„Dlouho předem usilovala o zapůjčení rukopisu Dvořákova Violoncellového koncertu. A podařilo se.“
„Hudební program je exkluzivní a má jednu česko-americkou souvislost vedle druhé.“
„Potom přichází na pódium s obvyklým úsměvem koncertní mistr Josef Špaček.“
„Tento národ je geneticky naprogramován pro hudbu,“ vyznává se na adresu Čechů Semjon Byčkov. Je pátek, Český dům v New Yorku pořádá komorní hudební večer k výročí Československa a šéfdirigent České filharmonie, vyzván, aby promluvil, propojuje improvizovanou úvahu o svobodě ducha a jazyka s konstatováním, že přijíždí s orchestrem jako se svou novou rodinou do země, kterou považuje za svou starou rodinu. Ze Sovětského svazu emigroval totiž v roce 1975 právě do Spojených států a před pětatřiceti lety se stal jejich občanem. Navíc před chvilkou z pódia zazněla vzpomínka, jak ho skupina filharmoniků před nějakou dobou spontánně vyzvala, jestli by se nechtěl stát nejen příštím šéfem, ale tak trochu i „tátou“ orchestru. Což se stalo.
Česká národní budova stojí na východě Manhattanu od roku 1896, od stejného roku, kdy začala rok po skladatelově definitivním návratu z Ameriky existovat a hrát Česká filharmonie. K vybudování Českého domu přispěl i Antonín Dvořák výtěžkem ze svých newyorských koncertů. Česká filharmonie je nyní na turné, hraje v sobotu v New Yorku Dvořákovu hudbu, a to v Carnegie Hall, kde měla premiéru Novosvětská symfonie. Česko-amerických souvislostí je dlouho předem známých dost a dost na to, aby k nim ředitelka Českého centra Barbara Karpetová nezatoužila přidat ještě jednu. Dostala v minulých letech z Prahy do New Yorku na krátkodobé vystavení už originální partituru Novosvětské symfonie a Rusalky, a tak teď v Národním muzeu dlouho předem usilovala ještě o zapůjčení rukopisu Dvořákova Violoncellového koncertu. A podařilo se. Vzácnost, která doposud od doby dopsání neopustila české území, je zde k vidění od 13. října do 9. listopadu. Je jasné, že možnost prohlédnout si autograf ležící ve vitríně z nerozbitného skla je součástí komorního večera věnovaného české hudbě.
Dvořák psal Koncert h moll během třetího a posledního školního roku, který vyučoval na newyorské konzervatoři. Partituru pak dokončil po návratu, zejména nostalgicky znějící radikální úpravou úplného konce – poté, co zemřela jeho švagrová, někdejší první láska Josefina. Rukopis - naležato orientovaný, nepříliš velký sešit s drobným notopisem – je otevřen na jedné dvoustraně; celým, v krásném faksimile, můžete listovat jen o kousek vedle. Vitrína je středobodem výstavní místnosti. Na stěnách je péčí Českého muzea hudby dílo i jeho tvůrce představeno formou velkých informativních textů a drobných kopií zajímavých dokumentů a fotografií - autorka výstavy Veronika Vejvodová tak učinila stručně, ale mimořádně výstižně a vkusně. Událost? Barbara Karpetová dává výstavu do souvislostí dvacetimilionové aglomerace a samotného lidnatého města i zdejší kulturní nabídky. Kapka v moři. Jehla v kupce sena. Dát o takovém projektu odpovídajícím způsobem vědět a přesvědčit relevantní lidi, aby se přišli podívat, je nadlidská práce. Český dům, jehož adresa zní 321 E 73rd Street, navíc ani není na místě, kde se kulturní nabídka předpokládá a koncentruje. Na druhou stranu, v rámci newyorského dne otevřených dveří vidělo Dvořákův rukopis na sedm set lidí. Podobné je to s koncerty filharmoniků v Carnegie Hall. Buďme realisté. V dění velkoměsta - a v sále, kde každý týden vystupuje jiná světová hvězda nebo jiné světové těleso - jen jedna z mnoha položek.
Semjon Byčkov hovoří na pódiu překvapivě prostorného divadelního sálu ve čtvrtém patře Českého centra. Nad pódiem je výzdoba, která včetně nápisu Národ sobě evokuje jevištní portál pražského Národního divadla. Tabulka s bezpečnostními předpisy u vstupu do sálu je moderní a úředně americká. Praví, že se uvnitř nesmí zdržovat víc než 299 lidí, jinak by mohlo hrozit nebezpečí… Hudební program, který následuje, je exkluzivní a má jednu česko-americkou souvislost vedle druhé. Nejprve hraje Američanka Alisa Weilerstein Dvořákův Klid lesa. Na klavír doprovází David Mareček, ředitel České filharmonie, který se takto, jen příležitostně, občas vrací ke své původní umělecké profesi. Skladba zní měkce, příjemně, pianista hraje velmi citlivě a violoncellistka opět uchvacuje emotivností svého projevu. A tentokrát i červenými kozačkami.
Potom přichází na pódium s obvyklým úsměvem - plachým, ale přesto od ucha k uchu - koncertní mistr Josef Špaček. Ve filharmonii je dvaatřicetiletý houslista už osm let, předtím sedm let strávil v Americe na studiích. Nejprve pět na Curtisově institutu ve Filadelfii, potom dva roky na Juilliard School v New Yorku. V roce 2012 se stal laureátem světové houslové soutěže Královny Alžběty v Bruselu, byl a je prvním českým houslistou, který se v ní probojoval do finále. Bezchybně, suverénně, s nadhledem, muzikálně a strhujícím způsobem hraje jednu z ďábelsky těžkých Ysaÿeových sólových sonát, pátou v G dur. Hraje jakoby nic. Když odchází z pódia, ve zlomku vteřiny, než zmizí za závěsy, nelze ale nezahlédnout sešpulenou pusu a krátké úlevné vyfouknutí.
V Evropě už je několik hodin po půlnoci, ale houslista Jiří Vodička a violista Jaroslav Pondělíček pouhých čtyřiadvacet hodin po příletu, ještě s časovým posunem plně nesrovnáni, vycházejí na pódium s party Dvořákova Amerického kvartetu. Čtveřici doplňují Jennifer Liu a Eri Evan ze souboru Ensemble Connect. Jsou s necelými dvěma desítkami dalších studentů účastníky dvouletého programu Carnegie Hall, na němž jako na vzdělávacím projektu spolupracují také Juilliard School, Weill Music Institute a New York City Department of Education. Dvořákova líbezná komorní hudba, psaná v Americe o prázdninách 1893 mezi krajany, vyznívá pečlivě a oduševněle, pochopitelně i trochu opatrně. Jde teď o komorní soubor sestavený ad hoc pro tento večer. A i když všichni čtyři trochu zápasí s udušenou akustikou pódia a i když oba američtí studenti nemohou být s českými hosty opravdu sehráni, jsou dobře připraveni a výsledek je moc pěkný.
„Doufejme, že teď už jsou Češi svobodní jednou provždy,“ končí svůj krátký proslov Semjon Byčkov. Sympaticky rekapituluje stoletou historii našeho národa. Staletá nadvláda, dvacet let svobody, nadvláda za války a pak brzy další, na čtyřicet let. K paradoxům dějin patří, že sovětskou okupaci takto připomíná a kriticky hodnotí rodilý Rus. Je s Českou filharmonií v USA jako její zbrusu nový šéfdirigent třiapadesát let poté, co sem cestovala vůbec poprvé. Rovné půlstoletí poté, co jeho tehdejší krajané obsadili Prahu.
Společenský večer se v České národní budově protáhl. Je půlnoc, ale newyorské metro jezdí a nespí. Na nástupišti stanice na 72. ulici hrají dva postarší jazzmeni. Ona na saxofon, on na křídlovku. S nevtíravým natočeným základem. Hrají měkce, pohodově, uvolněně, jeden standard za druhým. Škoda, že metro nemá ještě delší intervaly.
Foto: Marie Tomanová, Petr Kadlec, Veronika Paroulková
