„Skladby interpretoval tak prostě, jako by na světě nebylo nic jednoduššího, v přesném vybalancování mezi přehledností hudebních myšlenek, využitím výrazových a technických prostředků a prožitkem.“

„Věřím, že jsem nebyla sama, koho v sále Lisztova hudba v podání Matyáše Nováka okouzlila způsobem, že si ji ještě nějakou chvíli po doznění první poloviny sám v sobě vychutnával.“

„Po tolika výrazových polohách, které Matyáš Novák použil v Lisztových skladbách, bych byla bývala čekala využití těchto prostředků i pro Chopinovu skladbu, ale že mladý pianista dokáže Chopinův hudební rukopis zřetelně odlišit, to jsem si ani ve svých nejodvážnějších sluchových fantaziích nedokázala představit.“

Prostory Anežského kláštera, které hostí cyklus klavírních recitálů Hybatelé rezonance, svou atmosférou účinek jednotlivých vystoupení ještě umocňují. Posledním koncertem sezóny 2022/2023 byl v pondělí 29. května 2023 recitál čtyřiadvacetiletého českého klavíristy Matyáše Nováka. Posluchači měli možnost v jeho podání slyšet jak původní Lisztovy skladby, tak Lisztovy transkripce písní Franze Schuberta.

Franz Liszt patří mezi oblíbené autory Matyáše Nováka, klavíristy, který za sebou má například vystoupení v newyorské Carnegie Hall (2017). Díla Franze Liszta byla pro tento koncert vybrána s velkou pečlivostí a díky tomu byla Lisztova hudba představena v úplně jiném světle, než jak ji možná známe z absolventských koncertů na konzervatořích a akademiích. Pokud byl ještě někdo z posluchačů zatížen názorem, že všechna Lisztova hudba je plná prvoplánové virtuozity, měl možnost tento svůj pohled přehodnotit.

Začátek koncertu patřil právě Lisztovým transkripcím šesti Schubertových písní z cyklu Schwanengesang, S. 560 (Labutí zpěv). Matyáš Novák přednesl části s názvy Pobyt, Z dálky, Zastaveníčko, Její obraz, Jarní toužení a Poselství lásky. Hudba v podání Matyáše Nováka byla zcela srozumitelná, plná života, ale nikoliv patosu. (I poslouchat zvuk klavíru značky C. Bechstein D 282 bylo osvěžující.) Před posluchači jako by vyvstávala melodie, harmonie, akordická a stupnicová technika ve svých vlastních paralelních světech, které nemají nic společného. Bylo zřejmé, že mladý pianista struktuře skladeb velmi dobře rozuměl a nejen to; že ji dokázal i prožít. Skladby interpretoval tak prostě, jako by na světě nebylo nic jednoduššího, v dokonalém, ale nenásilném soustředění, v přesném vybalancování mezi přehledností hudebních myšlenek, využitím výrazových a technických prostředků a prožitkem. Liszt zazníval v pestré paletě zvukových barev, také v temnějších a dramatičtějších odstínech. Projev byl kultivovaný, ale v žádném případě ne monotónní.

Především v druhé skladbě večera, Fantasia Quasi Sonata: Po četbě Danta z cyklu Léta putování II., S. 161 se mi zdálo, jako by Matyáš Novák svou hudbou vyprávěl. Možná proto, že Liszt se při komponování inspiroval Dantovou Božskou komedií, ale i pokud by skladba samotná skutečně obsahovala program-příběh, bez pochopení a emocionálního zapojení interpreta by se těžko podařilo cokoliv z „děje“ či obsahu skladby přenést na posluchače. Takhle jsem měla pocit, že jsem na procházce hudební krajinou, kdy místo větví stromů a potoků jsou stupnicové pasáže a rozložené akordy, místo skal akordové bloky, místo rozkládajících se horizontů pečlivě vedená basová linie. Vzrušující a současně uklidňující cesta hudební krajinou s pocitem příjemného a osvěžujícího vánku ve tváři v podobě subtilně cinkajících not v diskantu klavíru byla občas přerušena dramatičtější částí skladby závažnějšího významu, ve které jakoby se už nejednalo o procházku hudební krajinou, nýbrž výlet do hloubek lidského života samotného.

Po tak působivém výletě do hudebního světa, literatury, lidské duše a dalších zákoutí života se ani nehodil aplaus ve velkém stylu. Odměnou klavíristovi byl kultivovaný potlesk, který jako by byl součástí kompozice – v podobě prozaické tečky „a žili spolu šťastně až do smrti.“ Věřím, že jsem nebyla sama, koho v sále Lisztova hudba v podání Matyáše Nováka okouzlila způsobem, že si ji ještě nějakou chvíli po doznění první poloviny koncertu sám v sobě vychutnával.

V druhé polovině koncertu na posluchače čekaly tři „kratší“ skladby – Píseň lásky č. 10 z cyklu Poetické a náboženské harmonie, S. 173, Balada č. 1 Des dur, S. 170 a Balada č. 2 h moll, S. 171. Slovo „kratší“ je v uvozovkách, protože druhá polovina koncertu pocitově utekla velmi rychle a dřív, než jsem se stihla zasnít a rozposlouchat, byl konec, to ale bez pocitu, že jsem byla o něco ochuzena. Nejen složení programu, ale i jeho délka mohla být jen těžko zvolena lépe.

Hudba opět plynula v naprosté samazřejmosti a přirozenosti za současného vystižení všech zvukových a výrazových odstínů. Liszt se nám za pomoci Matyáše Nováka představil jako člověk bohatého vnitřního života, nechyběla hravost, vitalita, radost, lehkost. Virtuozita (ačkoliv byla přítomná) zdaleka nebyla dominujícím prvkem, to už daleko více život ve všech jeho odstínech a barvách. Matyáš Novák svou interpretační jistotou a přesností vyznění skladeb vůbec nic neubral, ale ani nepřidal něco nepatřičného.

Velkým překvapením od tohoto mladého interpreta pro mě bylo jeho pojetí Chopinova Nokturna Des dur, op. 27 č. 2, které zaznělo jako přídavek. Po tolika výrazových polohách, které Matyáš Novák použil v Lisztových skladbách, bych byla bývala čekala využití těchto prostředků i pro Chopinovu skladbu a z koncertu odešla spokojena. Ale že se podaří v dokonalosti představit Chopina jako introvertnějšího hudebníka a že Matyáš Novák dokáže Chopinův hudební rukopis zřetelně odlišit, to jsem si ani ve svých nejodvážnějších sluchových fantaziích nedokázala představit. Kdyby mohla hudba téci, esence Chopinovy hudby by se k posluchačům dostala skrz prostory sálu jako nektar přímo z květů. Byl to tedy zážitek velmi poetický, v působivém prostředí, důstojný, kultivovaný a se mnou ještě dlouho rezonující.

Hybateli rezonance příštího ročníku budou Jan Bartoš, Jitka Čechová, jazzový pianista Vít Křišťan a cyklus klavírních recitálů 2023/2024 uzavře Ivo Kahánek.

Foto: Klavírní recitály – Hybatelé Rezonance (Facebook)