pátek, 13 říjen 2023 14:33

Boris Giltburg a manželé Jarůškovi: Přátelství, důvěra a hudba

Autorka:

„Kombinace hudebního a blízkého osobního přátelství je něco výjimečného, co nám dovoluje hrát spolu komorní hudbu velmi osobním způsobem.“

„Od rána do večera jsme mluvili jen o muzice a hodně jsme si to užívali. Každý věděl, co ten druhý udělal, jak to zahrál, všichni jsme byli tak vnímaví, citliví na každou notu.“

„Dnes jsme třeba lyričtější, snažíme se naši hru doplňovat o nové nálady, barvy, nový charakter, ale stále si zachováváme to, co bylo ve starších nahrávkách dobré – ten drajv, tah, energii.“

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-06

 

Jedním z hudebních snů Veroniky a Petra Jarůškových, stěžejních členů Pavel Haas Quartet, a proslulého klavíristy Borise Giltburga bylo nahrát klavírní tria Antonína Dvořáka. Poprvé je kompletně provedli na Dvořákově Praze v roce 2021, nyní je Supraphon vydává na CD. Nejen o vzniku nahrávky, ale také o vzájemném respektu, blízkém hudebním cítění a přátelství hovoří interpreti v následujícím rozhovoru.

Proč jste se obrátili k Dvořákovým triím a jejich nahrávání?

Veronika Jarůšková: Byl to společný sen všech nás tří, který se zrodil v roce 2021 na Dvořákově Praze, kde byl Boris kurátorem komorní řady. Tehdy se s ředitelem Janem Simonem dohodli, že v rámci festivalu budou uvedena kompletní Dvořákova klavírní tria, a Boris se obrátil na nás. To byl ten první moment, kdy jsme se společně zamilovali do Dvořákových trií.

Boris Giltburg: Z naší nahrávky dýchá vřelost a radost. Veronika s Petrem jsou mí nejbližší hudební přátelé. Kombinace hudebního a blízkého osobního přátelství je něco výjimečného, co nám dovoluje hrát spolu komorní hudbu velmi osobním způsobem – nejen tím, jak reagujeme jeden na druhého a jaký spolu vedeme dialog, ale tvoříme jeden organismus založený na důvěře, přátelství a lásce k hudbě.

Peter Jarůšek: To potvrzuji. Takovéhle hudební partnerství se nenajde každý den.

Pro vás, Borisi, byl komorní Dvořák asi velkým úkolem, spíše se soustředíte na ruskou a německou hudbu…

Boris Giltburg: Poprvé jsem hrál Dvořáka s Pavel Haas Quartet, tedy i s Veronikou a Petrem, v roce 2014. Byl to Klavírní kvintet A dur. Od té doby jsme ho hráli mnohokrát, také jsme ho v roce 2017 natočili a ta nahrávka získala Gramophone Classical Music Award. V průběhu let jsem se naučil díky spolupráci s Veronikou a Petrem o Dvořákovi mnohé, kromě jiného mi dopřáli, abych se na Dvořáka podíval jejich očima.

Nahrávka trií Dvořákových trií vznikala v prosinci a v květnu ve velšském městečku Wyastone Leys. Jaké výhody to přinášelo?

Veronika Jarůšková: Boris nám toto místo doporučil, protože měl s tamějším studiem zkušenosti. Spolupracovali jsme i s jeho natáčecím týmem – hudebním režisérem Andrewem Keenerem i mistrem zvuku Oscarem Torresem. Boris Andrewa a jeho tým požádal, jestli bychom společně mohli do Walesu přijet a natáčet tam, a oni okamžitě souhlasili. Pro nás to byla nová zkušenost, protože jsme dosud tímto způsobem – dvakrát tři celé dny – nenahrávali.

Peter Jarůšek: Mohli jsme si to dovolit díky Supraphonu, který souhlasil s tím, že Andrew Keener bude na naši nahrávku dohlížet a celá produkce se uskuteční mimo Českou republiku. Vznik téhle nahrávky doprovází jeden primát – bylo to poprvé, kdy domácí komorní ansámbl nahrával pro Supraphon v zahraničí!

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-05

 

Údolí řeky Wye je velmi inspirativní krajina. Je příjemné vzdálit se ruchu města, když nahráváte Dvořákovu hudbu?

Peter Jarůšek: Zejména pro Dvořáka to je velmi silný element. U něj příroda velmi povzbuzuje imaginaci.

Veronika Jarůšková: Když už jsme byli na místě, uvědomili jsme si, jak je to místo příhodné pro soustředění na hudbu. Myslím to v psychologickém slova smyslu – byli jsme izolováni od okolního světa, obklopeni nádhernou přírodou, odstřiženi od každodenních starostí, zbyla jen koncentrace na muziku. Nemluvě o natáčecím týmu a Danilo Cosuccim, který se staral o Borisův klavír Fazioli.

Boris Giltburg: Ani se nehnul ze studia a neustále poslouchal a dolaďoval.

Veronika Jarůšková: Od rána do večera jsme mluvili jen o muzice a hodně jsme si to užívali. Každý věděl, co ten druhý udělal, jak to zahrál, všichni jsme byli tak vnímaví, citliví na každou notu. Navzájem jsme se ubezpečovali: „Tys to tak nádherně zahrál“ nebo naopak: „Co to tam bylo před dvaceti minutami?“ Všichni jsme tím byli pohlceni.

Peter Jarůšek: Andrew Keener se snažil pochopit, co se snažíme sdělit naší hrou, stále se ujišťoval, že to, co právě hrajeme, je skutečný význam té hudby, který chceme vyjádřit. Myslím si, že s tím se muzikanti setkávají jen zřídka.

Boris Giltburg: On si tu muziku hýčká. Pro něj je prostě hudba takové miminko, které potřebuje péči.

Jak dlouho jste natáčeli?

Veronika Jarůšková: Tři dny v zimě a tři dny na jaře.

Peter Jarůšek:To byla úplně jiná zkušenost, než když natáčíme v Praze. Tady máme čtyřhodinovou frekvenci za den. A najednou jsme měli možnost trávit ve studiu celý den. Bylo to velmi intenzivní…

Boris Giltburg: …deset hodin natáčení denně!

Peter Jarůšek: Byl bych zvědavý, kdybychom to celé absolvovali znovu, jestli by to byl stejně úžasný zážitek.

Boris Giltburg: Nikdy nelze totéž přesně zopakovat. Ale něco si pamatujeme navždy. Před pár měsíci jsem s Andrewem natáčel sólovou nahrávku. Samozřejmě to bylo něco jiného, protože jste tam nebyli vy, ale co do intenzity to bylo stejné. Naprostý vrchol…

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-03

 

Jak se vám s Andrewem Keenerem spolupracovalo?

Boris Giltburg: Andrew Keener je neuvěřitelný. Hudba je jeho vášní, prostupuje celým jeho životem.

Veronika Jarůšková: A to jsme nemluvili o podpoře, kterou Andrew Keener dává muzikantům. Je ohromný psycholog.

Peter Jarůšek: Přesně ví, kdy si potřebujeme odpočinout, kdy potřebujeme přestávku nebo jak okořenit svoje slova, aby nás povzbudil.

Co je pro vás inspirací? Odkud čerpáte energii pro špičkové výkony a nahrávky?

Boris Giltburg: Je to hudba sama o sobě. Když ji opravdu milujete…

Veronika Jarůšková: Jsou to i samotné koncerty. Ty mi dobíjejí baterie, potřebuji je.

Boris Giltburg: Taky se moc těším na koncerty a nejen proto, že si zahraju se slavným orchestrem nebo v krásném městě či na prestižním festivalu. Cítím totéž, ať hraju v triu, nebo sólový koncert – jsem na tom závislý. A víc než zážitek z koncertu pro mě znamená cosi, co bych nazval čistou esencí hudby. Nic jiného v tu chvíli neexistuje, nic jiného v životě. Není to dialog, ale přímé propojení s hudbou. Taková linka energie.

Peter Jarůšek: To jsou nezapomenutelné momenty. Pamatuji si, jak jsem několikrát na pódiu zažil pocit, že já jsem hudba. Nebyl jsem tam proto, abych ukázal, jak dovedu hrát. A čestně musím přiznat, že jsem pak cítil určitou prázdnotu. Protože jsem ze sebe vydal všechno.

Boris Giltburg: Pokud jde o prázdnotu, cítím se stejně, když na pódiu neodevzdám maximum.

Hrajete dnes Dvořáka jinak než před lety?

Peter Jarůšek: Samozřejmě. Měníme se, vyzráváme, získali jsme nové zkušenosti… Kdyby se naše interpretace jednoho autora neměnila, bylo by to divné.

Boris Giltburg: Když si poslechnu svoje nahrávky z doby před deseti lety, zdá se mi, jako by to hrál jiný člověk.

Veronika Jarůšková: Hudební prožitek se léty mění. Jinak vnímáte tempo, důležitá je pro vás hlavně energie, kterou interpretace vyzařuje. A s každou další zkušeností docházíte k poznávání, co je mezi nebem a zemí. Přichází to s věkem.

Peter Jarůšek: Když jsem byl mladší a poslouchal jsem naše nahrávky, cítil jsem, že tam něco chybí. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale nyní to už vím, a také víme, jak dosáhnout toho, aby nás uspokojovaly. Na druhé straně stále obdivuji starší věci – to, co se v těch nahrávkách odehrává. Dnes jsme třeba lyričtější, snažíme se naši hru doplňovat o nové nálady, barvy, nový charakter, ale stále si zachováváme to, co bylo ve starších nahrávkách dobré – ten drajv, tah, energii.

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-07

 

To je právě ta cesta od počátků kvarteta po dnešní interpretaci.

Veronika Jarůšková: Hodně záleží na pódiových zkušenostech. Když je vám šestnáct, toužíte vlétnout na pódium a ukázat všem, co ve vás je. Naši profesoři nás v tom podporovali.

Boris Giltburg: To máš pravdu. Mně můj první učitel zase říkal: „Nikdy nedoprovázej!

Veronika Jarůšková: Dospěla jsem k tomu, že je třeba být s hudbou na pódiu sama, pohroužit se do ní, veškerou pozornost věnovat jen jí.

Boris Giltburg: Publikum rozpozná, jestli hráč jen předvádí nějakou show, nebo je upřímný.

Peter Jarůšek: Předvádět se je laciné, je to jako instantní polévka.

Boris Giltburg: Ovšem je to snadnější.

Vy ale touhle cestou nejdete…

Veronika Jarůšková: Je to náročnější, ale o to opravdovější.

Peter Jarůšek: My totiž na pódiu rádi „trpíme“. (jemné pousmání)

Boris Giltburg: Díky naší spolupráci jsem pochopil něco důležitého. Že to, co zažíváme na pódiu, je velmi subjektivní – prožitek interpreta se nemusí rovnat prožitku posluchače. Je třeba oddělovat vnitřní pocit po koncertě a jeho dopad na posluchače.

Veronika Jarůšková: Ano, to jsou dvě různé věci – pocity muzikantů na pódiu a dojem publika z jejich hry.

Co všechno může pokazit váš vlastní pocit z koncertu?

Veronika Jarůšková: Cokoliv. Někdy je velmi obtížné se dostat do hudby, kterou interpretujeme. Cítíte se unaveni, vzniknou nějaké nepříjemnosti během cestování, v samotné koncertní síni všechno nefunguje tak, jak bychom očekávali, je třeba horší akustika, světla… V tom okamžiku se musím soustředit sama na sebe a nesmím se nechat vyvést z míry. Rychle se musím mentálně vrátit sama k sobě, protože na pódiu odhalujeme svoje nitro, dáváme všanc vlastní emoce, předáváme je posluchačům... To je i důvod toho, proč jsou muzikanti tak citliví. Podstatné je umět si rozvrhnout síly – je třeba si je uchovat i pro další koncerty.

Peter Jarůšek: Přirovnávám muzikantský život k maratonu, ne ke sprintu. Když si síly dobře nerozvrhnete, brzy skončíte. Je to otázka strategie a komplexního přístupu. Netýká se to jen hraní, ale vůbec plánování – jak si rozvrhnout sezonu, turné, jak si naplánovat repertoár…

Veronika Jarůšková: To, co zmínil Peter, je důležité. Vy zkrátka nemůžete jeden večer pro hudbu umřít. Ale víte co, vraťme se zpátky k nahrávce. Při ní jsme – v nadsázce řečeno – taky umírali!

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-04

 

Prožili jste šest dnů v absolutní harmonii, ale prý se jeden mráček objevil…

Peter Jarůšek: Ano, bylo to šest dnů bez mráčku, ale poslední den začal Boris cosi větřit, byl nespokojený s triolou v jednom taktu. Představte si, kompletní Dvořákova tria nahrána v dokonalém souladu, a v úplném konci objeví Boris jeden takt (!), pár sekund hudby, na nichž se mu na rozdíl od nás všech ostatních cosi nelíbilo. My všichni byli spokojení, tým nám gratuloval, a Boris začal řešit jeden takt: „Musíme si to znovu poslechnout!“ Skoro jsme se pohádali…

Boris Giltburg: Všichni jsme byli velmi unavení, a tak to začalo trochu vřít. Trochu to připomínalo chování teenagerů…

Veronika Jarůšková: Kdepak teenagerů. Chlapů! Poradila jsem jim, aby šli ven a tam si to vyříkali…

(všichni se smějí)

A jak to dopadlo? Opravili jste ten takt?

Boris Giltburg: Ne. Byl v pořádku. Ale svou roli hrálo to, v jak specifickém prostředí jsme nahrávali. Jakoukoli disproporci ve hře jsme vnímali mnohem ostřeji než v běžném studiu. A když vás přepadla sebemenší pochybnost, bylo velmi těžké zůstat nad věcí. Všichni jsme do toho byli hodně ponořeni.

V čem je pro vás interpretace tria náročnější nebo příjemnější ve srovnání s Dvořákovými kvartety nebo kvintety?

Boris Giltburg: Mohu srovnat kvintety a tria. Platí obojí, hrát tria je náročnější i příjemnější.

Peter Jarůšek: Smyčcový kvartet a klavírní trio jsou dvě různé disciplíny. A zvlášť pro cello – v kvartetu se vztahuje k prvním houslím, ty vždycky vedou –, v triu jsou všechny nástroje rovnocenné.

Veronika Jarůšková: Kvintet, to už je ansámbl, malý komorní orchestr. Ale trio, to jsou tři svrchované hlasy, které hrají dohromady.

Boris Giltburg: Lze říci, že trio je obnaženější než kvarteto? Kvarteto poskytuje podle mě hráči mnohem větší ochranu.

Veronika Jarůšková: Myslím, že ano.

Peter Jarůšek: Souhlasím.

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-02

 

Borisi, jste nejen vynikající sólista, ale i velmi citlivý komorní hráč. Proč komorní hudbu potřebujete?

Boris Giltburg: Protože je to úplně jiná zkušenost, kterou vám neposkytne ani recitál, ani sólová hra s orchestrem. Pro mě recitály, klavírní koncerty a komorní hra tvoří vrcholy trojúhelníku a každý z nich má něco, co ten další nemá. A zejména komorní hra s tak blízkými přáteli, jako jsou Veronika a Peter, hudebně stejně cítícími, vám dává příležitost prožít něco, co vás přesahuje, čemu se můžete odevzdat, a ve výsledku máte pocit, že jste dříve nic takového nezažili. S orchestrem někdy cítíte, že jste vy a oni. Jste sólista, musíte vést, přesvědčit orchestr, aby byl na vaší straně… V komorní hře nic takového není. Dovoluje vám prožívat intimitu, dokonce na hranici introspekce, chcete tenhle prožitek sdílet se svými kolegy. Dává to skutečný smysl – vytvářet něco společně. A navíc mezi námi existuje velká důvěra – nebojíte se ukázat svou zranitelnost, to, že si něčím nejste jistí.

Jak se v průběhu let vztah vás tří vyvíjí, proměňuje?

Boris Giltburg: Potkali jsme se v roce 2014 na letním festivalu v holandském Zeistu. To bylo krátce po mém vítězství v bruselské Soutěži královny Alžběty. Pořadatelé zorganizovali naše společné vystoupení a my jsme zjistili, že si rozumíme a dobře se nám spolu hraje. Od té doby jsme spolu hráli mnohokrát, zažili jsme různé situace a to nás sblížilo.

Veronika Jarůšková: Hrát s Borisem je pro nás velmi obohacující.

Jaké společné koncerty vás v letošní sezoně čekají?

Veronika Jarůšková: V lednu se těšíme do Dánska – vystoupíme v Muzeu moderního umění Louisiana, které leží u moře nedaleko Kodaně. Na programu bude Smetana, Rachmaninov a Ravel.

Peter Jarůšek: V muzeu je krásná koncertní síň s prosklenou stěnou, za níž můžete obdivovat nádhernou přírodu.

Boris Giltburg: Víte, proč se to muzeum, podle mě jedno z nejkrásnějších na světě, jmenuje Louisiana? Protože bývalý majitel usedlosti, která byla později přestavěna na muzeum, měl v průběhu života tři ženy a všechny se jmenovaly Louise.

Peter Jarůšek: Poté spolu vystoupíme v březnu na slavnostním zahajovacím koncertě Concentu Moraviae v Rudolfinu. Budeme hrát Smetanovo trio a jeho kvartet Z mého života. A v červenci 2024 zahájíme kompletní provedení Brahmsových klavírních kvartetů. To byl Borisův nápad.

Borisi, Brahms je váš favorit?

Boris Giltburg: Z hlediska posluchače ano. Z pohledu hráče je to velká výzva.

 

2023-10-13-Rozhovor-Jaruskovi-Giltburgr-08

 

Foto: Marco Borggreve, archiv manželů Jarůškových

Alena Sojková

Publicistka
Hudební publicistikou se zabývá pětadvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 byla redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem, který na konci června 2022 zanikl. Publikuje na KlasicePlus, v Harmonii, Medicíně a umění, byla stálou spolupracovnicí Hudebních rozhledů. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak jako rockovou a jazzovou muziku.

 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.