pátek, 02 říjen 2020 13:14

Martin Kasík: Beethoven? Všechna díla nesou podpis génia!

Autor:

„Každý koncert teď beru jako velký svátek.“

„Jako Bible je tahle hudba stále aktuální a stále v ní nacházíme odpovědi na otázky naší doby.“

„Nemyslím, že lze přenést cembalový idiom do klavíru. Je to jiný zvukový prostor, který vyžaduje jiný přístup.“

 

0

 

Koncertní cyklus Hybatelé rezonance v této sezóně pokračuje v Anežském klášteře v Praze pondělním recitálem klavíristy Martina Kasíka. Koncert je podle sólisty koncipován jako tři velká B - Bach, Beethoven, Brahms, jen s malou odbočkou k Mendelssohnovi. Od Bacha zazní Francouzská suita E dur, jedna z jeho z nejrokokovějších skladeb. Od Beethovena Měsíční sonáta, přelomové dílo kombinující sonátovou formu s volnou fantazií. Mendelssohnovy Písně beze slov jsou obdobou Chopinových nokturen. A závěrem zazní jeden z posledních Brahmsových opusů, šest hlubokých hudebních vizí. Martin Kasík v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje program večera, uvažuje o Beethovenovi a Bachovi a přiznává, že zklamání z počtu koncertů, o které přišel kvůli koronaviru, vyvažuje tím, že každý koncert teď bere jako velký svátek…. A jako skladatele, který čeká na objevení a kterého má velmi rád, jmenuje Klementa Slavického.

Zatím ještě stále hrajeme, říkají mnozí, a asi byste to řekl i vy. S trochu trpkým pousmáním, viďte...

Málokterá skupina obyvatel utrpěla tolik jako muzikanti, opravdu je to nepříjemné. A to ještě u nás není obava z covidu zdaleka tak velká jako jinde, díky našim odvážným a lačným posluchačům a trpělivým a stresuodolným pořadatelům.

Přišel jste o hodně vystoupení? Koncert Hybatelé rezonance je spíše výjimečnou příležitostí?

Hodně koncertů bylo zrušeno, některé přesunuty na podzim. Ale má to výhody – například každý koncert teď beru jako velký svátek. Tady asi mluvím za většinu kolegů.

Máte i přes všechny zrušené programy svůj "Beethovenův“ rok?

Beethovena hraju průběžně stále, ano, letos je ho víc – s Českou filharmonií a s orchestrem FOK jsem provedl jeho Čtvrtý klavírní koncert, hrál jsem i ryze beethovenský recitál… Osobně nemám příliš rád výročí, u skladatelů menší popularity to chápu, je to příležitost k propagaci, u Beethovena mi to připadá skoro zbytečné.

 

4

 

Jak ho vnímáte? Jako vídeňského klasika? Nebo jako někoho, kdo hledí hodně daleko dopředu?

Beethoven mi připadá mimořádný tím, že završuje a korunuje jednu hudební epochu a současně je pionýrem novosti – nejvýmluvněji o tom svědčí poslední smyčcové kvartety, které působí jako hudba jedenadvacátého století. Jeho dvaatřicet klavírních sonát, které Hans von Bülow označil za „Nový zákon hudby“, je svědectvím obrovského množství neopakující se a neopakovatelné hudby. Každá má nezaměnitelný ráz, charakter, formu… a jako Bible je tahle hudba stále aktuální a stále v ní nacházíme odpovědi na otázky naší doby.

Kolik z Beethovenových sonát hrajete?

Na repertoáru jich mám asi osm, obvykle hraju Měsíční, Les adieux, D dur op. 10 č. 3… Těším se, až budu mít čas na poslední sonáty, které patří jistě k vrcholu vší hudby.

Patří všechny k základnímu repertoáru, nebo jsou některé odsouzeny na jeho okraj?

Asi těžko najdeme notu v Beethovenově díle, která by byla považována za okrajovou; ano, jsou jistě díla populárnější a díla méně známá, díla mladistvá a díla zralá…, ale všechna nesou podpis génia.

Jak moc vás vede podtitul "Mondschein", tedy Měsíční svit, k romantizujícímu výkladu?

Beethoven stojí jednou nohou v klasicismu a druhou v romantismu; minimálně právě od Měsíční sonáty už nelze hovořit o ryze klasicistní hudbě, je tak citově vypjatá a tak formálně odvážná, že se už do té škatulky nevejde.

 

3

 

V recitálu figuruje také Bach. Hrajete ho často?

Ano, často a rád. Bach, jak mi připadá, se umí nejlíp radovat. Jeho radost je jaksi ryzí, nezkalená a přitom neeuforická.

A jak se díváte na Bacha hraného na moderní klavír? Hodně liberálně?

Bachova hudba je ohromně flexibilní, není – na rozdíl třeba od hudby Chopinovy a jiných romantiků – zdaleka tak závislá na jednom nástroji nebo jedné zvukové barvě. Proto mi připadá naprosto normální ji hrát jak na cembalo nebo klavichord, tak na náš moderní klavír. Myslím, že doba bachovského purismu, kdy jen historické nástroje byly považovány za hodny provedení Bachova díla, už je snad minulostí.

Ale nepoddáváte se třeba u klavíru trochu reminiscencím na zvuk historických klávesových nástrojů?

Ani ne. Nemyslím, že lze přenést cembalový idiom do klavíru. Je to jiný zvukový prostor, který vyžaduje jiný přístup.

 

5

 

V programu jsou také Mendelssohn, Brahms... Co je Vám bližší: romantismus, nebo novější a moderní hudba?

Nevidím v tom takový rozdíl, hudba je dobrá nebo špatná, další rozdělení už je vlastně podružné. Jediná hudba, kterou nejsem schopen přijmout ani interpretovat, je ta, která je okleštěna o emocionalitu, taková, která je třeba jen matematickou hříčkou, není „zabodnuta v krvi a životě“, jak píše Janáček.

Procházíte nějakými obdobími? Ve smyslu, že byste se hodně soustřeďoval na nějakou oblast... a v jiné periodě zase na nějakou jinou…?

Jako většina mladých pianistů jsem se nejdřív našel v hudbě romantismu, zejména v Chopinově hudbě. Od něj jsem se pak dostával zpět k Bachovi a dopředu k Janáčkovi, Debussymu a podobně. Mám rád rozmanitost, nemohu říci, že teď dávám nějaké hudbě přednost. Ze skladatelů, kteří podle mého názoru ještě čekají na objevení a které mám velmi rád, bych jmenoval Klementa Slavického. Jeho hudba z politických důvodů nemohla být do roku 1989 hrána.

Cítíte trochu povinnost být "českým" interpretem, ve smyslu věnovat se soustavněji i tuzemské tvorbě, objevovat zapomenuté, propagovat vznikající?

Ani ne tak povinnost, jako chuť. Už jsem zmínil Klementa Slavického. Často hraju jeho Toccatu jako přídavek. V zahraničí se vždy snažím pečlivě vyslovit jeho jméno, aby trochu zarezonovalo v uších posluchačů, kteří se mnohdy přijdou zeptat, kdo to je a jak to, že ho neznají. A nebo řeknou: „Tak krásného klavírního Stravinského jsem ještě neslyšel...“

Tak závěrem už jen maličkost: Co nejbližšího bude po Hybatelích rezonance? Kde Vás můžeme slyšet?

Pokud nás zase nezavřou, tak nejbližší koncerty v Praze mám 7. října, kdy ve Winternitzově vile zahraju čtyřruční program se svou ženou Kristinou, potom 24. října, kdy v Klementinu v rámci festivalu Věčná naděje provedeme s Janem Mráčkem, Irvinem Venyšem a Jiřím Bártou Messiaenův Kvartet pro konec času, a pak 11. listopadu, a to s mým Triem České filharmonie s kolegy Jiřím Vodičkou a Václavem Petrem… Těším se, snad nám to vyjde!

 

8

 

Foto: Fb festivalu Pardubické hudební jaro, Fb Civitanova Classica piano festival, Fb Piano Classic festival, Fb SHF  

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.