„Šostakovičovu kompozici dirigent skvěle gradoval, druhou a třetí větu zpestřili hráči nejen vynikající virtuozitou sól, ale i zřídka slýchanou nádhernou virtuozitou sekcí.“

„V Berlíně bylo příjemné pozorovat, jak na druhém koncertě Klause Mäkely hráli Berlínští filharmonikové s radostí.“

„Mladý výjimečný dirigent Klaus Mäkelä rozkryl Čajkovského „Patetickou“ symfonii v kráse niterného dramatismu.“

Zářný mladý finský dirigent Klaus Mäkelä debutoval na sklonku minulého týdne s velkým úspěchem u Berlínských filharmoniků. Vyprodaný Velký sál Filharmonie strhl v německé hlavní metropoli k bouřlivým ovacím. Sedmadvacetiletý šéfdirigent Filharmonie Oslo, který současně zastává post hudebního ředitele Pařížského orchestru, bude 17. května 2023 ve Dvořákově síni Rudolfina debutovat s Českou filharmonií na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro.

Po dohodě s vedením Berlínských filharmoniků nastudoval dirigent Klaus Mäkelä pro svůj debut se slavným orchestrem dvě Šesté symfonie z tvorby velikánů ruské hudby, Petra Iljiče Čajkovského a Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče. Ve Velkém sále Filharmonie v Berlíně provedl obě stěžejní díla v zajímavé dramaturgické konfrontaci.

Mimořádně talentovaný dirigent, jehož široký repertoár zahrnuje kompozice od baroka přes období klasicismu, romantismu až po současnost, má exkluzivní smlouvu s prestižním nahrávacím labelem Decca Classics Artist.

I když je Klaus Mäkelä v současnosti šéfdirigentem Filharmonie Oslo a hudebním ředitelem Pařížského orchestru, přijal už další post v Nizozemí. V roce 2027 se stane šéfdirigentem Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu. V zahraničí si mladý umělec získává stále větší obdiv a uznání odborné kritiky, ostatně už řadu let řídí prestižní skandinávské orchestry a zván je nejen do Evropy, ale i USA a Japonska. V letošní sezóně debutoval i s Newyorskou filharmonií. Právem patří k nejžádanějším dirigentům své generace v různých zemí světa. 

Ve Velkém sále Filharmonie v Berlíně debutoval koncerty 20. až 22. dubna 2023. Svůj program zahájil Symfonií č. 6 h moll, op. 54 Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče a v dramaturgicky působivé linii uvedl i Symfonii č. 6 h moll, op. 74 „Patetickou,“ proslulé poslední dílo Petra Iljiče Čajkovského.

Zářný finský dirigent je velmi temperamentní, ale když o své profesi hovoří, zdůrazňuje, že je služebníkem autora. Vždy prý chce přesně vystihnout styl kompozice skladatele a orchestrální hráče se snaží přimět k nejlepším výkonům. Klaus Mäkelä, který studoval violoncello a dirigování na Sibeliově akademii v Helsinkách, se hrdě hlásí k odkazu svého znamenitého pedagoga, věhlasného finského dirigenta Jormy Panuly, kterého v roce 2000 zařadil britský hudební časopis BBC mezi šedesát nejvlivnějších hudebních osobností.

V Berlíně bylo příjemné pozorovat, jak na druhém koncertě Klause Mäkely hráli Berlínští filharmonikové s radostí. Šostakovičovu Symfonii č. 6 h moll, op. 54 provedl orchestr s úžasným až moderně působivým espritem. 

Dílo z roku 1939, které nastudoval Jevgenij Mravinskij s Leningradskými filharmoniky ke světové premiéře 5. listopadu 1939, uvedli Berlínští filharmonikové ve své historii poprvé až na koncertě 18. září 1963 s Theodorem Bloomfieldem. Tentokrát se k interpretaci skladby vrátili po pěti letech od předchozího nastudování s Paavem Järvim.

Třívětou Šostakovičovu symfonii nastudoval Klaus Mäkela s velkým porozuměním pro styl skladatele. Už po pár taktech vdechl orchestr interpretaci emocionalitu, která zvukově působila jak zářný klenot s leskem spektra mnoha odstínů barev. Četná sóla zněla vřele, malebně a virtuózně v krásné architektuře návaznosti témat v hravé vrstevnatosti, sólisté v orchestrálních skupinách si vzájemně naslouchali a citlivě na sebe hudebně reagovali. Měkké žestě, svítivé a vřelé smyčce v komorně znějících pasážích díla hráli v souhře s dechovou sekcí až pietně.

Šostakovičovu kompozici dirigent skvěle gradoval, druhou a třetí větu zpestřili hráči nejen vynikající virtuozitou sól, ale i zřídka slýchanou nádhernou virtuozitou sekcí. Scherzo v určitých pasážích znělo tanečně. Tempa Klaus Mäkelä intenzivně a stupňovitě gradoval až na hraně závratných rychlostí, ale přesně a s kontrolovaným nadhledem ve vnitřní a neochvějné pulzaci tělesa. Stále svěže, efektně i v emocionálních kontrastech s flexibilně tvárnou velkou šíří dynamiky. Kompozici orchestr dodal aktuálnost a modernost doby. Vyprodaný sál návštěvníků různých národností i generací ocenil nastudování skladby velmi dlouhými ovacemi. S četným provoláváním slov uznání „Bravo, bravo,“ řada posluchačů i aplaudovala ve stoje.

Interpretace Šostakovičovy kompozice sklidila u publika bouřlivější reakci uznání než provedení následující Symfonie č. 6 h moll, op. 74 „Patetické“ Petra Iljiče Čajkovského. Slavné dílo z roku 1893, kterou skladatel dirigoval na premiéře 28. října 1893 v St. Petěrburgu a krátce po jeho uvedení 6. listopadu 1893 zemřel na choleru, zaznělo poprvé v repertoáru Berlínských filharmoniků na koncertě 23. ledna 1896 s Vasilijem Iljičem Safonovem. Dirigent se mimochodem představil hned následující měsíc v Národním divadle v Praze, kde řídil 1. a 2. února 1896 dva koncerty. Archiv webu ND však přesně neuvádí dramaturgii jeho programu.

Čajkovského slavnou skladbu si Berlínští filharmonikové osvěžili po pěti letech, kdy dílo s orchestrem nastudoval Kirill Petrenko. Mladý výjimečný dirigent Klaus Mäkelä „Patetickou“ symfonii rozkryl v kráse niterného dramatismu. Odklonil se zcela od mnohdy typické, interpretačně silné intenzity exprese nálad a patos s orchestrálními hráči vtiskl hluboce jen do emocionality.

Foto: Stephan Rabold, ilustrační – Mathias Benguigui