„Baladická opera ihned vyvolala velkou pozornost. Nejen jako první nová anglická opera, ale jako mezinárodně srozumitelné, nadčasové, mimořádně působivé hudební divadlo.“

„Brittenova opera je sociálním dramatem, ale ne v prvním plánu. Víc je básní. O lidských osudech, o těžkosti žití… a hodně o moři.“

„Sympatické je, že se David Radok noblesně vyhnul možným náznakům, že rybář své učedníky zneužíval.“

Brittenova opera Peter Grimes se hrála v Brně hned dva roky po světové premiéře. Příští rok to bude už pětasedmdesát let. V Praze byla na programu před čtyřiceti lety. Do třetice teď její návrat před české publikum dostal tu nejlepší možnou podobu. Jednu z nejúžasnějších oper dvacátého století, temný příběh z rybářského městečka na anglickém pobřeží, vypravil režijně a scénograficky David Radok a hudebně Marko Ivanović. Exkluzivní inscenace, která měla v sobotu premiéru, se bude hrát jen několikrát; ale tím spíše je to počin, který svou ojedinělostí i vydařeností může vejít do tuzemské divadelní historie.

Peter Grimes je rybář z malého pobřežního městečka, který marně hledá jak místo ve společnosti, tak osobní štěstí. Lidé mu navíc dávají vinu za smrt dvou učedníků, malých chlapců. Jeho příběh doslova nese geniální hudba. Dramatická i lyrická, básnivá i vtipná, mnohotvárná, vynalézavá, moderní, ale zcela uchopitelná. Baladická opera měla premiéru v Londýně pár týdnů po válce, ještě před létem v roce 1945, a vyvolala ihned velkou pozornost. Nejen jako první nová anglická opera, ale jako mezinárodně srozumitelné, nadčasové, mimořádně působivé hudební divadlo. Davidu Radokovi, který v Národním divadle Brno stojí na režií i scénografií nové produkce, se podařilo vyhmátnout všechny momenty, které takové hodnocení umožňují a zdůvodňují. Petera Grimese už inscenoval po Evropě několikrát, má ho promyšleného a prožitého až na dřeň, ani trochu klopotně. Podává ho jen a jen jako báseň, která má přesnou míru poměrů mezi realističností a stylizací. Sdělnost je jednoznačná. Není proč vytvářet náznaky. Před publikem se odvíjejí uvěřitelné scény z reálného života, povýšené ovšem zároveň uměleckými prostředky na tragédii, námětem a emocemi velkolepou, plnou lidskosti.

Titulní postavu poprvé ve své kariéře ztvárnil v Janáčkově divadle v Brně švédský tenorista Joachim Böckström. Dokonale. Představy o ideálu splňuje jak témbrem a posazením hlasu, tak vystižením psychologie introverta, snílka, který se ale bohužel projevuje hrubě. Vše co se této postavě děje, vychází z touhy uniknout pomluvám a založit rodinu. Jen zvolená cesta je nešťastná – nalovit co nejvíc ryb a zbohatnout… Role podivína poskytuje zjihlé i vyhrocené okamžiky, monology i konflikty, z polohlasu se vzpíná k zoufalým i hrdinským polohám.

Jeho nejbližšími partnery jsou v příběhu učitelka Ellen Orford, ochotná pomáhat navzdory veřejnému mínění, a Balstrode, vysloužilý lodník, rozšafný, zkušený a moudrý, který nakonec přináší do neřešitelné situace rozřešení. Než aby se stal Grimes obětí lynčování, pošle ho na moře. A až neuvidí břeh, ať tam svou loďku potopí… Sopranistka Jana Šrejma Kačírková jako Ellen dostala v Brně příležitost – kromě jiného po Juliettě – k další krásné roli mimo běžný okruh klasicko-romantického repertoáru, ve kterém jde na prvním místě o zpěv. I u Brittena jde o vokální rozměr partu, ale plně a nově ve službě divadelní účinnosti, ruku v ruce s výrazem a herectvím. I její postava je tragická, ale krásně a dojemně. A zazpívaná a zahraná je mimořádně výstižně. Balstrode je novým typem role pro Svatopluka Sema. Mnohem víc než jen krásnou vokální linku a jasnou dikci musí uplatnit schopnost charakteristiky. Chlapský a rozhodný námořník, oproti všem ostatním také bez známky pokrytectví, mu vychází dokonale.

Ostatní postavy, kterých se v městečku Borough hemží víc než dost, od faráře přes lékárníka, starostu a náboženského aktivistu po přehnaně všímavou sousedku, hostinskou a její neteře, vymodeloval David Radok mimořádně výstižně, každou ve zkratce a do detailů, přesně tak, jak to libreto a partitura umožňují. Tragikomické výstupy žen i mužů s jejich povahami a pohnutkami, klevety, xenofobní zloba převažující nad soucitem, to vše vyvstává plasticky v kaleidoskopu epizod, tvořících důvody i kolorit příběhu. Pěvci hrají s obdivuhodnou samozřejmostí, ať už je to Jana Hrochová a Jitka Sapara Fischerová nebo Jiří Hájek, Jan Šťáva, Petr Levíček, Vít Nosek a David Nykl… A způsob, jakým režisér rozhýbal sbor, který je výrazným kolektivním hráčem, vyžaduje obdiv, pro něj i pro ně. V klíčových okamžicích, které hudebně stojí na účasti sboru, jako je scéna v bouři, se podařilo propojit scénografii, světelný design, zpěv a akci do tak komplexních obrazů, až mrazí. Mistrovsky rozehraná je také scéna v hospodě, s příchody protagonistů dveřmi, za kterými řádí živly, a s bizarními charaktery a situacemi uvnitř.

Brittenova hudba je v detailech komplikovaná, novátorská, ve výsledku mimořádně sdělná. Plyne v epickém proudu, s šikovně koncipovanými zastaveními připomínajícími starší formy árií a ansámblů. Kánon rozezpívaný v hostinci je mistrovským kouskem, Závěrečný sbor zanořující vše, co se stalo i nestalo, do reflexe existenciálních hlubin lidského přebývání na světě, je posledním důkazem výjimečného talentu třicetiletého skladatele, který se tímto dílem, i řadou následujících, zařadil mezi nezpochybnitelnou špičku klasiků dvacátého století.

Marko Ivanović vtiskl hudební stránce večera plné pochopení stylu, velkou imaginaci, přesnost a jistotu. Nejen v poměrně slavných, na koncertech hraných „čtyřech mořských mezihrách“, zejména v té, která zachycuje bouři, ale po celý večer se z orchestřiště line mocný symfonismus, s plastickými proměnami a výstižnými, snad až zvukomalebnými barvami i s komorně pojatými epizodami. Scéna samomluvy Ellen k chlapci, na pozadí zpěvu doléhajícího sem z kostela, je v mísení různě tonálně ukotvených ploch pro hudební svět této opery asi nejpříznačnější. Jsou však i místa, kde orchestr mlčí a má zhasnuto…

Sympatické je, že se David Radok noblesně vyhnul možným náznakům, že rybář své učedníky zneužíval. Pokud Britten do námětu svou menšinovou orientaci a náklonnost k chlapcům zakódoval, zůstala tentokrát, a je to v dnešní době vzácné, mimo zájem režie.

Brittenova opera je sociálním dramatem, ale ne v prvním plánu. V Brně je víc básní. O lidských osudech, o těžkosti žití… a hodně o moři. Skladatel k němu měl blízko. Na pobřeží vyrostl a žil. Zcela jasně se to do jeho hudby, do celého tohoto díla, promítlo. Určitě právě proto jeho opera může člověka tak vzrušit a zasáhnout. Je autentická. Silná. Temná, smutná, ale ne depresivní.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser pevně stojí za tím, že jemu svěřená instituce je přesně tím typem divadla, které má podobná díla hrát. Závažná, zachycující, odrážející a nasvěcující podstatné momenty našich životů, posunující nás někam dál. Kdo už jiný? Primárně se pouze bavit a veselit, za tím je možné chodit i jinam… Do konce kalendářního roku je Peter Grimes na programu ještě – nebo už jen – 13., 16. a 26. října a 2. prosince. Pak zase až někdy, jako obnovený, v budoucnu. Je to ale titul, který prostě musíte vidět a znát.

{loadmoduleid 228}

————-

O kontextu vzniku této opery čtěte článek Kde žili Benjamin Britten a Peter Grimes v našem SeriáluPlus Klasika v souvislostech.

Foto:  Marek Olbrzymek, Veronika Paroulková