„Tomáš Netopil se představil jako dirigent, který překypuje energií a nadšením.“

„Její procítěné provedení umocňoval sladký a lehounce se nesoucí třpytivý tón houslí, které jsou z dílny Stradivari z roku 1716.“

„Orchestru se dařilo splnit dirigentovy požadavky a vytvořit barevné instrumentální plochy, jak se na pozdní německý romantismus sluší.“

Hommage à Beethoven! První abonentní koncert v cyklu Filharmonie v divadle II, který se konal v Janáčkově divadle výjimečně v pátek 21. ledna 2022, se vrátil k výročí kultovního skladatele. Dvousté padesáté výročí narození, které se mělo slavit už v roce 2020, překazil covid, a proto se koncerty posouvaly až do letošního roku. Ludwig van Beethoven se stal inspirací pro mnoho pozdějších skladatelů a některým z nich se podařilo získat rovněž světový věhlas. Na tomto koncertě zazněla díla tří z nich. Ta díla mají společné východisko – třítónový motiv C-H-E, který použil Beethoven v poslední větě svého posledního smyčcového kvartetu jako otázku „Muss es sein?“ (Musí to být?). Tento tázavý, osudový motiv si pokládali všichni autoři děl, která zazněla v inkriminovaný večer.

K dirigentskému pultu se před orchestr filharmonie postavil Tomáš Netopil patřící k mladé generaci českých dirigentů, kterým se daří prosazovat v zahraničí. Rodák z Přerova a absolvent konzervatoře v Kroměříži se po studiích na AMU a po krátkém působení jako šéf Opery Národního divadla v Praze obrátil na západ a v současné době je ředitelem a šéfdirigentem operního divadla a filharmonie v Essenu. Vrací se stále do Kroměříže, kde založil Letní hudební akademii, stal se prezidentem Mezinárodního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě, spolupracuje s českými symfonickými orchestry, jako je Česká filharmonie, a nyní konečně vystoupil v Brně, společně s Filharmonií Brno.

Představil se jako dirigent, který překypuje energií a nadšením. Dával do hudby elektrizující náboj, budoval široké plochy, které prokládal dynamickými vlnami a vedl je na vrchol, aby je zase postupně vrátil bezpečně do klidné pohody. S instrumentální barevností a s napětím, které posouvalo hranice možného, elektrizoval hudebníky i publikum a hlavně z provedení bylo cítit to základní, radost z životného a ryzího muzicírování.

Jako první zazněla symfonická báseň uherského skladatele Franze Liszta Les Préludes (Preludia). Vazbou na Beethovena je třítónový motiv, kterým skladba začíná a rozvíjí se po tajuplném začátku do širokého proudu, který vrcholí velebnými fanfárami žesťů, aby se zlomil do přívalové emotivní kantilény smyčců, obohacené sladkými vstupy dechových nástrojů, přinášejících pastorální radostnost.

Druhou skladbou byl Houslový koncert německého skladatele Paula Hindemitha, který vstoupil do hudební historie počátkem 20. století. I tady je možné spatřovat inspirace dílem Beethovena, sám skladatel absolvoval jeho Houslovým koncertem D dur a v hudební literatuře se tvrzení o inspiraci Beethovenovým dílem hovoří. Je to samozřejmě na posluchači, jak si tato tvrzení vyhodnotí, ale je to popravdě zcela irelevantní. Je podstatné, jak dílo samotné na posluchače působí. Houslového partu se ujala mladá německá houslistka Arabella Steinbacher. Její procítěné provedení umocňoval sladký a lehounce se nesoucí třpytivý tón houslí, které jsou z dílny Stradivari z roku 1716. Nástroj má zapůjčený od nadace Nippon Music Foundaton, neboť patří k předním houslovým virtuosům. Už nasazení tónu napovídalo, že se bude jednat o výjimečný zážitek a postupně se to potvrdilo. Křehká a mladá dívka ve výrazné zelené róbě se potýkala v první větě Mässig bewegte Holbe s technickými záležitostmi tak samozřejmě, jako by to byla ta nejlehčí a nejzábavnější věc na světě. Ve druhé větě Langsam ze zářících a sladkých výšek, plných naděje a touhy, přecházela do středních poloh, naplněných bolestným výrazem a odhodláním, spodní poloha zněla měkce sametově a vášnivě. Třetí věta Lebhaft přinesla svižné tempo ve fortissimu a pro housle to znamenalo dialog s orchestrem, který se vzpínal do dynamických vrcholů, umocněných zářivými žesti. V závěrečné části plně využila sólistka virtuózního sóla k exhibici technické dokonalosti, aby spolu s orchestrem následně dovedla skladbu do úderného závěru. Ovace byly spontánní a nadšené a vedly k přídavku, který neohlásila, ale který zaujal obtížnými pasážemi a oslnivou bravurou. Bylo to Preludium ze Sonaty č. 2 pro sólové housle belgického houslového virtuose a skladatele Eugène Ysaÿe, kterou věnoval houslovému virtuosovi Jacquesi Thibaudovi.

Je otázkou, proč dramaturgie filharmonie zařadila dva houslové koncerty těsně po sobě. Týden před tímto koncertem exceloval v Besedním domě český houslista Josef Špaček s Beethovenovým Houslovým koncertem D dur, a protože sám pochází z Brna a má tu tedy zázemí a přátele, byl pro ně jistě tento koncert událostí číslo jedna. Německá houslistka o týden později, byť v Janáčkově divadle, které je pro symfonickou hudbu daleko vhodnější, už měla tímto ztíženou startovací pozici. Někteří posluchači, byť abonenti, tento koncert vypustili s tím, že „…dost už bylo houslí a to lepší a zajímavější jsme už viděli i slyšeli.“ Netroufám si tvrdit, který koncert byl zajímavější, to záleží opravdu na úhlu pohledu. Oba interpreti byli skvělí, ale Arabella Steinbacher s Hindemithovým koncertem, který se nehraje příliš často, byla výjimečným zážitkem.

Po přestávce zazněla Symfonie d moll, jediná symfonie belgicko-francouzského skladatele Césara Francka, kterého mimo jiné dramaturgie zařadila i pro jeho dvousté výročí narození v tomto roce. V první větě symfonie, Lento – Allegro ma non troppo, se odráží od zmíněného motivu v temném pomalém úvodu violoncell, aby pomalu narůstal do plného dynamického vrcholu plně obsazeného orchestru. Opět se zde objevují skvěle vystavěné dlouhé fráze, dynamicky variované a instrumentálně barevné, díky bezchybným sólovým vstupům dechových nástrojů. Druhou větu Allegretto uvozuje v pianissimu pizzicato všech smyčců spolu s harfou, aby se celý orchestr rozvinul v dynamických vlnách. Ve třetí větě Allegro ma non troppo nasadil dirigent svižné tempo, které vygradoval v accelerandu do radostné široké melodie a dovedl ho na vrchol ve fortissimu. Následné decrescendo dalo vyznít měkké něžné melodii, ve které svítily housle, aby konečně přišlo finále s rytmizovanými fanfárami ve fortissimu. Orchestru se dařilo splnit dirigentovy požadavky a vytvořit barevné instrumentální plochy, jak se na pozdní německý romantismus sluší. Dařilo se jak flétně Martiny Venc Matušínské, hoboji Anikó Kovarikné Hegedűs, klarinetu Lukáše Daňhela, fagotu Dušana Drápely, trumpetě Davida Poláka, lesnímu rohu Milana Mrázka i trombonu Jiřího Vydry. Ale samozřejmě je třeba vzdát hold práci celého orchestru pod vedením koncertní mistryně Marie Petříkové, neboť po dlouhé době, kdy orchestr hrál i zkoušel ve stísněné akustice Besedního domu, se mohl jeho zvuk rozvinout ve velkém sále divadla, byť jeho akustika se neobejde bez ozvučných desek kolem celého jeviště. I obecenstvu se daleko lépe dýchalo, i přes povinné roušky, které nedávaly zapomenout, že ještě zdaleka nemáme v covidovém boji vyhráno.

*******

Foto: Štěpán Plucar