„V podvečer dne, kdy ruské vojenské síly bezprecedentně napadly Ukrajinu, zněla v Rudolfinu hudba oslavující tu část hluboké ruské duše, která dala světu Dostojevského, Tolstého, Čajkovského nebo Rachmaninova, tedy ten obraz Ruska, který obdivoval i Janáček v nejednom svém díle.“

„Precizní Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem vystavěl skladbu jako tryznu, modlitbu, která stála na bezprostředním efektu z širokých zvukových ploch, podaných v perfektním frázování.“

„Wang zkrátka podala Rachmaninova v oscilaci mezi svými fascinujícími technickými schopnostmi a promyšlenou interpretační myšlenkou, čímž tuto skladbu posunula na vyšší level.“

Česká filharmonie pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova nabídla ve čtvrtek 24. února 2022 další z abonentních koncertů, tentokrát za účasti rezidenční umělkyně sezóny, pianistky Yujy Wang. Mimo Rachmaninovův Klavírní koncert č. 1 zazněla Janáčkova Glagolská mše a v podání Pražského filharmonického sboru česká premiéra skladby Martina Smolky Agnus Dei. Večer ve Dvořákově síni, decentně nasvícené do ukrajinských národních barev, měl značně politický rozměr.

V podvečer dne, kdy ruské vojenské síly bezprecedentně napadly Ukrajinu, zněla v Rudolfinu hudba oslavující tu část hluboké ruské duše, která dala světu Dostojevského, Tolstého, Čajkovského nebo Rachmaninova, tedy ten obraz Ruska, který obdivoval i Janáček v nejednom svém díle. Ohlášený program – neplánovaně a možná trochu paradoxně – odkázal na tragičnost aktuální situace, když zazněla Glagolská mše, využívající východní staroslověnský liturgický text, Klavírní koncert č. 1 fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova, autora, který z Ruska odešel v roce 1917 před Sověty a zemřel jako vyhnanec ve Spojených státech, a vlastně i Smolkovo Agnus Dei, které je sice osobní vzpomínkou autora na život jeho otce, v provolání k Beránku Božímu ale koncertní program symbolicky doplnilo.

Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, který stejně jako Rachmaninov emigroval z Ruska do Spojených států, a to v roce 1974, zahájil koncert nejprve českou a poté ukrajinskou státní hymnou za zpěvu Pražského filharmonického sboru. Následoval dlouhotrvající potlesk. A pak konečně přišla na řadu krásná hudba. Desetiminutová minimalistická kompozice skladatele Martina Smolky, která vznikla na objednávku rozhlasového sboru ze Stuttgartu v roce 2012, zachycuje autorovy vzpomínky na otce, muzikologa Jaroslava Smolku. Přísně hierarchická, přitom jednoduchá skladba pro dva smíšené sbory zrcadlí jak duchovní rozměr (v programu z koncertu se lze dočíst, že je to vlastně „malé rekviem“), tak autorovy osobní vzpomínky. Precizní Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem vystavěl skladbu jako tryznu, modlitbu, která stála na bezprostředním efektu širokých zvukových ploch, podaných v perfektním frázování. Dynamické možnosti sboru jsou ohromující a Dvořákova síň by bývala potřebovala trochu nafouknout.

Rudolfinum se konečně dočkalo návratu Yujy Wang, čínské pianistky žijící ve Spojených státech a rezidenční umělkyně aktuální koncertní sezóny České filharmonie. Původně ohlášený listopadový koncert musel být z důvodu nemoci paní Wang zrušen (partu v Rachmaninovově Klavírním koncertu č. 2 se tehdy ujal Lukáš Vondráček) a koncert byl tak první možností, jak se od listopadu 2017 s hvězdou světových koncertních pódií v Praze setkat. Sólistka v elegantních blyštivých šatech předvedla hru plnou fantazie a představivosti. Hra překypovala originalitou barev i nálad. Slyšel jsem efektní rubata (která ale jakoby ubírala, než efektivně přidávala do extrému) i jemné textury, tón lehký jako vánek, přitom pevný jako skála, a to i v momentech, kdy doslova střílela oktávy bez jakýchkoliv kompromisů (její hráčské možnosti v tu chvíli jistě nedosáhly svého maxima, jak jsem se mohl vícekrát přesvědčit na vlastní uši). Všechny dynamické extrémy jakoby přešla bez povšimnutí a svoji hrou především vyprávěla než cokoliv drtila a přeháněla. Skvěle zafungovala s orchestrem, jak dynamicky, tak rytmicky. Byčkov vedl koncert směrem k lyričtějšímu pojetí, čímž dal sólistce ještě větší prostor. Wang zkrátka podala Rachmaninova v oscilaci mezi svými fascinujícími technickými schopnostmi a propracovanou interpretační myšlenkou, čímž tuto skladbu posunula na vyšší level. Bezprostředně působící sólistku odměnili posluchači dlouhým potleskem.

Po představce následovala Glagolská mše Leoše Janáčka. Pro Semjona Byčkova to bylo u České filharmonie první uvedení této pozoruhodné hudby, o které Simon Rattle řekl, že je to „největší pohansko-náboženské dílo, které kdy bylo napsáno“. Byčkov, zdá se, zvolil poměrně střídmé pojetí bez přílišné expresivity, vystavěné hlavně na detailech, které ještě více zvýraznily střídající se hudební motivy Janáčkovy zkratkovité řeči. Hudba tak měla i přes tuto charakteristiku díla jakýsi řád a nesla v sobě jistou sofistikovanost, kterou dokáže pověstný Byčkovův přístup zrodit. Ze skvěle hrajícího orchestru je potřeba vyzdvihnout přesné a sytě znějící žestě a pak také hosta večera, českou varhanici Danielu Valtovou Kosinovou, která pojala varhanní Postludium značně expresivně a efektně v poměrně rychlém tempu. Česká filharmonie si znovu přizvala Pražský filharmonický sbor, o jehož kvalitě nelze ani vteřinu pochybovat, a vyrovnanou čtveřici sólistů, ruskou sopranistku Evelinu Dobračevu, altistku Lucii Hilscherovou, tenoristu Aleše Brisceina a basistu Borise Prýgla. Mimořádný večer co do interpretované hudby, výkonů sboru, orchestru, sólistů, ale také okolností, které daly koncertu zcela jiný význam. Snad budeme v budoucnu vzpomínat hlavně na onu hudbu a výkony. Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!, jak se na Ukrajině říká.

*******

Foto: Petr Kadlec