„Nový hudební ředitel se rozhodl v sérii svých inauguračních představení Rusalky vsadit především na pěvecké obsazení, označované za exkluzívní.“

„Orchestr Národního divadla zněl pod taktovkou svého nového šéfa velmi soustředěně. Bylo znát, že se Robert Jindra snaží předvést orchestr v co nejlepší formě.“

„Galapředstavení Rusalky s hvězdnými hosty a s novým hudebním ředitelem u dirigentského pultu diváci ocenili nadšenými ovacemi včetně aplausu vestoje.“

Nedělním představením Rusalky se ujal funkce hudebního ředitele Opery Národního divadla Robert Jindra. Oblíbená inscenace v režii Jiřího Heřmana byla ozdobena řadou zvučných jmen a výjimečných výkonů: jako Rusalka vystoupila Kateřina Kněžíková, v roli Prince Pavol Bršlík, dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny přesvědčivě podala Jana Kurucová, Vodníka rakouský basista Günther Groissböck. V dalších úlohách se představili Ivan Kusnjer, Arnheiður Eiríksdóttir, Yukiko Kinjo, Irina Rurac a Stanislava Jirků.

Když se před oponou na začátku představení objeví civilně oděná osoba s mikrofonem v ruce, obvykle to nevěstí nic dobrého. V neděli 28. srpna večer byl ale oním „civilem“ na jevišti Národního divadla umělecký ředitel Opery Per Boye Hansen a jeho rozzářený výraz dával tušit, že s žádnými Jobovými zprávami před diváky rozhodně nepředstupuje. Pokud tedy vynecháme informaci, že původně ohlášeného tenoristu Pavla Černocha v roli Prince v představení Dvořákovy Rusalky nahradí Pavol Bršlík. Tato změna byla ale už s předstihem dostatečně medializována a uvedena v programu, takže nepředstavovala pro publikum žádné překvapení. Hlavním popudem pro projev tak byla zjevně potřeba sdělit návštěvníkům, že právě dnes se ujímá taktovky dirigent Robert Jindra poprvé ve funkci hudebního ředitele Opery Národního divadla. Zcela zaplněné hlediště přijalo tuto zprávu s nadšením a sté třicáté první představení aktuální inscenace Dvořákova mistrovského opusu mohlo začít.

Mluvě o inscenaci režiséra Jiřího Heřmana z roku 2009, sluší se připomenout, že se jedná historicky o druhou nejdéle uváděnou produkci Rusalky v dějinách divadla, kde mělo toto dílo svou světovou premiéru. Do překonání rekordu téměř šesti set padesáti repríz Kašlíkovy a Svobodovy inscenace z let 1960 až 1991 jí sice ještě několik desetiletí a pár set představení chybí, ale přesto je oněch třináct let poměrně vzácným příkladem životaschopnosti a snad i divácké obliby Heřmanova pojetí Rusalky. Z mého subjektivního pohledu nabývá inscenace léty spíše na kvalitě. V současném kontextu světových produkci této opery (i vedle pohádkově laděné verze Zdeňka Trošky na scéně Státní opery) se jedná o vizuálně působivé a stále moderní divadlo, které vynalézavě pracuje s celou hloubkou a technickými možnostmi jeviště. Na scéně Jaroslava Bönische, v kostýmech Alexandry Gruskové a se světelným designem Daniela Tesaře se odehrává sice na první pohled minimalistické, ale přesto režijně i výtvarně čisté a k předloze uctivé zpracování známého příběhu. Osobně bych snad inscenaci vyčítal jen její poněkud chladné vyznění. „Rozum nad vášní“ tu vítězí snad až příliš výrazně, pro mne občas ne zcela čitelně ztvárněné jsou také motivace jednání některých postav (což se týká zejména spojené postavy Ježibaby a Cizí kněžny a postavy Prince).

Nový hudební ředitel se rozhodl v sérii svých inauguračních představení Rusalky vsadit především na pěvecké obsazení, označované za exkluzívní. Do značné míry se mu to podařilo, protože pro inscenaci získal jak umělce mezi našimi milovníky opery dostatečně známé a populární, tak renomované interprety známé z prestižních světových scén.

Se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou spolupracoval Jindra už nesčetněkrát a aktuálně je pojí i řada úspěchů a ocenění spjatých s jejich společnou nahrávkou Phidylé. Pěvkyně má s rolí Rusalky četné zkušenosti, naposledy z už zmíněné Troškovy „konkurenční“ inscenace. V Heřmanově produkci nicméně debutovala. Bylo tedy otázkou, jak si poradí s koncepcí, v níž je důležité stát se středobodem produkce se zcela specifickou poetikou a náročným hereckým a pohybovým aranžmá. Coby někdejší První žínka z časů premiéry však neměla Kněžíková s pochopením Heřmanova vidění Rusalčina světa sebemenší problém. Přinesla tak své roli nejen požadovanou něhu a křehkost, ale dokázala přesvědčivě zahrát i onu nemožnost sloučit vlastní představu o naplněné lásce s tou, s níž přichází její vysněný Princ. Po pěvecké stránce se jednalo o úctyhodný výkon, jenž opět potvrdil všechny superlativy, které se v souvislosti s hlasem Kateřiny Kněžíkové obvykle uvádějí. Její soprán zněl co do barvy atraktivně a technicky zcela jistě, její artikulace byla téměř příkladná. Árie o měsíčku se zaskvěla v plné kráse jako jistě mnohokrát vyzkoušené sólové koncertní číslo a stala se jedním z prvních hudebních vrcholů celého večera. S narůstajícími nároky na dramatický spád děje se sice zpěvačce občas nedostávalo potřebné hlasové průraznosti (týkalo se to například árie ze druhého dějství Ó marno to je), ale pro třetí dějství zkušeně rozložila síly a působivě zazpívala jak árii Necitelná vodní moci, tak svůj part v závěrečném duetu. Kateřina Kněžíková se dostala do bodu své kariéry, kdy se Rusalka stala jednou z jejích stěžejních a jistě i žádaných rolí. Určitě tedy bude zajímavé sledovat, jak se bude její ztvárnění (a ztvárňování) této úlohy do budoucna vyvíjet dál. Mám za to, že její potenciál stát se jednou z důležitých pěvkyň, které budou přinejmenším na našich scénách určovat směřování současné dvořákovské interpretace, je nezpochybnitelný.

Snad nejvděčnější, ale zároveň co do komplexnosti nároků i nejnáročnější rolí je v Heřmanově inscenaci postava kombinující role Ježibaby a Cizí kněžny. Podobné řešení samozřejmě není žádnou novinkou, ve slavné Schenkově produkci ve Vídeňské státní opeře se například stala téměř ideální představitelkou obou úloh mezzosopranistka Eva Randová. Pro evropsky úspěšnou slovenskou pěvkyni Janu Kurucovou bylo nyní takové spojení jistě lákavou výzvou, a to tím spíše, že její repertoár je neobyčejně široký a zahrnuje role od mozartovských až po stylově různorodé úlohy repertoáru dvacátého století. S hlasovými nároky partu, sahajícího od temně altových poloh až po sopránové, si proto mezzosopranistka poradila s oporou ve svém ohebném a znělém hlase, který ji umožnil proplout zmíněnými nástrahami velmi zkušeně a profesionálně. Velmi expresivní pojetí role bylo občas na úkor artikulace a srozumitelnosti, nicméně Kurucová vložila do role vekou část svého hereckého talentu a přirozeného naturelu. Jako hybatelka děje proto působila velmi uvěřitelně a přirozeně; její pomoc Rusalce a následný zákeřný vstup do jejího života v podobě Cizí kněžny jako by tedy byl spíše odrazem vlastního dávného zklamání v lásce a jakéhosi cynického výsměchu každému, kdo se chce vydávat všanc podobným citům.

Pavol Bršlík patří už řadu let mezi vyhledávané světové tenoristy a svůj hvězdný statut potvrdil i během pražského „záskoku“ v roli Prince. Špičková pěvecká technika, dokonalé frázování, jistota ve všech hlasových polohách a celkově přirozený pěvecký a herecký projev, to vše jsou poznávací znaky pěvce, kterého bychom u nás jistě rádi viděli v operních produkcích častěji. Na rozdíl od něj jsme ale měli ještě málo příležitostí poznat další mužskou pěveckou hvězdu večera, rakouského basistu Günthera Groissböcka. Kdo neměl to štěstí zažít ho na podivuhodném a dobrodružném hudebním podniku jménem Weinviertler Festspiele v moravském Mikulově v létě roku 2020, setkal se s ním tentokrát v roli Vodníka v naší republice poprvé. Jedná se o skutečnou hudební celebritu svého oboru a je zásluhou Roberta Jindry, že ho po předchozí spolupráci v inscenaci Rusalky v Mnichově přizval k pražskému hostování. Impozantně působící pěvec vládne vskutku nevšedním hlasovým fondem a přirozeným charismatem; není divu, že právě on stanovuje zcela nové parametry pro vnímání řady stěžejních basových postav, na prvním místě Barona Ochse ve Straussově Rosenkavalierovi. Škoda, že v poněkud staticky pojednaném pražském Vodníkovi nemohl Groissböck předvést více ze široké škály svých výrazových prostředků. Hodna obdivu byla ovšem jeho pečlivě nastudovaná a dokonale srozumitelná čeština.

Výtečně sezpívanou trojicí lesních žínek se staly Yukiko Kinjo, Irina Rurac a Stanislava Jirků, stabilní a spolehlivou oporou představení byl i nestárnoucí bard Ivan Kusnjer jako Hajný a Lovec. Komickým talentem a rovněž skvělou češtinou vládne talentovaná islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, debutující v roli Kuchtíka, slova uznání patří také Sboru Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka.

Orchestr Národního divadla zněl pod taktovkou svého nového šéfa velmi soustředěně. Bylo znát, že se Robert Jindra snaží předvést orchestr v co nejlepší formě jak coby plně kompetentní hudební těleso, tak jako spolehlivého partnera pro pěvce na jevišti. Představení mělo obdivuhodný dramatický tah a spád a na jeho vyznění se zásadněji nepodepsaly ani drobné hráčské chyby, slyšitelné zejména z dechové sekce. Galapředstavení Rusalky s hvězdnými hosty a s novým hudebním ředitelem u dirigentského pultu proto diváci ocenili nadšenými ovacemi včetně aplausu vestoje.

Zbývá si tedy jen položit otázku, zda bylo představení toho typu opravdu jen výjimečnou příležitostí, jak si užít jinak dobře známou inscenaci se vzácným hudebním obsazením a pečlivým hudebním nastudováním, nebo zda se jednalo o nastolení dlouhodobého trendu „českou klasiku už od nás jinak než jako událost neuslyšíte“. Ostatně, kde jinde než v pražském Národním divadle by měly znít Rusalka, Prodaná nevěsta či Janáčkovy opery ve špičkovém provedení, kvůli kterému se budou na místo jejích premiér sjíždět operní fanoušci z celého světa? Kam jinam mají chodit naši milovníci opery opakovaně než sem, aby tu zhlédli české opery se světovými pěvci, pro které bude čest zde vystupovat? A konečně, kdy se stane ze Stavovského divadla nejdůležitější mozartovská scéna na planetě? Jsou takové požadavky přehnané, anebo vzhledem k jedinečné pražské hudební tradici a historii naprosto legitimní? Přeji Robertu Jindrovi, aby ze své nové pozice brzy dokázal na tyto otázky nalézt odpověď…

Foto: ilustrační – z archivu Národního divadla Praha, Fb P. Breslika, Miro Pavlovič, Zdeněk Sokol