulý Arnold Schoenberg Chor, který už stojí takřka za rohem svého půlstoletí, přijal pozvání do Brna, aby sborovým koncertem obohatil další ročník festivalu Janáček Brno. Kupodivu, nedá se říct, že by Mozartův sál v Redutě zrovna praskal ve švech (zatímco před čtyřmi lety při stejné příležitosti rozhodně ano). Účinkujícím ale prázdné židle v zadních řadách vynahradilo přítomné publikum o to srdečnějším potleskem.

Program koncertu byl rozdělený do dvou dramaturgicky stejně poskládaných částí. V každé zazněl nejprve krátký písňový cyklus, poté jedna skladba Arvo Pärta a na závěr rozsáhlejší cyklus v doprovodu klavíru na čtyři ruce.

Prvním dílem vídeňský sbor uctil skladatele, jehož jméno nosí v názvu. Arnolda Schoenberga, respektive Schönberga, bych ale jen dle poslechu v provedených skladbách rozhodně nehádala. Jednalo se o Tři lidové písně, op. 49, ve kterých ctil původní nápěvy a z kompozičních technik využíval zejména ty kontrapunktické. Zvlášť prostřední píseň, Květen přichází s radostí, byla doslova motanicí hlasů, z nichž však každý měl své směřování a účel. Už první frází, tak fantasticky změkčenou, ztišenou a odtaženou v závěru, sbor potvrdil superlativy, které ho předcházejí.

 

1

 

Z děl Arvo Pärta si jako první sbor vybral Nunc dimittis – naprosto magickou skladbu zhudebňující chvalozpěv proroka Simeona. V tuto chvíli jsem zpěvákům nezáviděla. Kvůli Pärtovu typickému kompozičnímu stylu skladbě dle mého názoru svědčí alespoň mírný dozvuk, zatímco Mozartův sál všechny hlasy až nekomfortně odhaloval. Patrně je to způsobené i tím, že skladbu důvěrně znám z pohledu sbormistra – působí na mě jako stojatá vodní hladina, po které jen sem tam přeběhne rozfoukaná vlnka. Tento večer, přestože technicky dokonale provedená, na mě ale přenesla spíš neklid.

První půlku uzavíralo Deset zpěvů pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce, op. 15 Josefa Suka. Vnímala jsem to od sboru jako nesmírně milé gesto, když do Brna přivezl česky zpívaný repertoár, a nutno smeknout pomyslný klobouk před tím, jak si s češtinou poradil. Jen občas mu to nebylo nic platné, protože v nižších dynamikách lehce zanikal za hrou dvou skvělých a temperamentních klavíristů. Darya Volkova a Christoph Traxler prokazovali slyšitelně a v případě Traxlera, který zde hrál první part, a tudíž byl publiku více na očích, i viditelně obrovské zapálení pro hru a dramatičnost, nebo naopak poetičnost jednotlivých částí. Každá z deseti písní je nápaditá a provedení bylo skvělé. Mým favoritem se stala část Pastýř a pastýřka, která vyzněla opravdu kouzelně. Kompoziční vtip zase nepostrádá Choutka po vdaní, která je dialogem mezi mladistvým sopránem představujícím dceru a temnými alty v roli matky.

 

10

 

Po přestávce se základní sled kusů programu opakoval: prvně zazněl výběr tří skladeb z Deseti lidových písní Johanna Nepomuka Davida, o němž jsme si v tištěné brožurce přečetli, že „jeho varhanní hudba vykazuje specifickou podmanivost a obtížně se v ní hledají jakékoliv typické historické charakteristiky“. Přestože podkladem pro zvolený soubor písní byly lidové nápěvy, myslím, že ona stylová „neuchopitelnost“ by se pro jejich popis hodila také. Už první píseň překvapila chromatickými postupy na pozadí melodie, další dvě následovaly věrně v jejích stopách.

Od Pärta zazněla Virgencita, kompozičními postupy velmi podobná skladbě první (a ostatně většině Pärtových skladeb). Na rozdíl od Nunc dimittis, ve Virgencitě došlo k podstatně většímu rozbouření a silnějšímu vystavění vrcholu celé skladby. Z dosud spíš komorně znějícího seskupení najednou vycházel mohutný zvuk, který naplnil sál do poslední skulinky.

 

113

 

Koncert uzavíralo osmnáct krátkých Valčíkových písní lásky Johannesa Brahmse, opět v doprovodu čtyřručního klavíru. Klavíristé se spravedlivě podělili o své party, takže tentokrát prim hrála Darya Volkova. A mohli jsme vidět, že to není jen její kolega, kdo právě hranou hudbu prožívá tělem i duší. Oba hráči na sbormistra dokonale reagovali, opírali se do klaviatury a vraštili čela v bouřlivých částech, naopak se jemně mazlili s každým tónem a usmívali se v pasážích klidných. Ostatně, vídeňský sbor se v tomto repertoáru také cítil právem doma, kolikrát ani nepotřeboval gesto dirigenta, spontánně se hýbal jako jedno tělo směrem k první době a v obličejích jednotlivých zpěváků se odrážel význam zpívaných slov.

Valčíkový soubor nabídl celou škálu výrazů – v jednu chvíli sbor skotačil, v druhou ladně plul do parketu jako na plese. Příležitost předvést se dal cyklus různým hlasovým uskupením i jednotlivých skupinám – slyšeli jsme mužský sbor hořekovat v Ó ženy, ó ženy, po něm zase ženský sbor v Jak večerní červánky. Předposlední Neodcházej, mé světlo byla jednohlasem pro tenorovou skupinu – prostě krása! Ostatně už po pátém valčíku měl jeden posluchač touhu interpretům zatleskat. A nebylo divu – z celého tělesa včetně klavíristů a sbormistra dýchal skutečný prožitek a radost ze zpěvu.

 

3

 

Závěrečný potlesk doslova nebral konce. Všichni účinkující se opakovaně klaněli, potom přidali tři valčíky – mezi nimi jeden snad vůbec nejefektnější, Ne, nelze to svést, a na dobrou noc poklidný Skřivánek, ten zpívá krásně. Ani potom potlesk ne a ne ustat. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy publikum vydrželo tleskat nejen do doby, kdy z pódia odešel poslední sborista, ale dokonce, než za všemi zašel za dveře sálu samotný sbormistr!

 

11

 

Foto: Marek Olbrzymek

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně působí jako odborná asistentka na Katedře hudebních a humanitních věd. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.