„Zejména sborové pasáže hýří dynamickými kontrasty i vstupy a cappella, stejně jako polyfonními postupy.“

„Orchestr Filharmonie Brno podal poctivý profesionální výkon pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který ho vedl jasnými, přesnými gesty.“

„Sladké sopránové Sanctus se neslo prostorem v podání Alžběty Poláčkové, jejíž kulatý a sladký soprán hladil v procítěném výrazu, podpořeném flétnou a anglickým rohem.“

Čtrnáctidenní maraton duchovní hudby provázel letošní Velikonoce. Pod názvem Přetváření zněly od 2. dubna koncerty, které přinesly duchovní hudbu jak historickou, tak i autentické premiéry. Šest koncertů, troje Temné hodinky, dvě světové premiéry, druhá dokonce na objednávku festivalu, to je letošní souhrn toho nejlepšího, co bylo možné na festivalu slyšet. V pěti brněnských chrámech vítali posluchače, kteří se rádi ponořili do krásné duchovní hudby. Poslední koncert se odehrál v minoritském kostele sv. Janů v neděli 16. dubna a zcela zaplněný prostor pomohl k dobré akustice. Orchestr Filharmonie Brno řídil Jaroslav Kyzlink, Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala a obsazení sólových partů bylo rovněž velmi atraktivní. Dvě sopranistky, Američanka Becca Conviser, která zpívala první skladbu a Alžběta Poláčková pro skladbu druhou, mezzosoprán zastala islandská pěvkyně Arnheiður Eiríksdóttir, tenoristou byl Jaroslav Březina a basový part zpíval Peter Mikuláš.

Dramaturgie festivalu tentokrát sáhla po autorech osvědčených a romantických. Jako první zazněla Mše č. 5 As dur D 678 Franze Schuberta, dílo, které nebylo provozováno příliš často, které ale svědčí o výsostné hudebnosti autora a o jeho mistrné znalosti hudebních postupů. Vedle krásné melodičnosti a svěží rytmičnosti si autor pohrává se styly renesančními i polyfonními. Zejména sborové pasáže hýří dynamickými kontrasty i vstupy a cappella, stejně jako polyfonními postupy. Mše se skládá ze šesti částí, vstupní Kyrie, kde se klidné a měkké soprány prolínají s ostatními hlasy i se střídajícími se vstupy sólistů. Obsáhlé a hutné Gloria vpadá radostným sborovým fortem a svižným orchestrem, následuje Gratias agimus tibi, které je niternou příležitostí pro prolínající se sólové hlasy. Z dalších částí je jistě nejefektnější fuga v části Domine Deus. Zde ale zřejmě dirigent poněkud přehnal tempo a polyfonní sborové postupy se vzájemně stíhaly a slévaly v chrámové akustice, takže posluchač měl jen velmi málo šancí rozpoznat vedení hlasů. V třetí části Credo opět exceloval sbor, zatěžkané Et incarnatus est bylo velebné a Et resurrexit se rozeběhlo spolu s orchestrem do jásavého Amen. Čtvrtá část Sanctus je oslavná Ossana in excelsis a opět je to úkol pro jásavé hlasy sopránů, stejně jako barevné hlasy altů a tenorů, ale i pro hutné basy. Pátá část Benedictus přivádí ke slovu sólové hlasy sopránu, altu a tenoru s podkresem měkkého orchestru a v další části je to opět sbor, který velebí Osanna in excelsis. Poslední částí je Agnus Dei, patřící zpočátku sólovému kvartetu v klidném niterném výrazu. V závěrečném Dona nobis pacem postupně narůstá dynamika, připojuje se sbor a postupně spolu s orchestrem pak spočinou v klidném závěru.

Orchestr Filharmonie Brno podal poctivý profesionální výkon pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který ho vedl jasnými, přesnými gesty. Soustředil se rovněž na sbor, který měl nelehký úkol s polyfonními částmi, které se dostaly do mezního svižného tempa, které však sbor i orchestr ustáli se ctí.

Sólisté byli už méně úspěšní, neboť při jejich výběru se evidentně nebral v potaz jejich hlasový témbr a při studiu skladby se jim nejspíš nikdo nevěnoval a neusměrnil je, aby vytvořili kompaktní a celistvou interpretaci. Hlasově a barevně spolu neladili, sopranistka měla ostrý a tvrdý projev, altistka se sametovým hlasem byla naopak poněkud exaltovaná, přičemž tenorista snad jediný vnímal, že kvarteto nezní kompaktně a snažil se o měkký a nenásilný projev. Basista se naopak snažil o projev hutný, ale jeho hlas byl poněkud nevyrovnaný. Výsledek byl proto velmi rozpačitý a po nějakém přednesu či výrazu nebylo ani stopy. Sólové kvarteto tentokrát ve výsledku zklamalo.

Ve druhé části večera zaznělo dílo ryzí a melodické, kantáta pro sólový soprán a baryton, sbor a orchestr, Te Deum op. 103, B. 176 Antonína Dvořáka. Úvodní tympány spolu s celým orchestrem, jásavé soprány, podpořené hutnou sazbou ostatních hlasů a následnou fanfárou žesťové sekce, ti všichni vytvořili jásavou melodickou vlnu, která zaplavila celý chrám. Sladké sopránové Sanctus se neslo prostorem v podání Alžběty Poláčkové, jejíž kulatý a sladký soprán hladil v procítěném výrazu, podpořeném flétnou a anglickým rohem. Vpád opakujícího se sborového Te deum připravil vstup pro druhou část, mohutné sólo pro sólový baryton. Zde ho ale zpíval basista, Peter Mikuláš, který se soustředil na mohutnost zvuku i výrazu, což mu vyšlo, ale v další melodické kantiléně už mu zvuk unikal, neb přece jen je part pro jeho hlas mimo obor. Sborové Aeterna fac cum sanctis tuis bylo úderné a přesné, nosná piana byla tajuplná. Závěrečné Dignare domine se sladkým témbrem přednesla sopranistka, podpořená kompaktními piany sboru a postupné crescendo celého ansámblu vyvrcholilo v Alleluja, v efektní, zvukově opulentní závěr. Závěrečný koncert tak důstojně uzavřel třicátý ročník Velikonočního festivalu Brno, který tehdy založil dirigent a sbormistr Petr Fiala a nyní jeho Český filharmonický sbor Brno tento jubilejní, třicátý ročník slavnostně uzavřel.

*******

Foto: Marek Olbrzymek