„Dirigent tuto spolupráci označil za jeden z nejhezčích narozeninových dárků, který mohl dostat!“
„Naslouchat jedinečné souhře tělesa, naprosto přesnému, transparentnímu zvuku smyčců, akordům, které zařezávají jak seknutí sekerou… je pokaždé výjimečným zážitkem.“
„Jsem přesvědčen, že ať dnes filharmonici hostují na kterémkoli světovém pódiu, jejich výkony musí všude bez výjimky vzbuzovat mimořádný ohlas!“
Sedmdesáté narozeniny, které připadly na 30. listopadu, oslavil šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov třemi výjimečnými koncerty. Na pódium Rudolfina si totiž kromě svého orchestru přizval Českou studentskou filharmonii, talentované hudebníky, studenty a absolventy hudebních škol – gymnázií, konzervatoří a akademií. Nabitá Dvořákova síň tak prožila jedinečné sváteční dny (hodnotíme druhý večer 1. 12.), které pod taktovkou jubilanta přinesly úžasnou konfrontaci vrcholného umění našeho prvního orchestru a neuvěřitelného, spontánního zaujetí nejmladší muzikantské generace, na níž spočívá budoucnost a kvalita naší orchestrální interpretace.
Samotný program koncertu umocnil mimořádnost této události: Byčkov vybral dvě páté symfonie – Beethovenovu „Osudovou“ a Šostakovičovu č. 5 d moll. Jedno z nejproslulejších děl vídeňského klasicismu intenzívně připravovali s mladým orchestrem vedle Byčkova i jejich téměř vrstevníci – dirigent Robert Kružík a houslista Josef Špaček. A výsledek stál za to – do partitury veledíla symfonického repertoáru, mladými hudebníky technicky i po výrazové stránce znamenitě zvládnuté, mohl pak Byčkov vložit svou jedinečnou zkušenost velkého mistra. Osudová proto pod jeho taktovkou nemohla zaznít jinak než s plnou naléhavostí, silným dramatickým nábojem, v širokém dynamickém spektru i pečlivě propracovanými detaily. Zahrát si pod Byčkovem byl pro členy studentského tělesa bezpochyby velký profesní zážitek a samotný dirigent tuto spolupráci označil za jeden z nejhezčích narozeninových dárků, který mohl dostat!
Po přestávce už ovládla pódium Dvořákovy síně domácí Česká filharmonie. Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče se řadí mezi vrcholná díla světového repertoáru 20. století a nechybí v dramaturgických plánech žádného renomovaného orchestru. Skladatel ji psal roku 1937, v době stalinských čistek, kdy zatýkání, popravy a likvidace lidí byly trvalou součástí života v Sovětském svazu. Také Šostakovič se stal terčem ostré kritiky za operu Lady Macbeth Mcenského Újezdu a komponoval způsobem (mj. Symfonie č. 2 a č. 3 nebo opera Nos), který byl svým avantgardním hudebním jazykem zcela nepřijatelný vládnoucí garnituře, nevybíravě zasahující do svobody umělecké tvorby. Šostakovič si naštěstí dokázal poradit a našel další směr své tvůrčí cesty. Symfonie č. 5 d moll op. 47 znamenala výraznou kompoziční změnu. Na rozdíl od předešlých skladeb zjednodušil hudební prostředky a dospěl k větší komunikativnosti a působivosti. Sám ovšem prožíval hluboký vnitřní boj a navzdory oficiální doktríně se dokázal vyhnout jakýmkoli banalitám a vykreslil to, oč usiloval – tragické momenty života a jeho konflikty. Dílo po premiéře vyvolalo nadšení a kritika ho charakterizovala jako optimistickou tragédii, což skladatel sám raději nijak nepopřel.
Semjon Byčkov interpretací Šostakovičovy Páté vytvořil další ze svých mistrovských dirigentských kreací, jeho provedení mělo všechny atributy vrcholného umění. Orchestr s ním rezonoval v ideální shodě, takže posluchačský zážitek snad ani nemohl být intenzívnější. Sledovat Byčkovovu „práci“ je samo o sobě ukázkou dokonalé znalosti nejjemnějších nuancí partitury a současně vzácných dirigentových dispozic přenést vše, co si usmyslí, do výsledného zvukového tvaru. Naslouchat jedinečné souhře tělesa, naprosto přesnému, transparentnímu zvuku smyčců, akordům, které zařezávají jak seknutí sekerou, virtuóznímu výkonu dřevěných nástrojů a žesťů je v současné vrcholné formě filharmoniků vedených Byčkovem již takřka pokaždé výjimečným zážitkem. A bylo tomu – chce se říci samozřejmě – i tentokrát! Jsem přesvědčen, že ať dnes filharmonici hostují na kterémkoli světovém pódiu, jejich výkony musí všude bez výjimky vzbuzovat mimořádný ohlas! Zaslouží si to jubilant Semjon Byčkov i orchestr, který tento skvělý dirigent vycizeloval do detailní technické brilance i hloubky výrazu až k vrcholům orchestrální interpretace.
*******
Foto: Petr Kadlec
