středa, 26 červen 2019 11:00

Dana Burešová: Svoje role vnímám jako poznávání lidských osudů

Autorka:

„Milada je těžká role, taková vypečená, špekózní.“

„S panem dirigentem Bělohlávkem se pracovalo tak nádherně, že na to stále dodnes s láskou vzpomínám.“

„Co má přijít, to přijde. Nemám vysněné role. Ale Taťána z Oněgina byla druhá kůže. Jen jsem si ji natáhla a žila v ní.“

 

0

 

Národní divadlo v Praze přichází s dalším typicky českým titulem – na závěr letošní sezóny připravilo premiéru Dalibora. Tato třetí opera Bedřicha Smetany je úzce spojena s budovou Národního divadla podobně jako pozdější Libuše. Premiéru měla 16. května 1868 v pražském Novoměstském divadle v rámci oslav spojených s položením základního kamene Zlaté kapličky. Tuto nejnovější inscenaci nastudoval režisér Jiří Nekvasil, pražské premiéry má zítra a v sobotu 29. června a soubor s ní pak vzápětí jede na festival Smetanova Litomyšl, kde se obě obsazení představí 4. a 5. července. Roli Milady budou alternovat Kateřina Hebelková a Dana Burešová, kterou jsme zastihli během vrcholících příprav.

Stáváte se skoro představitelkou našich „státotvorných a národních“ rolí, po Libuši přichází Milada v Daliborovi… Je to velká zodpovědnost?

To byla pro mě důležitá otázka, když mi nabídli Libuši. Předtím jsem ji dvakrát odmítla, protože mě tížil pocit, že nejsem dostatečně zralá na takto závažné role. Cítím ji velmi hluboce, protože pěvec je v tu chvíli obrazem postavy. A zvlášť u Libuše by člověk měl mít ve vlastním životě jasno. Mám pocit velké zodpovědnosti vůči oběma těmto rolím.

V loňském roce jsme měli možnost porovnat hned tři Libuše a opravdu charakterově jste byly každá úplně jiná, ať už Vy, Lucie Hájková nebo Eliška Weissová, všechny jste vytvořily úplně jinou kněžnu.

To rozhodně ano. A souvisí to s osobností člověka, s tím, jaké má cítění. To jste schopná vložit do role a není to ani dobře ani špatně. Každý jsme originál, a kdyby bylo padesát Libuší, každá bude jiná.

S Daliborem se nesetkáváte poprvé. V Národním divadle už jste dělala před časem Jitku. Je Milada hodně jiná?

Milada oproti Jitce je zralá. Je to taková dospělá Jitka. Milada může být mlado-dramatická až dramatičtější. Může jí zpívat i mezzosoprán, ale záleží na hudebním nastudování. Milada je těžká role, taková vypečená, „špekózní“, když zazpíváte první jednání, tak fajn (směje se).

 

20

 

Co Smetanova hudba? S Prodanou nevěstou jste vstupovala do Národního divadla v roce 1992, provázelo Vás několik dalších rolí, Vendulka, Hedvika, Anežka, zmíněná Libuše... zpívá se vám Smetana dobře, když Vás v nabídkách tak často provází?

Už s nástupem do Národního divadla mě zařadili mezi smetanovské pěvkyně, nevím, kde jsem k tomu přišla (směje se). Smetana je těžký i v těch nejmenších rolích. Zpívala jsem také Esmeraldu a i ta byla velmi těžká (směje se). Není to žádná procházka růžovým sadem, ale mám ho moc ráda. Je to česká hudba, i když německá, ale patří k nám. Jsou v ní nádherné melodie, motivy. V každé opeře najdete něco, ať už větu nebo myšlenku, vlastně celý život… Mám Smetanu ráda.

A když ho porovnáte s Dvořákem, protože jeho rolí jste na prknech Národního divadla vytvořila také poměrně dost, jak se vám zpívá Dvořák?

Dvořák je mnohem měkčí, melodičtější, jinak staví fráze a jeho čeština vychází ze srdce a duše. Ta smetanovská je jiná.

A když budu pokračovat v tom porovnávání, tak co Janáček, Martinů? Máte za sebou Hry o Marii, Jenůfu…

Janáček je hodně emocionální, úplně jiný než Dvořák. Toho miluju pro melodiku. On z Vás tahá duši a Vy mu ji dáváte, necháváte se vést jeho hudbou. Smetana je mnohem dramatičtější, krkolomnější, ve zpívání používá rychlé změny intervalů, velké skoky. Janáček to je zase o duši, ale úplně jinak, on ve Vás ty smutky v duši vyvolává. Když jsem se učila Jenůfu, tak jsem jí dlouho nemohla zazpívat, protože se mi pořád jenom zavíral krk. Přišlo mi to k slzám a líto. Navíc v té inscenaci jsme nožem vysekávali miminko z ledu. To se Vám jenom zavře krk. Musela jsem si postupně zvykat a odpoutávat se od emocí. Janáček je pro mě jeden z nejsilnějších autorů, co se citů týče. A Martinů? To je malíř nebe, je to mystérium, je úžasný! Já jsem se Her o Marii trochu bála, když mi je pan Heřman nabídl. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli chci Paskalinu zpívat, protože jsem s Martinů neměla žádnou zkušenost kromě Špalíčku a Písniček na jednu a dvě stránky. Ale nakonec se z toho vyklubala tak nádherná práce a navíc s panem dirigentem Bělohlávkem! Pracovalo se mi s ním tak nádherně, že na to stále dodnes s láskou vzpomínám. Úžasná symbióza ze všech stran a krásný výsledek.

To byl! Ale zpět k Daliborovi, můžete zatím aspoň trochu prozradit, jaká to bude inscenace a jak na vás působí? Jaká je práce s tandemem Nekvasil – Dvořák?

Ta práce je velmi klidná a hezká, režijní zkoušky probíhaly hladce, vše šlo poměrně rychle. Dalibor v té podobě tak, jak ho režíruje pan Nekvasil, je velmi klasická a tradiční inscenace. Na diváky čekají na jevišti dvě harfy a živý houslista. Řada kostýmů paní Krejzkové je velice zajímavá. Scéna bude tmavá, ale je zvláštní a originální, použili například i spodní schodiště, což bývá méně často, myslím nástup zespoda s tím, že se ale nezvedne jeviště o dva metry, jak to bylo třeba v Libuši. Do premiéry zkrátka inscenace stále zraje, zvláště teď, během generálek se dělají změny v kostýmech, v režii, na scéně, takže inscenace je stále živá a ve vývinu.

 

21

 

A spolupráce s panem dirigentem Kyzlinkem? Říkáte, že je to klasická inscenace, promítá se to do ní třeba v tempech nebo ve výrazu orchestru?

Orchestr je obdobný jako v Libuši, takže zní velmi hezky, místy až monumentálně. Tempa se také vyvíjejí, vesměs jsou živější. Vždycky je to otázka představ dirigenta. Hudba je zkrátka velké čarování.

Když byste si sama měla udělat dramaturgický plán, jaké role byste si předepsala?

Co má přijít, to přijde. A víte, že nemám vysněné role? Stává se mi, že si od role držím odstup, protože buď mám před ní respekt a potřebuju ji v klidu přijmout, nebo si říkám, že bych si ji asi nikdy dobrovolně nevybrala. A pravda, ťukám to, ta druhá možnost se mi stala jen velmi zřídka. Jinak mám ráda všechny své role. A vlastně mám vysněnou roli (směje se), je to Ježibaba a Vodník! Ty se mi líbily už v dětství. Ale je jasné, že nemám šanci si je někdy zazpívat (směje se). Mým snem byla také Violetta z Verdiho Traviaty, ale to je opět mimo obor. I když… vzpomínám, že jsem se jednou bavila s Robertem Jindrou a on říkal: Vždyť nemusí být nahoře Eska, uděláme Traviatu jako dámu v Tvém věku, která žije realitu takovou, jaká je a bude to krásná inscenace. Nabídka to byla zajímavá, ale nikdy jsme ji nerealizovali. Svoje role vlastně vnímám jako poznávání lidských osudů, forem a tvaru lidského bytí.

Vy jste velmi uvážlivý člověk, spíše introvertní, promítá se to jako paralela s rolemi, které máte raději? Nebo naopak vyhledáváte kontrast, protože člověk má někdy tendenci svoji osobnost neukazovat veřejně a spíš přijímá role, které ho nevystihují?

Všechny moje role se víceméně potkávají s mým naturalem. Nemám ráda veselé role, ty mi vůbec nejdou, protože v základu nejspíš nejsem člověk, který by juchal nebo hopsal. Takže Esmeralda byla trochu utrpení a póza (směje se). Kuchtík, to bylo hodně práce, ale tam se to dalo navléknout na jiný vnitřní postoj. Také Terinka se svým věčným optimizmem a nezdolnou energií byla šílená. Mnohem bližší mi je „stále trpící“ Julie. Musím ale říct, že nejraději a nejlíp jsem se vždy cítila v Taťáně z Oněgina. Tam jsem si připadala jako já a jako doma. Byla to druhá kůže. Jen jsem si ji natáhla a žila v ní.

Taťána a asi také Wagnerova Alžběta Vám musela být hodně blízká, ne? Nakonec jste za ni dostala Thálii v roce 2008…

Alžbětu mám moc ráda, obě dvě, Alžbětu i Elsu. Je to nádhera. Osudy, jejich postoj, všechno se mi líbí. A těch jsem se přitom zrovna bála, měla jsem k nim velký respekt, jestli vůbec zvládnu takovým rolím dát duši a podat je divákovi tak, jak by měly vypadat, jak si je představoval autor.

Mění Vás další a další role?

Je pravda, že s každou rolí se posouváte pěvecky dopředu, něco pochopíte, něco dalšího vám takzvaně dojde, ať výrazově nebo technicky. Také je pravda, že každá role si žádá pocitově trochu jiný způsob zpěvu. Třeba na Miladu je potřeba mnohem „širší krk“, je dramatická, dramatičtější než Libuše, což může překvapit. Milada se často pohybuje dlouho v nízké poloze a najednou vás vyžene třeba na h2… a čím jsou skoky větší a ve vysoké rychlosti, tím hlas potřebuje širší základnu. Moje fyzická základna je v podstatě velmi štíhlá, takže musím stále hlídat, abych nezapadla do něčeho šíleně barevného (směje se). Pak bych se dozpívala jenom někam na d2 a skončila bych. A ta skoro oktáva, co bych potřebovala ještě navíc, by tam nebyla (směje se). Na to si tedy musím dávat pozor.

Jak to děláte, když zpíváte takto náročnou roli a po ní by měly brzy přijít jiné, které spadají do Vaší řekněme obvyklé polohy?

To se nemá dělat. Ale je to individuální.

A když už to v tom kalendáři je?

Upřímně? Snažím se to tak v kalendáři nemít. Aspoň dva dny předtím a potom nechci nic jiného zpívat. Jenom se rozezpívávám, čtu si noty. Musím se nastavit fyzicky i psychicky na to, co přijde. Třeba u Mozarta si potřebuju říct, že je naštíhlo, že nemám otevírat hlas dozadu. Vnímám to jako hlasovou hygienu. A také ráda dělám tu věc, že když se studuje nová inscenace, tak se snažím mít co nejméně představení, žádné Mařenky ani Micaely, osekat vše a mít co nejvíc klid jenom na tu novou roli, abych ji v krku usadila a nechala tělo jí zažít. Pak je těžší, když se věc dostane na repertoár a střídáte program. Ani nevím, jestli to mám říkat nahlas, protože to nahrává teorii stagion nebo blokového hraní. A to není v našich podmínkách obvyklé.

Vyhovovalo by vám blokové hraní?

Je to výborná myšlenka v divadle, kde jsou jasné a jiné ekonomické parametry. U nás většina zpěváků žije z rolovného a v okamžiku, kdy hrajete blokově, dostáváte se k menšímu množství představení. Buď by musely být úplně jinak nastavené ekonomické podmínky v divadle, nebo je třeba vyjít z tradice, která tady je. Pěvec pak má odpovídající počet představení v sezóně tak, aby mohl normálně žít. Není to téma, o kterém se příliš mluví, protože pak všichni reagují, že na prvním místě jsou peníze. Není to tak. I zpěváci musejí být z něčeho živi. Ale to je celospolečenské téma a má mnoho úhlů pohledu.

Pojďme z jeviště na pódium. Koncertujete ještě? Dříve jste vystupovala s Musicou Antiquou Praha. Dělala jste i poučenou interpretaci…

To už je dávno. Už starou hudbu nezpívám kvůli hlasu. Myslím si, že bych je rušila, protože hlasu tím, že zraje, se dostává určité míry uvolněnosti, která v poučeném zpívání není úplně přípustná a nelíbí se. Trápily by se obě strany.

A koncertní činnost klasická?

Nemám mnoho koncertů. Občas si zazpívám árie nebo písně, to ano, ale je málo příležitostí. Musela bych se asi víc nabízet a já nejsem úplně ten typ, spíš mám raději, když si někdo všimne a chce mě. Jsem spíš tip pro agenturu než ten, který by se nabízel a příležitosti si vyhledával. Já to neumím.

 

1

 

Vy máte ráda spíš svůj osobní klid a pohodu, že?

A hlavně muziku, která mě na tom nejvíc baví (směje se)! To je to hlavní.

A jaká Vás čeká, co máte před sebou?

V příští sezóně bych měla dělat Lízu v Čajkovského Pikové dámě a z Opavy mě oslovil pan Lubor Cukr s Robertem Jindrou. Chtějí dělat Fibichovu operu Hedy. Už mi poslali puntíky, tak se na ně začnu dívat (směje se). Z Hedy znám jenom árii a to je tak všechno, tak se na to moc těším. Bude to hezká práce.

V podstatě neznámý titul, to musí být zajímavé dostat se k něčemu, co se tady dlouhá léta nehrálo?

Nesmírně, protože myslím, že neexistuje ani nahrávka, spíš jen dílčí kousky. Je to taková průkopnická práce, objevujete. Je to dobrodružství.

 

Foto: Foto: Ilona Sochorová, Patrik Borecký

 

4

 

5

 

22

 

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.