„Na krásné, působivé scéně Petra Vítka odvíjí Pilař děj především svou prací s herci, jejich pohybem, viditelně důsledným držením postavy, decentní charakterizací.“

„Volba sólistů se jevila v premiérovém představení jako optimální.“

„Hudební profesionalita je na více než pozoruhodné úrovni. Inscenace navázala vkusně na výborný počin Orfea před dvěma roky.“

Jen týden po premiéře Smetanovy Prodané nevěsty představila plzeňská opera dne 15. srpna 2020 premiéru díla Claudia Monteverdiho L’incoronazione di Poppea – Korunovace Poppey. V hudebním nastudování dirigenta Vojtěcha Spurného a v režii Tomáše Ondřeje Pilaře, od roku 2014 dosavadního šéfa plzeňské opery. Toto datum akcentuji proto, že Tomáš Ondřej Pilař právě touto premiérou v Plzni svou šestiletou éru končí a začíná novou – v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Zvolil si dílo vpravdě mimořádné pro historii opery jako žánru.

Claudio Monteverdi je reprezentantem nejpodstatnějších hodnot raného baroka, navíc otevřel brány historické opeře. Představení je koncipováno interpretačně jako historicky poučené, čili je snaha o interpretaci barokní hudby tak, jak byla ve své době prováděna. Tomu odpovídá i výběr inscenačního týmu, podobně jako tomu bylo při úspěšném provedení první Monteverdiho opery Orfeo v Plzni před dvěma roky. Inscenační tým tvořili osvědčení tvůrci – scénu vytvořil Petr Vítek, kostýmy Aleš Valášek, výrazný světelný design Daniel Tesař, choreografii Martin Šinták. Vše v dramaturgii Zbyňka Brabce.

Hudební epocha baroka zažívá zajímavou renesanci. Ne snad, že by byla dříve opomíjena, ale koncertní uvádění barokních oper byla mnohem častější než jevištní. Dnes nás patrně láká v hudebním baroku především jeho pevný řád, působivý klid, vyváženost i zdravá míra patosu vůči neurotičnosti současné doby. Divadla sólistů-hostů, kdy mohou inscenátoři angažovat na smlouvy o dílo adekvátní specialisty pro daný styl, jsou výhodná. Oproti dobám minulým se dnes nepěstuje univerzalismus v interpretaci, nýbrž autentická interpretace s různými odchylkami či mezistupni mezi interprety. Po velmi úspěšném Orfeovi v Plzni roku 2018 jsem očekával se zájmem uvedení Monteverdiho vrcholného díla – L’ incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey) z roku 1642.

Byl to čin geniální a ten není možné obvykle zopakovat. Monteverdi ostatně brzy nato zemřel. Dílo komponoval pro bohaté Benátky, které byly tehdy centrem světového obchodu. Šlechta a měšťané si mohli tudíž dovolit mít první operní scénu pro platící diváky, což byl vlastně velký přepych v dané době (1637). Hudba se u vrcholného Monteverdiho stává schopnou vyjádřit celou škálu afektů dramaticky vzrušeného výrazu, rozvinout architektonickou velkolepost, jak ji tolik rádi vnímáme a obdivujeme u mistrů výtvarného baroka. Grandiózní stavba celků charakterizuje umělecký výraz. Chromatické postupy, ale i překvapivé jemné disonance vytvářejí atmosféru odpovídající afektu vzrušení (stile concitato). Do popředí vystoupí melodicky bohaté sólové zpěvy (působivá je například árie Senecova). Dílo nám krásně anticipuje typ sólistické opery, k níž vývoj žánru postupně směřoval. V závěru, v jediném místě díla, používá Monteverdi duet. Zásada „Řeč budiž vládkyní harmonie, ne její služkou.“ je zde zásadní. Proto je právě u tohoto díla tak důležité mistrovské libreto! Giovanni Busenello je pro Monteverdiho vrcholné dílo důležitý básník, žádný průměrný libretista dob budoucích! Busenellův text je překvapivě realistický, antický námět je zde cele odmytologizován. Monteverdiho-Busenellova opera otevřela de facto brány historické opeře! Do popředí vystupují melodicky bohaté sólové zpěvy.

Titulní postava Poppey je střídmě pojata, obdobně i císař Nerone. Poppea je silnou ctižádostí posedlá žena, která učiní vše, aby se probojovala na nejvyšší příčky moci. Císař obětuje bez skrupulí i svého filosofického učitele Senecu. Nemá v ničem zábrany. Intriky ale končí okázalou korunovací hlavní hrdinky na císařovnu. Tradiční je šťastný konec, lieto fine, ač právě zde je to de facto trochu zvláštní vítězství neřesti… Hudba vykreslí totiž daný proradný pár obdobně nádhernou hudbou jako obětovaného nešťastníka Ottona nebo filosofa Senecu. Kdybychom nevnímali pozorně souvislosti děje a oddali se cele krásám hudby, jak to často činí v opeře posluchači hudebního zaměření, vůbec by nám nepřišel pár Nera a Poppey jako ničemný… Vše plyne totiž v hudbě blahosklonně, plynule, idealizovaně, s patosem baroka.

To podtrhuje režie Tomáše Ondřeje Pilaře, který sám prozrazuje, že si vztah k hudebnímu baroku a speciálně k Monteverdimu budoval déle studiem jeho díla. Touto premiérou končí zároveň jeho šestileté šéfovské období v plzeňské opeře, charakteristické širokým spektrem pojetí dramaturgie. Začínal krásným Bohuslavem Martinů, zakončuje éru barokním dílem, což se mi jeví v obou bodech jako příznačné. V novém působišti – Jihočeském divadle – bude mít právě pro rozvíjení stylu baroka zajímavé možnosti v Českém Krumlově, kde je vzácné barokní zámecké divadlo. Vyplynulo to i z kratičkého rozhovoru s panem režisérem na generální zkoušce opery.

Sám pan Pilař zmínil, že jevištní stránku obrací k vnitřní harmonii a poezii obrazů, výtvarně komponovaných podle benátských mistrů 17. století. Na krásné, působivé scéně Petra Vítka, která navozuje psychologicky až terapeuticky uklidňující pocity, v dobrém smyslu slova realisticky pojaté, odvíjí Pilař děj především svou prací s herci, jejich pohybem, viditelně důsledným držením postavy, decentní charakterizací. Vše je na jevišti vypracované, vše působí promyšleně, de facto v duchu hudby. Působivé kostýmy Aleše Valáška jsou inspirovány prvním stoletím po našem letopočtu, jak bylo i řečeno na vstupní besedě k inscenaci před premiérou. Výrazně se uplatňuje skvělý světelný design osvědčeného Daniela Tesaře. Choreografie Martina Šintáka nadmíru zaujala svojí nápaditostí a zároveň sympatickou decentností. Dostává v tomto barokním titulu řadu možností, které choreograficky citlivě využil. V opeře sloužily zdařilé taneční scény jako důležitý divadelní zákon kontrastu, velmi mne zaujaly.

Hudební nastudování je v tomto náročném titulu jistě věcí zásadní. Sama volba typu autentické interpretace, což jest volba z řady možných odstínů, nalezení vhodných sólistů, nastudování v přísném a poučeném duchu daného stylu, to vše je obrovský úkol. Navíc nastudování se zvolenými interprety, podstatná vlastní účast ve hře na cembalo v osmičlenném komorním nástrojovém uskupení – to vše realizoval soudobý šéf Opery Slezského divadla v Opavě, dirigent Vojtěch Spurný. Představení řídil od cembala s přehledem, se zjevnou důvěrnou znalostí díla. Podstata úspěchu zde leží v důsledném hudebním nastudování, ve způsobu volby frázování a členění frází, tedy v oné mravenčí zkouškové práci. Volba sólistů se jevila v premiérovém představení jako optimální. Není ostatně široký výběr pro daný titul, kde autor dvě role napsal pro tehdy obvyklé obsazení kastrátů, pro něž inscenátoři získali mladé české kontratenoristy. Dokonce dokázali role alternovat, což je obdivuhodné.

Opera má řadu sólistů, od klíčových rolí po drobné epizodní, tím i různá zdvojení rolí, což je rovněž jejím specifikem. V popředí stojí jistě kvintet Poppea – Nerone – Octavia – Ottone – Seneca, leč výraznou se jevila koncepce dvojrole Arnalty a Chůvy, která v báječném pěveckém a hereckém podání domácího tenoristy Tomáše Kořínka upoutávala ve večeru zaslouženou pozornost. Pěvecky disponuje pan Kořínek měkkým, flexibilním voix mixtem, ze kterého bezešvě dovede přecházet k čisté falzetové funkci. Stylu se dovedl pěvecky optimálně přizpůsobit. Přirozené komediální schopnosti jeho výkon umocnily a postavily ho de facto do popředí výkonů premiérového večera. Výkonu, který zůstane po představení výrazněji zakódován. Podobně hlasově uceleně a pěvecky výsostně kultivovaně, s pozorností k dikci, se představil v postavě filosofa Senecy basista neobyčejně příjemného, vyrovnaného fondu Jaromír Nosek. Živým jevištním projevem a pěveckou jistotou imponovala Andrea Frídová v dvojroli Štěstěny a Pážete. Všechny více méně epizodní role byly inscenátory kvalitně obsazeny.

Titulní roli Poppey zpívala na premiéře sopranistka Lucie Kaňková. Dovede zaujmout znělým, rezonančně koncentrovaným projevem ve všech hlasových polohách. Síla její interpretace je v důsledném frázování a promyšleném členění hudebních frází, zajisté ve studijní spolupráci a v hudební inspiraci dirigentem. Octavia Markéty Cukrové zaujme pohyblivostí svého lehkého sopránového fondu, přirozenou nosností hlasu i v jemných nuancích, v mimice obličeje se přesvědčivě zračí výraz zpívaného textu v proměnlivosti nálad postavy. Jan Mikušek je již zkušeným a v řadě kreací osvědčeným kontratenoristou, ztvárnil roli nešťastníka Ottona jevištně přesvědčivě, jeho projev má v rezonančně zesíleném falzetu potřebnou míru koncentrace a tím i prostorové nosnosti. Občas je znatelný přechod do spodní kvinty z hlavového do hrudního rejstříku.

Pro titulní roli Nerona byl inscenátory zvolen do premiérového obsazení kontratenorista Vojtěch Pelka. Bylo zřetelné, že je jeho výkon vzorně vypracován jevištně, v efektivní spolupráci s režisérem Pilařem, což bylo patrné v pohybu, držení figury, až akademicky důsledném, a rovněž v mimice. Tím, že projev hlavního záporného hrdiny je tvořen v čisté hlavové funkci, která by v dramatických emocích mohla být víc koncentrována v masce, aby působila výrazově přesvědčivěji, ani bych na zápornost postavy neusuzoval. Působí jevištně sympaticky, pěvecký projev ve vyškolené falzetové funkci ve mně nevyvolával divadelně záporné emoce, v tom jsem pociťoval trošku problém. Záporný hrdina, ničemník, padouch, leč tak milý a sympatický, s řadou jemnůstek v bezešvě spolehlivě fungujícím čistém hlavovém rejstříku, s velmi dobře otevřeným vokálem „i“, jenž mne nemohl při mé profesionální „deformaci“ nezaujmout. Kouzelně, v jemných odstínech dynamiky, nechal dirigent vyznít a působivě doznít závěrečný duet, jediný v daném Monteverdiho díle. Oba sólisté se tohoto dialogu zhostili dynamicky znamenitě. Za jevištního efektu quasi otevřeného ohně byl tento dialog vskutku pověstným, velmi efektním „zlatým hřebem“ vydařené inscenace. Bravo!

Premiéra Monteverdiho vrcholného díla, psaného pro Benátky, zaujme především diváky, pro které je podstatný komplexní účinek, jakýsi raně barokní Gesamtkunstwerk. V tom je inscenace zřetelně zdařilá a ohlas premiérového publika byl z většiny vřelý. Dnešního diváka zaujme i vizuální quasi realistický přístup – bývá již někdy přesycenost režijními transformacemi děje za každou cenu. Dějová „krvelačnost“ je tak decentně ztvárněna, že dokonce není ani prioritně pocitově vnímána. Ti, kteří jsou ovšem názorově vyhranění pro své profesionální deformace, jako třeba jeden můj velmi fundovaný exkolega, jenž neuznával v hudbě skoro nic před Igorem Stravinským (jiný zase nesnášel nic po Stravinském…), na toto představení prostě nepůjdou. I kdyby tam byl zlatý vodotrysk. Na reprízy chodí obvykle podobný okruh diváků, jiné možná přiláká právě ona komplexnost, decentnost, neváhám říci i slůvko líbivost režijního ztvárnění. Hudební profesionalita je na více než pozoruhodné úrovni. Inscenace navázala vkusně na výborný počin Orfea před dvěma roky.

Foto: Martina Root, archiv DJKT