pátek, 10 září 2021 16:20

PKF – Prague Philharmonia prolomila ticho

Autor:

„Novou sezónu chce věnovat šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume francouzské hudbě.“

„Éric Tanguy byl ovlivněn serialismem, především Henrim Dutileuxem, aby se následně pod vlivem svého učitele Gérarda Griseye přiklonil ke spektralismu.“

„Jedno z nejlepších provedení Rachmaninovova koncertu, které jsem kdy slyšel.“

 

201

 

Smetanova síň Obecního domu byla naplněna k prasknutí. Ani jedno místečko nebylo volné. Po covidovém půstu začala osmadvacátá koncertní sezóna PKF – Prague Philharmonia. A začala ve velkolepém stylu. Za dirigentský pult si stoupl její šéfdirigent Emmanuel Villaume, ke koncertnímu křídlu zasedl jeden z nejpozoruhodnějších pianistů své generace, Američan německo-nizozemského původu, Andrew von Oeyen. Přičteme-li k tomu vynikající dramaturgii, pak to bylo zahájení sezóny více než šťastné.

Novou sezónu chce věnovat šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume francouzské hudbě. Jeho mottem je Joie de vivre, radost ze života, radost, že opět můžeme hrát před plným sálem, radost, že můžeme zase pozvat skvělé umělce, radost, že můžeme konečně slyšet živou hudbu. Villaume patří k těm šéfdirigentům, kteří s orchestry dlouhodobě intenzivně pracují. A je hrdý na to, když mu kritici říkají, že PKF hraje francouzskou hudbu lépe než francouzské orchestry. Vzhledem k tomu, že u orchestrální řady tvoří i dramaturgii, dává mu to možnost představit českému publiku díla francouzských autorů, která jsou u nás prakticky neznámá, aniž by ovšem zapomínal na osvědčené klasické opusy.

Jedním z těchto autorů je i Éric Tanguy, letos třiapadesátiletý skladatel, který patří k nejhranějším francouzským skladatelům současnosti, jak ve své domovině, tak v zahraničí. Jeho hudba prošla značným vývojem. Byl ovlivněn serialismem, a to především Henrim Dutilleuxem, aby se následně pod vlivem svého učitele Gérarda Griseye přiklonil ke spektralismu, a sám přiznává, že v jeho raném období byla jeho hudba plná disonancí. Významnou roli ve změně jeho stylu hrál jeho studijní pobyt v Římě. Tak jak byl Dutilleux ovlivněn obrazy Vincenta van Gogha, Tanguyho ovlivnil Caravaggio. Z Říma se do Francie vrátil jiný skladatel, který začal využívat daleko více tradiční postupy. To se promítlo i do skladby Incanto z roku 2001, kdy byl Tanguy rezidenčním umělcem Orchestre de Bretagne. Rezidenční pobyt byl pro Tanguyho velmi úspěšný. Pro Mstislava Rostropoviče napsal Druhý violoncellový koncert. Pro orchestr pak složil monodrama pro recitátora a symfonický orchestr Poslední dny Senecy. Na přímou objednávku Orchestre de Bretagne psal i Incanto. Orchestr jel s touto skladbou na turné po USA, kde slavil značné úspěchy.

 

105

 

Skladbu velmi ovlivnil Jean-Marc Bador, ředitel orchestru. Bretaňský orchestr má pouze sedmačtyřicet hudebníků, a tak Bador tlačil Érica Tanguyho k úspornému obsazení. Chybí trombony a tuba, omezeny jsou bicí, dechové nástroje mají hrát jen ve dvou, přičemž ovšem mají v díle nosnou roli. PKF dílo hrála v plném obsazení, zachovala však dechové nástroje po dvou. Přesto byl zvuk orchestru přímo famózní. Zvláště bych vyzdvihl trubky a dřevěné dechy, hrály špičkově. Skladba k tomu poskytuje svým charakterem, rytmem i instrumentací možnosti, které orchestr plně využil. Éric Tanguy si přál, aby Incanto bylo bráno jako určitá forma ouvertury a hrálo se vždy na začátku koncertu. Bylo sympatické, že dramaturgie středečního koncertu tomuto požadavku vyhověla.

 

100

 

Nestává se často, aby byla nějaká skladba věnována psychiatrovi a neurologovi, tak jak je to u Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 c moll Sergeje Rachmaninova. Leč s věnováním lze jen souhlasit. Jenom díky doktoru Nikolaji Dahlovi máme jeden z nejkrásnějších koncertů klavírní literatury. Rachmaninov měl za sebou tříletou pauzu po nervovém zhroucení, zapříčiněném propadákem jeho Symfonie č. 1, kterou lajdácky nastudoval a v opilosti provedl Alexandr Glazunov. Rachmaninov nebyl schopen komponovat, z klavírního koncertu, který přislíbil napsat pro London Philharmonic Society, měl stále rozepsanou pouze první větu. Až pečlivou léčbou doktora Dahla se mu vrátila chuť ke kompozici, v roce 1901 koncert dokončil a s obrovským úspěchem prémioval v Moskvě. Nás může těšit, že hned v dalším roce následovalo uvedení v Praze. Rachmaninovův klavírní koncert, to je dialog – dialog mezi klavírem a jednotlivými nástroji, eventuálně mezi klavírem a celým orchestrem. Na zvládnutí tohoto dialogu stojí i padá úspěch koncertu.

 

101

 

Je nutno říci, že v případě van Oeyena a PKF byl tento dialog perfektní. Bylo to velké hudební partnerství, souhra umělců, kteří si perfektně rozuměli. Koncert je technicky mimořádně obtížný, van Oeyen jej zvládal bez obtíží. Nápaditě pracoval s tlumicím pedálem, jeho úhozy byly jemné i pevné, jeho klavír nebyl takřka slyšet v jemném pianissimu, aby zaburácel v silném fortissimu. Jeho gradace byly tak strhující, až se tajil dech. Jmenovat orchestrální hráče, kteří mu byli skvělými partnery v dialogu, nelze. Byli to všichni. Od prvních basových úderů klavíru v první větě až po závěrečné finále to byl emotivní zážitek mimořádné intenzity. Jedno z nejlepších provedení Rachmaninovova koncertu, které jsem kdy slyšel. Jelikož publikum bouřilo, přidal van Oeyen ještě jedno Rachmaninovovo Preludium a nakonec ještě Sarabandu z Anglické suity č. 5 e moll Johanna Sebastiana Bacha.

A pak už přišel opět čas Joie de vivre. Kdo by to měl být jiný než šéfdirigentem milovaný Hector Berlioz. Slyšeli jsme Milostnou scénu z dramatické symfonie Romeo a Julie, op. 17. Dramatická symfonie vznikla z Berliozovy fascinace Shakespearovým dílem. V Romeovi a Julii poprvé viděl svou budoucí ženu a láska (a také Paganiniho peníze, díky kterým mohl několik měsíců intenzivně na symfonii pracovat) mu umožnila vytvořit krásně melodické dílo se zajímavou orchestrací. I když při premiéře dílo propadlo, dnes je řazeno mezi Berliozovy vrcholné skladby. Milostná scéna z druhé části je jedna z mála čistě orchestrálních, a proto se hrává často samostatně. Berlioz ji údajně považoval za svou nejlepší skladbu. Emmanuel Villaume svému Berliozovi evidentně rozumí. Provedení charakterizovala dobře vypracovaná hra smyčců, barevně odstíněná hra žesťů, subtilní dynamika.

 

200

 

Večer ukončila Symfonie č. 2 a moll Camilla Saint-Saënse. Výtečný varhaník, organizátor hudebního života, hudební kritik, konzervativní skladatel. Saint-Saëns rozhodně nebyl hudební revolucionář. Jeho díla jsou však melodicky líbivá, formálně bezchybná, technicky dokonalá a interpretačně náročná. To se dá bezpochyby dokumentovat právě Symfonií č. 2. Čtyřvětá symfonie trvá necelou půlhodinu a posluchačům nabízí milý zážitek z brilantně vystavěného díla, kterému dominuje sladká melodičnost. I zde orchestr předvedl skvělou souhru, výbornou dynamiku a dobrou agogiku. Bylo to milé završení mimořádného večera.

PKF – Prague Philharmonia nazvala svou osmadvacátou sezónu „Prolomit ticho“. Ticho, které nastalo kvůli covidu. Přestože kontrola covid pasů a respirátorů zapříčinila, že koncert začal se čtvrthodinovým zpožděním, nikdo si nestěžoval. Konečně se prolomilo covidové ticho. A to koncertem, na který se bude jistě vzpomínat.

 

102

 

Foto: Ivan Malý

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.