„Jako sólista se s jistotou a přehledem, s tónem bez kazu, představuje Stanislav Masaryk. Na podzim usedne ve filharmonii ve své sekci k prvnímu pultu.“

„Zjistili jsme, že technologie ani virtuální prostředí nemohou nahradit živou hudbu, živá setkávání.“

„Docela masivně obsazenou Osudovou symfonii vede Byčkov vášnivě k naléhavosti a k rychlým tempům.“

Prší. Česká filharmonie si vysnila krásný letní večer, během kterého v parku zámku Sychrov zahraje jako poděkování tuzemským zdravotníkům, těm, kteří byli připraveni bojovat v první linii s pandemií a v potřebné míře také bojovali. Pozvaní posluchači nakonec musí sedět v pláštěnkách, teplota spadla hodně pod dvacet stupňů, ale nejde o tragédii. Průtrž mračen to není. A hudba vše překlenuje.

„Je tu někdo, kdo pracuje ve zdravotnictví?“ Lišácká otázka moderátora Marka Ebena je evidentně variací na zvolání „…není tu někde lékař?“. Však také dodává, když se zvedne les rukou, že dnes je to jiné než obvykle, kdy na koncertě musí být podle předpisů přítomen zdravotník. Jeden. Dnes jich je tu tolik, že připadá na každého hráče orchestru jeden a na šéfdirigenta podle stále ještě lišácky se tvářícího Marka Ebena dokonce hned tři. A moderátor ještě nemá dost: prý se uvažovalo, jestli by pro violy nestačil jeden pro dvojici u pultu, ale neprošlo to: šlo by o diskriminaci… Víme. Violisté byli vždycky terčem vtipů.

V zámeckém parku je kryté pódium, na filharmoniky v černém neprší, ale na publikum v pláštěnkách, sedící na židlích v zeleni, ano. Prší i na jeřáb s kamerou, která na obrazovky České televize a na sociální sítě přenáší působivé záběry přeletů nad auditoriem. Za pódiem je silueta novogotického zámku. Jezdíval sem po dvacet let Antonín Dvořák, a to na návštěvy za přítelem Aloisem Göblem, tajemníkem knížete Kamila z Rohanu. Naposledy tu byl v roce 1896, na jehož počátku v Praze dirigoval první koncert České filharmonie. Orchestr tu ve středu večer při svém open-air koncertu tedy není náhodou.

Semjon Byčkov přijel kvůli tomuto večeru z Francie. Řídí svůj orchestr poprvé od ledna. Jako první zní Mendelssohnova předehra ke Snu noci svatojanské. Milá hudba, dobře zvolená. Stejně tak Haydnův Trubkový koncert, v němž se jako sólista s jistotou a přehledem, s tónem bez kazu, představuje Stanislav Masaryk. Vyhrál konkurz a na podzim usedne ve filharmonii ve své sekci k prvnímu pultu.

Marek Eben laskavě a inteligentně perlí i při předávání Ceny Jiřího Bělohlávka mladému brněnskému umělci Robertu Kružíkovi. Když zjišťuje, že součástí ocenění je vystoupení za rok s Českou filharmonií při jejím open-air, neodolá a ptá se z pódia ředitele orchestru Davida Marečka, jestli má laureát možnost výběru: Kružík je totiž nejen dirigent, ale také violoncellista… Ředitel nic nenamítá, Marek Eben by to tedy rád věděl „teď hned“, ale oceněný uhýbá – tohle by si rád ještě rozmyslel, usmívá se.

Odlehčeně se nesou i krátká vystoupení na pódiu. Co všechno nám koronakrize vzala, je jasné. Ale co nám případně přinesla? Ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková říká, že schopnost lépe zacházet s technologiemi a virtuálním prostředím. Ministr kultury Lubomír Zaorálek navazuje, že jsme nicméně zjistili, že technologie ani virtuální prostředí nemohou nahradit živou hudbu, živá setkávání. Poděkování Davida Marečka zdravotníkům je pak upřímné a vážné.

Hlavním číslem programu je Beethovenova Osudová. Semjon Byčkov s charakteristickým pohupováním, rychlým těkáním pohledu a pokynů zleva doprava a zpět a s taktovkou směřující neméně charakteristicky v prstech pravé ruky k zemi – a s ukazováčkem směřujícím naopak vzhůru – vede docela masivně obsazenou symfonii vášnivě k naléhavosti a k rychlým tempům.

Na Sychrově už neprší. Je půl desáté, mezi mraky probleskuje tmavnoucí obloha, rozsvěcejí se světla a filharmonici přidávají Mendelssohnův Svatební pochod z hudby ke Snu noci svatojanské. Kruh se uzavírá. Svatojanská noc sice byla o den dřív, ale je léto a hudba výsostného romantika se k takovému večeru hodí. A svátek Jana Křtitele je podle kalendáře ještě celé dvě hodiny.

Foto: KlasikaPlus a Petra Hajská