„Na konci musí Baborák trochu improvizovat, když mu vítr vyvrací na pultu kolíčky na prádlo a nezadržitelně cuchá noty, ale ani to ho nevyvádí z míry.“

„Lidé se rozcházejí po dvou hodinách potěšeni. A pořadatelé vědí, že původně plánovaný Černochův operní recitál s orchestrem v Litomyšli bude. Za dva roky.“

„Muzikanti dávají najevo, že i oni si to užívali. Nejen proto, že už zase můžou hrát pro živé lidi, ale i proto, že mohou hrát zrovna v této sestavě, spolu.“

Jeden ze sloganů charakterizujících Litomyšl hovoří o městě jako o „lázních ducha“. K letošnímu ročníku festivalu Smetanova Litomyšl, který je opravdu hodně jiný než v mnoha uplynulých letech, to pasuje. Komorní koncerty těží z genia loci odlišně, ale stejně intenzivně jako velké programy a operní představení v normálních dobách. Ať už jde o hudbu na nezastřešeném zámeckém nádvoří, o recitál ve Smetanově domě nebo dopolední zastaveníčko v zámecké zahradě. Festival je tentokrát opravdu „národní“, dokonce příjemně lokální, pohodový a skoro domácký. A přesto umělecky ani o píď jinde, než se očekává.

Uprostřed trávníku pod starým stromem je malé pódium, tak zrovna pro jednoho muzikanta se dvěma nástroji. Lidé sedí v lehátkách nebo postávají kolem, poslouchají, usmívají se, reagují. Radek Baborák vysvětluje rozdíly mezi přirozeným a moderním lesním rohem, ukazuje, vtipně glosuje a hraje opět jako pámbůh… a má všechny po dvou minutách omotané kolem prstu. Je sobotní dopoledne a koná se první festivalová programová inovace s názvem Mattinata: půlhodinka s jedním protagonistou, v plenéru, vstup volný. Ale není to tak, že by se zastavilo jen pár lidí, co šli náhodou kolem. Je tu docela početné publikum, které evidentně přišlo cíleně.

V rohu zámecké zahrady, u zídky s vyhlídkou a u kavárničky v malém saletu, je teď Radek Baborák mezi lidmi už velmi kontaktně, poté, co jim na úvod, a to ještě neviděn, zatroubil předtím za rohem. Tady už je ho vidět úplně. Evidentně mu to nevadí: je nejen hráč, který nikdy nedělá kiksy, ale je také bavič, nenásilný a přirozený. Nedělá show, ale dokáže zaujmout. Zajímavě povídá – a když hraje lovecké signály, skladbu od Jana Sticha alias Giovanniho Punta, etudu od Johannesa Brahmse, nebo třeba něco od Charlese Koechlina, hraje naplno, se všemi detaily, nuancemi i pocitovým dozněním slyšeného, jako kdyby nebyl pod otevřeným nebem. Na konci musí trochu improvizovat, když mu vítr vyvrací na pultu kolíčky na prádlo a nezadržitelně cuchá noty do tvaru větrníku, ale ani to ho nevyvádí z míry. Dohrává se zavřenýma očima, pak pobaveně krčí rameny a klaní se. V neděli ho čeká stejný program na stejném místě ještě jednou a potom večer vystoupení na zámeckém nádvoří s jeho souborem Česká sinfonietta.

To tenoristovi Pavlu Černochovi předtím v pátek v podvečer Litomyšl ukazuje úplně jinou tvář. Ve Smetanově domě, v secesním divadelním, hudebním a plesovém sále, ho sledují dobré čtyři stovky posluchačů. Atmosféra je pozorná, vděčná. Jako při koncertě Kruhu přátel hudby. Napomáhá tomu nejen sólistovo milé vystupování, komorní projev a operní árie doprovázené jen klavírem, ale také průvodní slovo muzikoložky Magdaleny Havlové. Umně splétá slova, naznačuje souvislosti, přibližuje kontext a obsah árií, představuje sólistu a upozorňuje předem na „útěchy“, které v podobě sólových klavírních skladeb mezi operní výjevy vsune doprovázející dirigent a pianista David Švec.

Pavel Černoch zpívá postupně Jeníka, Prince, Dalibora a Dona José, dává tedy nahlédnout do oper Prodaná nevěsta, Rusalka, Dalibor a Carmen. Oblažuje veskrze lyrickým hlasem a upřímným projevem bez stopy rafinovanosti, nepřepíná, neoslňuje velkými vokálními efekty a gesty. Zpívá upřímně, má pěknou dikci, některé tóny posílá do publika vysloveně krásné, jiné v podobě běžnější, ale stále je to projev mezinárodně vyhledávaného pěvce, který se v cizině uplatňuje jak v italském, německém a francouzském repertoáru, tak v českých dílech. Těm tuzemským přidává v Litomyšli příjemnou belcantovou příchuť, zatímco Verdimu a Puccinimu po přestávce poskytuje vše, co může a co hlas dovolí, aby byli co nejautentičtější. Nepřepíná, neoslňuje. Ale stejně má nad repertoárem pěvecký nadhled, který ho řadí mezi českými tenoristy na špici.

Těžké závěsy brání, aby zleva oslňovalo publikum slunce. Do určité míry vzniká iluze klasického koncertu v sezoně, zpěvák má blízko k posluchačům, mezi pódiem a auditoriem je úzký kontakt. Avšak velkými severními okny do Smetanova domu zároveň proudí denní světlo a dojem městského koncertu se prolíná s prázdninovými pocity, které dovnitř zalétají od listů velkých stromů třepotajících se ve větru. Je léto a podobný komorní recitál by se uvnitř zdí stejně dobře vyjímal za zimního večera. Pavel Černoch dozpíval Cavaradossiho árii z Tosky, uklání se, usmívá… a nakonec prohlašuje, že si není jist, kolik přídavků ještě vydrží, a tak prý raději hned zazpívá ten poslední, nejnáročnější: dramaticky vítězný výstup prince Kalafa z Pucciniho Turandot. „Vincero…!“ Publikum na tento operní hit slyší vždy a Pavel Černoch mu dává dostatek suverenity. Dokáže strhnout, i když se pak usmívá skoro plaše. A přidává ještě jednou. Krásnou známou operetní kantilénu z Lehárovy Země úsměvů. Lidé se rozcházejí po dvou hodinách potěšeni. A pořadatelé vědí, že i původně plánovaný pěvcův operní recitál s orchestrem v Litomyšli bude. Ale po letošních přesunech vynucených pandemií to bude až v roce 2023.

A do třetice – páteční večer. Smetanova Litomyšl se letos poprvé dostává na zámecké nádvoří. Bez velkého pódia, tribuny pro publikum, výsuvné střechy, reprodukovaných znělek, bez ladění orchestru a dobré tisícovky posluchačů jsme najednou jakoby na jiném festivalu. Ale čtveřice tvořící Epoque Quartet prostor během chvilky zcela ovládá. Na programu je Mateusz Smoczynski, Django Reinhardt, David Balakrishnan, Percy Mayfield, John Williams… hudba z filmů Schindlerův seznam a Velký blondýn s černou botou… inovátoři z pomezí jazzu a vážné hudby, hudba na hranách stylů, jak praví titul koncertu. Tedy repertoár, soubor a autoři, kteří by se v této sestavě a v této podobě na nádvoří zámku patrně při Smetanově Litomyšli nedostali. Ale letos je všechno jinak. A smyčcové kvarteto, které boří hráze klasiky a je v tuzemsku skutečným fenoménem, nadžánrové kvarteto klamající tělem, hraje nejméně na sto procent, nakažlivě a na doraz. A pulzující hudba je strhující.

O něco později přichází zpěvák Ondřej Ruml. Ovládá si hudební smyčky, zpívá sám se sebou, napodobuje nástroje, zaplétá kontrapunkty. Je skvělý. Pak se přidává Jan Kučera. Jako suverénní jazzový klavírista i zručný jako autor. Ježkovy písničky z Osvobozeného divadla upravil pro tuto sestavu virtuózně a chytlavě, zaznívá jejich podstata i výrazné motivy, něco je navíc… a je to skvělé! A nakonec se přidává hornista Radek Baborák. Piazzollova hudba dostává se smyčci, lesním rohem a klavírem bezmála orchestrální podobu. Mezi Ave Maria a Libertangem má prostor pianista. Šikovně bruslí mezi motivy, naťukává a naznačuje, krouží kolem symfonických básní o vlasti, až se v několika akordech nakonec naplno ozvou české luhy a háje… Ale ihned přichází střih a Jižní Amerika. Bravo.

Žluté sluneční světlo, ozařující historický komín na zámecké střeše, už zmizelo. Vystřídalo ho nažloutlé světlo reflektorů nevtíravě mířících na pódium, světlo tvořící magický kontrapunkt s tmavnoucí modrou oblohou. Je půl desáté, koncert kličkující mezi žánry končí. V zákulisí pak muzikanti dávají najevo, že i oni si to užívali. Nejen proto, že už zase můžou hrát pro živé lidi, ale i proto, že mohou hrát zrovna v této sestavě, spolu. Baví je to – a bylo to znát. A ta improvizace? „Zdálo se mi, že jsme dneska ještě nehráli nic od Smetany… a tak mi tam tak hezky vklouzl,“ směje se Jan Kučera. Byla to dnes jiná „Smetanka“, ale vůbec ne špatná!

Foto: archiv festivalu a Petr Veber