„Dá se to celé hrát jako dojemně lyrický a trochu komický výjev, realisticky ukotvený do vesnického prostředí. Jiří Nekvasil už má 145 let po premiéře odstup, který ho vede směrem k divadelní stylizaci a k nadsázce.“

„Nabízí českou klasiku trochu jinou, rozhodně ne pietní. Nebyl by to on, aby neprobleskla i trocha kontroverze.“

„Ostravský operní soubor nám tu milou hudbu připomíná a oživuje a dál hodlá připomínat a oživovat. Zdá se, že jako jeden z mála.“

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvede v roce 2024, jubilejním roce Bedřicha Smetany, cyklus všech jeho osmi dokončených oper. Do repertoáru si právě přidalo jeho Hubičku. Po dvou červnových předpremiérách plánuje ještě na 1. července online premiéru v TV Noe, o deset dní později festivalovou premiéru inscenace na Smetanově Litomyšli a na září pak dvě skutečné divadelní premiéry. Úsměvnou historku z podhůří Jiří Nekvasil situoval do Krkonoš. A tak vlastně nepřekvapí, že vůdce pašeráků jako by z oka vypadl Krakonošovi.

Scénograf Jakub Kopecký drží s režisérem Jiřím Nekvasilem partu. Nad jevištěm se v milém náznaku tyčí Sněžka, využitá pak šikovně v rámci světelného designu k ilustraci východu slunce, tak pěkně skladatelem vyjádřeného. Pojetí prostonárodní opery však v Ostravě jinak není impresivně poetické. Spíš odpovídá lidovému prostředí. Dovedeno až k trochu absurdnímu ztvárnění strážníka jako pestře oblečené loutky a sboru pašeráků jako jednotně multiplikovaných figurek „krakonošů“.

Ve Smetanově Hubičce, ke které napsala libreto Eliška Krásnohorská podle předlohy Karoliny Světlé, nejde o nic tak důležitého, jen o ten polibek. Vdovec Lukáš si bude brát Vendulku a touží ji políbit, ale ona ještě nechce. Z úcty. A asi i z pověrčivosti. Až po svatbě, aby nerozhněvala zesnulou. Lukáš ale chce… Šikovně a hravě nakonec režisér vyřešil rozuzlení. Když se tvrdohlavci konečně udobří, odběhnou mimo scénu a divák se jen zprostředkovaně dozví, že se tam opravdu už políbili. Epizoda jednoho večera a noci, vesničany pobaveně prožívaná, se uzavírá a představení může skončit.

Dá se to celé hrát jako dojemně lyrický a trochu komický výjev, realisticky ukotvený do vesnického prostředí a nenápadně dávající nahlédnout do mentality, zvyků, pověr a víry. Taková je předloha a tak to asi i Smetana zamýšlel. Jiří Nekvasil už má 145 let po premiéře odstup, který ho vede směrem k divadelní stylizaci a k nadsázce. Ctí českou klasiku, to by jinak Smetanu v Ostravě nedávali, ale nabízí ji trochu jinou, rozhodně ne pietní. Nebyl by to on, aby neprobleskla i trocha kontroverze. A tak se stoly ve světnici stávají pódiem, vesnické domy miniaturami v rukou lidí a les trochu neskutečným místem, kam na chvíli utíkají oba protagonisté před svými činy a kde se mísí realita s představami. Kde tedy i starý moudrý Matouš může vypadat jako Krakonoš… Jen ten strážník tam úplně nepasuje.

Ostravské Divadlo Antonína Dvořáka není kdovíjak velké. V Hubičce by se dalo orchestrálním zvukem i trochu šetřit, ale dirigentu Marku Šedivému jinak nelze nic upřít: pečlivou přípravu hudebního nastudování, ani cit pro modelaci a výraz Smetanovy hudby. Ať už to byla náhoda, nebo záměr, pěvecké obsazení druhé předpremiéry oplývalo v sobotu energií i zvukem. Lukáš má být vznětlivý a tenorista Martin Šrejma tak zpívá. Existují v tuzemské interpretační tradici i o něco měkčí a lyričtější či tklivější způsoby, jak podobné smetanovské figury podávat, ale jeho ztvárnění postavy do věcnějšího, nesentimentálního konceptu režie zapadalo. Sopranistka Kristýna Vylíčilová si poradila s Vendulkou podobným přímočarým způsobem. Je přesvědčivá, skoro dívčí. Ideálu české operní tradice se bude pěvecky čím dál víc blížit souběžně s tím, jak jí bude dozrávat hlas k plnosti. Jiří Rajniš hraje a zpívá Lukášova švagra, rádce a ochránce Tomše chlapsky. I tato postava má lyričtější tradici, ale v rámci inscenace to bylo případné. Vždyť i otec Paloucký, nastudovaný Františkem Zahradníčkem, není písmák a bručoun, ale mužský v plné síle. Lucie Hilscherová k nim přidává Martinku jako rozšafnou ženskou, která ví o životě své.

Smetanova Hubička je plná důvěrně známé hudby. Sborové scény „sousedů a sousedek“ jsou i bez tančení (které v Hubičce oproti Prodané nevěstě není) rozverné, hašteření Vendulky a Lukáše i Palouckého hudrování především úsměvné, skřivánčí píseň, kterou tentokrát zpívá Barče bílé holubičce na tyči, je jiskřivá a tajemný sbor „pašířů“ s charakteristickými zámlkami nápaditý a působivý. Ostravský operní soubor nám tu milou hudbu připomíná a oživuje a dál hodlá připomínat a oživovat. Zdá se, že jako jeden z mála. Smetana se teď jinak už moc často nedává. Že by přece jen v postmoderní době jeho libreta stárnula?

Foto: NDM / Martin Popelář