úterý, 26 leden 2021 11:36

Olga Jelínková: Živá kultura je vakcínou pro duši

Autor:

„Přiznám otevřeně, že teď, ač už jsem dávno minula věk postavy, si Gildu teprve užívám.“

„Můžu mluvit za sebe – já se koronaviru prostě nebojím. I když ho nepodceňuji. Kdo se bojí, přitahuje nemoc k sobě.“

„Slyšet zase ‚živé‘ tóny, vidět to nadšení a úsměvy na tvářích muzikantů, to bylo jako dávka drogy radosti.“

 

203

 

Sopranistku Olgu Jelínkovou není třeba českému publiku nějak dlouze představovat. Už několik let umělecky působí zejména v zahraničí, pravidelně však účinkuje i na českých scénách. V těchto dnech vrcholí přípravy na první operní premiéru ve Státní opeře po její rekonstrukci, a sice na Rigoletta Giuseppe Verdiho. V sobotu 30. ledna od 20 hodin ji bude v přímém přenosu vysílat Česká televize na programu ČT art. Operu nastudovala mladá česká režisérka Barbora Horáková Joly. Pod taktovkou italského dirigenta Vincenza Milletarìho vystoupí kromě Olgy Jelínkové španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente jako Rigoletto, čínský tenorista Long Long jako Vévoda mantovský či basista Zdeněk Plech jako Sparafucile. Účinkovat bude také Sbor Státní opery za doprovodu Orchestru Státní opery. Režie přímého přenosu se ujme Tomáš Šimerda. KlasikaPlus vám s Olgou Jelínkovou přináší rozhovor, který s ní vedl její kamarád ze společných studijních let, Josef Zedník.

Olinko, jak ses připravovala na Gildu ve Státní opeře, kdy a jak došlo k té nabídce?

Nabídku jsem dostala od nového šéfa Per Boye Hansena poté, co mě slyšel v Kouzelné flétně a dostal na mě dobré reference od svých kolegů ze zahraničí. Zároveň mi nabídl roli v Mysteries of the Macabre od Ligetiho, ale kvůli mému současnému angažmá v Lipsku plán termínově neklapl.

To je taková ta šílenost, co má na YouTube spoustu zhlédnutí, kde zpívá Barbara Hannigan s Berlínskými filharmoniky se Simonem Rattlem, že?

Ano, to je přesně ono!

Pojďme zpátky k Rigolettovi. Kde všude jsi Gildu už zpívala?

Gildu jsem zpívala v Liberci před jedenácti lety a v Olomouci asi před pěti.

Takže máš s touto rolí zkušenost už ze dvou scén. Navíc s časovými odstupy. V čem je Gilda specifická a jaká úskalí jsi musela řešit, pokud nějaká byla?

Gilda se nezdá. Někdo by řekl, že je to upípaná naivka, jenže to jsou jen mimikry. Part není pěvecky vůbec jednoduchý, první jednání je celé ve vyšší střední poloze, fráze jsou dlouhé a náročné na dech. Ozvěny belcanta se tu mísí s klasickou verdiovskou dramatičností. Ta naplno propukne ve druhém jednání v duetu s otcem. Přiznám otevřeně, že teď, ač už jsem dávno minula věk postavy, si Gildu teprve užívám. Zpívá se mi diametrálně jinak než před těmi deseti jedenácti lety.

 

205

 

Jaká je spolupráce s paní režisérkou a s dirigentem? V čem se ti líbí režie, pokud se ti líbí?

Režisérka Bára Horáková je sluneční bytost. Při svém téměř dětském vzhledu, který je matoucí, má mnoho zkušeností, oplývá zajímavými příběhy ze života a všechny tyto postřehy a emociální stopy dokáže efektně zapracovat do svých režií. Práce s ní je inspirativní a příjemná. Dirigent Vincenzo Milletarì je velice nadaný, mladý a ambiciózní umělec s velkým přehledem a přesnou představou, jak chce hudební dílo naplnit. Zná Rigoletta do poslední noty nazpaměť. Spolupracovat s ním je báječná, vysoce profesionální zkušenost. Myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Jací jsou kolegové a jaká vládne atmosféra při práci? Pociťujete neklid kvůli covidu, nebo z vás při zkouškách všechno spadne?

Kolegové jsou také skvělí. Ono to vypadá, že se pořád rozplývám, ale je to tak. Nejenže fantasticky zpívají, ale jsou do jednoho skvělí herci a jevištní partneři. Co se covidu týče, mám takový pocit, jako bychom průchodem turniketu u vrátnice Státní opery vkročili do jiného světa. Díky pravidelnému testování se všichni zaměstnanci opery mají šanci chovat „jako za starých časů“, zkrátka žádné dvou- a šestimetrové odstupy, žádná falešná objetí na dálku a podávání loktu místo ruky. Zatím je vše v pořádku, jsme vesměs zdraví, strategie funguje a jsem přesvědčená, že si to většina zúčastněných užívá stejně nadšeně jako já.

Jak ses vyrovnala se současnou situací ty sama, Olinko?

Můžu mluvit za sebe – já se koronaviru prostě nebojím. I když ho nepodceňuji. Kdo se bojí, přitahuje nemoc k sobě. Kolegové se také zdají být v klidu. Někteří už tím prošli a všechno u nich dopadlo dobře.

Po dvouletém angažmá v Saarbrückenu jsi přesídlila do Lipska. Jaké jsou tam tvé začátky?

V Lipsku jsem od září, ale zatím jsem neměla šanci si to moc užít, vlastně jsem od půlky října v Praze a v Lipsku se nic neděje… Měla jsem tam začít Donizettiho Nápojem lásky v režii Rolanda Villazóna a Traviatou, no a samozřejmě Kouzelnou flétnou. Královnu noci si už snad neodpářu! Bohužel došlo zatím jen na „covidově vykostěnou“ Flétnu, galakoncert a na nesmírně vtipný večer operních árií s názvem Crinolissimo, kde jsme se s kolegy opravdu vyblbli.

 

204

 

Tak to je skvělé, aspoň nějaká radost. A jak tvoje dcera? Tíhne k hudbě? Bude taky zpěvačka?

Eliška hraje na příčnou flétnu a na klavír, ale zpěvačka nebude, to ji naštěstí ani nenapadlo, má jiný vkus, ale hudbu má moc ráda. Něco si i skládá pro sebe a kamarádku. Mám z ní radost.

A jakým jazykem mluvíte doma?

Svými vymyšlenými bláboly, ale vesměs česky. Žijeme v Praze, manžel je Čech. Eliška stále udržuje kontakt se svými kamarádkami ze Saarbrückenu a přeje si studovat v němčině. To je další věc, která mě u ní velmi těší.

Na tvých oficiálních stránkách je možné zhlédnout zajímavý písňový projekt z jara minulého roku. Jak došlo na tvou spolupráci s Nathanem Blairem? Co bys k jeho tvorbě řekla a jak se ti s ním spolupracovalo?

Nathan – náš drahý, šikovný, ambiciózní pianista, pěvec, dirigent, skladatel a saarbrückenský kolega! Za první vlny na něj přišla múza, složil písně a požádal mě, zda bych mu je nastudovala. A bylo to. A já přihodila Schönberga a Křičku, z obojího byl nadšen. Myslím, že nás ty zkoušky a nahrávání držely psychicky nad vodou.

 

201

 

Ona vůbec písňová tvorba umí s duší hodně, viď? Ty máš k písni blízko, že?

No, existenciálně! Mám! Ráda bych dělala písňové recitály, jak a kde by to jen šlo. České prostředí na ně ale bohužel není moc naladěné.

Těsně před Vánoci jsi vystoupila v online koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu s dirigentem Markem Šedivým. Jak na to vzpomínáš?

Byl to hodně speciální zážitek. Po roce s orchestrem, po skoro třech měsících bez práce. Měla jsem obrovskou trému, která neměla opodstatnění, ale prostě covid dokáže zahýbat i s nervy. A to podstatně. Slyšet ale zase „živé“ tóny, vidět to nadšení a úsměvy na tvářích muzikantů, to bylo jako dávka drogy radosti. Ideální stav by byl mít před sebou místo kamer lidské tváře. Snad už se brzy dočkáme.

Věřím s tebou, Olinko! Děkuji ti za rozhovor, přeji ti vše dobré na další umělecké cestě! Závěrem – chtěla bys něco dodat?

No… ráda bych, aby kultura mohla ožít už dříve, než zaštěká některý k tomu určených typů PSA. Jsem přesvědčena, že by se to dalo zařídit. Příkladem mi je Lipsko v září a říjnu nebo jiné evropské kulturní stánky, které fungují i teď, pokud vím. Vždyť živá kultura je vakcínou pro duši. A tu teď lidé potřebují leckdy víc a hlavně dřív, než tu, na kterou se tak netrpělivě čeká!

 

200

 

Foto: Serghej Gherciu, Fb SOČR, olgajelinkova.cz

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.