čtvrtek, 16 leden 2020 12:31

Vincenzo Milletarì: Puccini nás dojímá operními příběhy

Autor:

„Ve třinácti jsem měl velké štěstí, protože jsem se dostal do blízkosti Claudia Abbada.“

„Jsem Ital, ale z jedné čtvrtiny se cítím být Skandinávcem.“

„Operu není možné dobře dělat s týmem, který by byl celý jedné národnosti. Nezbytné jsou nové a nové podněty.“

 

1

 

V pražské Státní opeře se dnes večer poprvé ujímá taktovky dirigent Vincenzo Milletarì. Národní divadlo do zrekonstruované a počátkem ledna otevřené budovy přeneslo svou inscenaci Pucciniho opery Madama Butterfly, kterou v roce 2016 připravil režisér Jiří Heřman. Mladý italský umělec teď řídí prvních šest představení. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus přibližuje svou dosavadní dráhu, vysvětluje, v čem pro něj byly dobré roky studia strávené v Dánsku, přiznává, že teprve z odstupu z ciziny plně porozuměl svým italským kořenům, a zamýšlí se v té souvislosti nad rozdíly mezi Pucciniho a Verdiho operami.

Jak se objeví Ital v Dánsku?

To je samozřejmě zajímavá otázka...! Dánsko prostě bylo v určitém okamžiku dobrým řešením… Souvislosti jsou staršího data. Když mně bylo asi sedmnáct, byl jsem v Dánsku coby turista – projeli jsme s otcem zemi na kole. Já sice pocházím z Itálie a jsem vychován a vzdělán v italském prostředí, ale potom jsem se chtěl dostat z Itálie ven, a tak jsem na studiích řadu let strávil v Německu. Nicméně právě Německo je pro studenta trochu komplikované území. Studentů je tam spousta, tím pádem je přítomno i mnohé soupeření… No, jednoduše řečeno, nebyl jsem tak úplně nadšen...

Dánsko nabídlo něco zajímavého?

Ano, něco lepšího. Byl jsem na Královské hudební akademii v podstatě v ročníku jediným studentem dirigování orchestru. Provázelo mě proto při studiu opravdu intenzivní zaměření a soustředění na věc, dostal jsem možnosti zkoušet s orchestry… Dánsko je malá země, ale velmi aktivní, studenta opravdu zkouší prosadit do praktického pracovního světa. Dánsko mi opravdu pomohlo pro mou kariéru, dostal jsem tam i své první pracovní úkoly. Ital v Dánsku…? Jak jsem řekl, byla to tak trochu náhoda: Dánsko se mi líbilo, a tak jsem se zkusil na akademii přihlásit. Všechno klaplo. Měl jsem skvělé učitele... Byly to čtyři fantastické roky.

A v Itálii…?

Je to nakonec trochu zvláštní, protože v Itálii jsem neznámý dirigent. Nováček.

 

8

 

Ale nějakou praxi jste v Itálii získával. Měl jste tam také soutěžní úspěchy…

Ano, ano, samozřejmě jsem Ital, jsem italsky vzdělán, mám zázemí v italské kultuře a Skandinávcem pochopitelně nejsem. Nicméně z jedné čtvrtiny se jím cítím být. Mluvím dánsky, mám určitě i některé typické dánské názory a postoje… Ale zůstávám Italem a moji úplně největší učitelé byli Italové.

Kdo všechno?

Hodně času jsem po celém světě strávil v blízkosti Riccarda Mutiho. Ale když jsem byl ještě hodně, hodně mladý, někdy kolem třinácti, měl jsem velké štěstí, protože jsem se dostal do blízkosti Claudia Abbada. Dva nebo tři roky života jsem vedle chození do školy, a někdy i místo školy, spoustu času trávil tím, že jsem sledoval jeho cesty. Byl jsem tou příležitostí fascinován, pozoroval jsem, byl jsem nablízku… Někdy se mnou mluvil… Dirigování ještě tehdy v mém zorném úhlu vlastně nebylo, ale on byl neuvěřitelně zajímavou osobností – a musím říci, že tahle příležitost asi zapříčinila, že jsem se začal věnovat hudbě. To byl skutečný výkop k mé budoucí profesi. Později se mými učiteli stali Riccardo Muti a Pier Giorgio Morandi. Ale úplný začátek, jak zpětně vidím, byl už u Claudia Abbada.

Jak jste se k němu dostal? Byl rodinným přítelem? Nebo to byla opravdu náhoda?

Ne, moje rodina nebyla nějak hudební, dokonce bych řekl, že rodiče mají k hudbě opravdu velmi daleko, jak nejvíc lze, ale byl jsem jeho fanouškem a existovala taková skupina – Club Abbadiani Itineranti, řekněme fanklub – skupina lidí, kteří za ním poměrně hodně cestovali a pohybovali se kolem něj. Bylo to moc fajn. Já jsem v té chvíli byl v té skupině asi nejmladší!

Kde všude jste ho zažil?

Na severu Itálie, také v Lucernu… Samozřejmě, byl jsem tak malý nebo mladý, že jsem nemohl cestovat úplně kamkoliv.

A kde měli tihle fanoušci sídlo?

V Miláně. Claudio Abbado před šesti lety zemřel a teď už asi ta skupina neexistuje, jsou to vzpomínky.

 

9

 

Vy jste pak v Milánu studoval, že?

Ano, na Verdiho konzervatoři.

Jak mimochodem jako Ital vnímáte Giuseppa Verdiho?

Když jsem studoval v Itálii, tak jsem se poměrně hodně soustřeďoval a zaměřoval na symfonický repertoár, především na německy. Italský hudebník, student hudby, se ale Verdimu nevyhne. Přiznávám, že jsem tehdy jeho operní hudbu moc fascinován nebyl, ale jakmile jsem se přesunul do Dánska, a možná už předtím do Německa, tak jsem se začal Verdim zabývat čím dál víc a do hloubky. Jeho hudba je velmi idealizovaná.

Jak to myslíte?

Vysvětlím to takhle: Když jdete na Pucciniho operu, rozpláče vás její příběh. Puccini opravdu vypráví příběhy, jsou to operní příběhy. Pro režiséra je proto obtížné inscenovat Pucciniho, protože musí dodržet, co Puccini a jeho příběh vyžadují. Tosca je o konkrétní historické situaci, o konkrétních místech. Totéž platí pro Madamu Butterfly. Nebylo by vůbec snadné inscenovat tuhle operu nějak jinak než v japonských reáliích. Hudba sama hovoří jasně o Japonsku. Tohle vše je na Puccinim moc zajímavé – a právě v tom je Verdi hodně jiný, naprosto odlišný.

 

5

 

Verdi nehovoří o příbězích?

Především o konceptech, o idejích. V Nabuccovi jde o myšlenku svobody, v Rigolettovi o pojem otcovství, v Traviatě jde o lásku, o rodinnou tragédii v rámci společnosti… – a to všechno pochopitelně může režisérovi značně pomáhat. Ale zároveň je to komplikací pro hudebníky, protože musí hodně dobře znát život společnosti, zvláště italské společnosti. Dám příklad: teď pracuji ve Stockholmu na Traviatě. Orchestr v samotném závěru opery hraje takový jednoduchý motiv, velmi charakteristicky rytmizovaný, je to vlastně velice jednoduché, možná až jakoby primitivní. Ale pokud dirigent nikdy neviděl italský venkovský nebo i městský pohřeb, pokud nikdy nezažil, jak při takové příležitosti hraje dechovka, která doprovází ulicemi rakev, a u nás v Itálii to tak ještě pořád je, tak v takovém případě dirigent nikdy ten rytmus nemůže přesně trefit. Dávám příklad velmi silného vhledu do kultury, do těch nejhlubších vrstev kultury nějaké země. Stejně tak těžko někdy úplně porozumíme Sibeliově hudbě, nebo třeba Nielsenové hudbě, pokud jsme nezažili průběh dne ve Finsku nebo v Dánsku, cestu slunce po obloze, světlo za dne a večer... ať už v létě, nebo v zimě... Pokud chce dirigent vystihnout Sibeliovu Finlandiu, musí tyhle věci nějak prožít, jedině tak opravdu bude vědět, jak Sibeliovu hudbu hrát. Považuji to prostě za velmi základní věci. Já sám jsem v dechovce hrál, hrával jsem na klarinet, a byl to právě Riccardo Muti, kdo mě na ten charakteristický rytmus upozornil; došlo mi to a pochopil jsem.

Chcete naznačit, že jste své italské kořeny vlastně úplně docenil a pochopil až při pohledu z ciziny?

Ano, přesně tak. Když jste uvnitř davu, nemůžete plně chápat, kam se přesunuje, co dělá. Jakmile získáte určitý odstup nebo nadhled, tak ten směr najednou uvidíte. Přesně to se stalo mně, když jsem se po čtyřech letech strávených v Dánsku vrátil do Itálie. Najednou jsem některé věci viděl, najednou jsem něčemu konečně rozuměl. Řeknu vám – kulturní výměna a cestování jsou moc důležité. I kdybychom úplně nerozuměli tomu, proč cestujeme, proč to děláme, zůstává vše v našich hlavách, v našem těle. Proto je tohle zrovna pro hudebníky tak důležité, protože jsou pro tvoření hudby hodně citliví. Je potřeba mít nové podněty, získávané právě z takových kulturních výměn a poznání. Proto si také myslím, že třeba operu není možné dobře dělat s týmem, který by byl celý jedné národnosti. V každém velkém operním domě slyšíte na chodbách angličtinu. Ne snad že by jedna země nedokázala poskytnout všechno potřebné pro tu nejvyšší kvalitu, ale nezbytné jsou nové podněty, neustále nové a nové. A jenom tehdy, když přicházejí, vznikají nové nápady. Proto jsou do týmů zváni stále noví a noví lidé.

Máte v Itálii jako svoje zázemí nějaké stále místo?

Ano, nedaleko Milána. Žiju v Brescii, odtamtud pocházím, tam jsem chodil do školy… A Brescia je také důležitá pro operu. Madame Butterfly měla premiéru v Miláně, ale tehdy to bylo fiasko, naprosté fiasko. A první místo, kde byla tahle opera přijata publikem příznivě, bylo tohle provinční město...

A máte nějaké stále angažmá?

Ne, hodně cestuji a centrem mé práce je momentálně ještě stále Skandinávie. Pro dvě tři nadcházející sezóny se mě týkají některé plány v Kodani a také ve Stockholmu, kde mám také do určité míry takovou duchovní rezidenci. Ale současně už nastává čas stěhovat se pracovně i do Itálie. Zanedlouho se přesouvám do Pesara, kde se koná Rossiniho operní festival, tam na mě čeká nová inscenace Italky v Alžíru. Pak mě čeká v Milánu jedno moderní oratorium a pak Traviata na festivalu v Maceratě... Takže moje blízká budoucnost se hodně týká také Itálie.

 

3

 

Víc se věnujete opeře, nebo také symfonickým koncertům?

Naštěstí dělám obojí. Myslím, že tak šedesát procent je opera a čtyřicet procent koncerty. Čeká mě třeba symfonický debut ve Vídni s dánskou hudbou. Takže opravdu mohu říci, že mám štěstí, když postupuji souběžně v obou sférách, což je v mém věku dost důležité.

A jak to přišlo, že jste teď v Praze?

Pozval mě zdejší nový operní boss Per Boye Hansen. Hodně sleduje, co se děje ve světě. A oslovil mě, abych to byl já, kdo uvede ve Státní opeře po jejím znovuotevření první italskou operu! V Praze jsem nikdy předtím nebyl a je pro mě nádherným objevem, včetně kvality orchestru. A fascinují mě zdejší tradice. Užívám si teď právě všechny pozitivní stránky vašeho města.

 

Foto: Národní divadlo a archiv V. Milletarìho 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.