„Koncert zahájila populární ouvertura k opeře G. Rossiniho Italka v Alžíru. Vyžaduje lehkost tvoření, virtuozitu ve hře smyčců, pevnou intonaci, hybná tempa, což vše dirigent dokázal s nadhledem orchestru vtisknout.“

 „Árie byla zazpívána ve frázování i plném rozsahu suverénně, s potřebnou hlasovou pohyblivostí i přirozeným výrazem. Teď běží v Jihočeském divadle půvabná inscenace Kouzelné flétny. V tak krátkém čase po sobě vidět v Českých Budějovicích live hned tři představitelky Královny noci, dvě v divadle a třetí na koncertě, to je rarita, která má sotva sobě rovna!“

 „Vstupní večer se nesl v příjemné atmosféře převážně populárního repertoáru, jemuž jsme říkali dříve vyšší populár. Takové pojetí je neobyčejně vhodné i pro získávání nového publika pro klasickou hudbu. Kdo vstoupí do této, poslechově přece jen snazší říše artificiální hudby, udělá snáze kroky ke komplikovanější tvorbě.“

Koncerty konané u příležitosti začátku nového roku se staly silnou tradicí, představující krásnou příležitost zahájit ho společensky, namnoze s celou rodinou. Nemusí být hned 1. ledna. I po tomto magickém datu nabídla Jihočeská filharmonie novoroční program – ve středu 4. ledna, v Koncertním sále kostela svaté Anny. Dlužno podotknout, že není ve volbě pozdějšího data zdaleka mezi českými symfonickými orchestry sama. Dirigoval šéfdirigent, chorvatský umělec Miran Vauputić. Koncert ozdobila sympatickým a jistým projevem mladá sopranistka Lucie Kaňková. Neváhal bych říci, že večeru dodala technicky a výrazově přesvědčivým projevem patřičný lesk.

Dramaturgie Jihočeské filharmonie se zjevně snažila postavit dramaturgicky pestrý, atraktivní a vhodně kontrastní večer. Opírala se adekvátně o repertoár takzvaného vyššího populáru – skladby českých a světových mistrů. Obzvláště si cením, když dramaturgie má na mysli důležitý zákon kontrastu, pokládám koncepci širšího záběru autorů za velmi vhodný pro daný typ koncertu. A tak se rozezněly skladby Gioacchina Rossiniho vedle populárních kompozic Antonína Dvořáka, Oskara Nedbala, Emmericha Kalmána, Franze Lehára, Otto Nicolaie či Johanna Strausse. Nechyběl ani Giuseppe Verdi a Giacomo Puccini. Dokonce přišel ke slovu i dánský skladatel Hans Christian Lumbye, zřejmě inspirace novoročním koncertem Vídeňské filharmonie roku 2010 s Georgem Prétrem. Zákon kontrastu je vždy v dramaturgii koncertu moc důležitý, zejména v tomto typu de facto populárního programu vystupuje  –  při jeho výrazné společenské funkci  –  značně do popředí.

Jihočeská filharmonie byla založena roku 1981 s původním názvem Jihočeský symfonický orchestr. Dnes náleží k velmi uznávaným symfonickým tělesům v Čechách. V současnosti má 38 interních členů. Jejím domovským sálem je Koncertní sál kostela svaté Anny, původní název byl Jeremiášova síň (dodnes si na nový název nemohu zvyknout, neb jsem pořádal osobně v tomto prostoru řadu sborových festivalů a koncertů), následně rekonstruovaná a zvukově i vizuálně upravená. Pro koncerty komornějšího charakteru, obdobně pro zmíněné koncerty sborové, je tento prostor optimální, příjemný pro publikum, s velmi dobrou akustikou, nyní po úpravách až příliš dobrou. Forte zní vskutku zvukovou plností, při počtu hudebníků lehce nad čtyřicítkou až impozantně. Prostor však disponuje především výhodnou polohou v centru města České Budějovice. Je ovšem faktem, že sál pro velké symfonické koncerty krajské město dosud nemá, navíc se renovací stávajícího snížil počet míst, což není z ekonomického pohledu šťastné. Vyprodaný koncert by v blízkém divadelním sále Metropolu neznamenal ani polovinu prodaných vstupenek. Tento dlouholetý dluh hudební kultuře města bude snad někdy per futurum vyrovnán.

Šéfdirigentem orchestru je chorvatský dirigent Miran Vaupotić. Sympatický, zjevně muzikantsky fundovaný dirigent  –  dle interpretace skladeb  –  s gestem uměřeným, neokázale funkčním, ale exaktním a zároveň i líbivým ve své přirozené uvolněnosti.

Koncert zahájila populární ouvertura k opeře G. Rossiniho Italka v Alžíru. Vyžaduje lehkost tvoření, virtuozitu ve hře smyčců, pevnou intonaci, hybná tempa, což vše dirigent dokázal s nadhledem orchestru vtisknout. Z díla Oskara Nedbala vybral dirigent Vaupotić populární kavalírský valčík z jeho slavné operety Polská krev. Těšil jsem se na Polku z Foersterovy opery Debora, uvedenou v programu, leč ta byla z technických důvodů (otázky problémů kolem notových materiálů) vynechána. Ten nápad chorvatského dirigenta jsem totiž obdivoval, byla to před časem skladba velmi populární, hrána často v rozhlasových koncertech a její obliba se blížila Dvořákově Humoresce či Smetanovým polkám.

V první části večera ovládla v dalších zařazených skladbách pódium talentovaná sopranistka Lucie Kaňková, ověnčena celou škálou úspěchů na pěveckých soutěžích. Osobně jsem ji viděl i referoval o jejích pěkných výkonech v Plzni v Monteverdim a poté v Jihočeském divadle v Cosi fan tutte W. A. Mozarta. Tento představitel vídeňského klasicismu tvořil i vstupní číslo mladé sopranistky. Nevybrala si nic „snazšího“  –  pro obvyklou aklimatizaci na pódiu  –   než rozsahově vysoce náročnou árii Královny noci z opery Kouzelná flétna. S pověstným extrémním rozsahem po ťukaná tříčárkovaná F. Tohle si zvolit pro entrée na koncertu je docela pěvecká odvaha, ale v představení je na tom vlastně Královna noci podobně.  Árie byla zazpívána ve frázování i plném rozsahu suverénně, s potřebnou hlasovou pohyblivostí i přirozeným výrazem. Teď běží v Jihočeském divadle půvabná inscenace Kouzelné flétny. V tak krátkém čase po sobě vidět v Českých Budějovicích live hned tři představitelky Královny noci, dvě v divadle a třetí na koncertě, to je rarita, která má sotva sobě rovna! Něco podobného jsem dosud za mnoho let v jihočeské metropoli nezaznamenal. Vše je jednou poprvé. L. Kaňková přesvědčila i v následující ukázce z klasické operety „Meine Lippen, si küssen so heiss“, že tento žánr, dnes již historicky uzavřený, v ní má až ideální interpretku, a to v přesvědčivém spojení technické a výrazové složky, s nutným šarmem a pěveckou elegancí pro styl interpretace klasické operety. Zpěvačka se uvolnila i pohybově a operetní árie obohatila prvky divadelního ztvárnění. Dodám jen, že árie je z operety Giudita, což program již neuvádí.

Trochu méně ideálně vyzněl v první polovině koncertu dramaturgicky výtečně zvolený Dvořákův První Slovanský tanec C dur. Příliš bryskně zvolené tempo vstupního tématu narazilo na úskalí mnou již zmíněné akustiky, na balkoně až naléhavé. Ta způsobila při zvoleném a hodně hybně uchopeném tempu vstupního tématu až předimenzování melodického hlasu harmonickými hlasy a tím i jeho nezřetelnou hudební artikulaci. Druhé, volné téma, zase o poznání zvolněné, vyznělo naopak precizně.

Ve druhé části koncertu zase byla dobře, kontrastně volena dramaturgie, Hraběnka Marica Emmericha Kalmána představuje typický odstín v epoše vídeňské operety  –  maďarsko-vídeňský typ  –  s typickými tóny poživačné veselosti promíšené lehkým sentimentem, což se v interpretaci předehry k Hraběnce Marice velmi dobře v interpretaci projevilo. Nechyběl ani populární Julius Fučík s populárním Florentinským pochodem. „Nejplastičtěji“ ve frázování, vedeném v promyšlené agogice i tektonice dirigenta, pro mne vyznělo Intermezzo z Pucciniho opery Manon Lescaut. V daný moment jsem velice zpozorněl nad zajímavým pojetím, dirigentsky přesně vyjádřeným a orchestrem se zaujetím zahraným! Objevila se moc dobře i spodní dynamika, krásně měkký zvuk. Podobných míst zvolený repertoár mnoho ve večeru neskýtal. Patrně se v daném akustickém prostoru nedosahuje pianová dynamika snadno. Tato skladba mne v programu svým provedením zvláště zaujala a zůstávala mi v mysli dlouho po koncertu. Bravo!

Druhou polovinu opět ovládla svým temperamentem a pěveckou jistotou sopranistka Lucie Kaňková. Po výrazově suverénní árii z operety Netopýr Johanna Strausse, interpretované s přirozeným šarmem, přišla na řadu veleslavná část velké árie Violetty z opery G. Verdiho Traviata  –  hybné Sempre libera, část árie  –  Allegro brilante. S obdivuhodnou lehkostí a zvládnutým rozsahem, perlivou koloraturou, ba i s přidaným, od Verdiho v partituře nepsaným, spíše tradicí interpretační přidaným vysokým es v závěru. Poněkud uměřeně distingované publikum po árii Violetty vyjádřilo zřetelným silným aplausem své sympatie a obdiv k výkonu. Koncertní mistr u violoncella krásně nahradil repliky zpěvu Alfreda za scénou v této finální scéně prvního dějství opery. Spolu s Pucciniho popsaným Intermezzem tvořila ukázka z Traviaty pro mne přirozený vrchol druhé poloviny večera, technicky i interpretačně.

Vstupní večer se nesl v příjemné atmosféře převážně populárního repertoáru, jemuž jsme říkali dříve vyšší populár. Takové pojetí je neobyčejně vhodné i pro získávání nového publika pro klasickou hudbu. Kdo vstoupí do této, poslechově přece jen snazší říše artificiální hudby, udělá snáze kroky ke komplikovanější tvorbě. Dobře to pamatuji i podle sebe, kdy jsem se v dětství střetnul náhodně, s kolonádními koncerty v Mariánských Lázních, které se nesly v podobném repertoárovém duchu. Pak byl již jen krůček k závažnější symfonické i komorní tvorbě, včetně hudby soudobé. A o získání nových posluchačů jde jistě také, byť Jihočeská filharmonie má okruh svých stálých, věrných posluchačů.

Novoroční koncert se vydařil. Výborným nápadem bylo pozvání sopranistky Lucie Kaňkové a zařazení operních i operetních árií do programu večera. Přeji Jihočeské filharmonii a jejímu sympatickému, zjevně charismatickému šéfdirigentovi, aby se obdobně plně vydařil celý koncertní rok 2023. Bravo!

Foto: ilustrační – archiv Jihočeské filharmonie, Hana Smejkalová, Duško Marušić, Petr Zikmund