„Z Jirákovy početné a kvalitou významné tvorby toho v současném koncertním dění mnoho nezaznívá. O to záslužnější je vřelý vztah Sedláčkovců k jeho komornímu odkazu.“

„Jako klavírní kvintet – stylově ovšem radikálně vzdálený tradičním představám – je založena kompozice současného skladatele Jana Ryanta Dřízala Lesní scény.“

„Shodou okolností teprve tady, při provedení původního kvartetního díla, jsme mohli v celku i v detailech bezezbytku poznat, prožít a vstřebat interpretační svébytnost, vyspělost a neutuchající elán Sedláčkova kvarteta.“

O tom, že mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha jako skutečná událost roku na domácí hudební scéně soustavně přináší hodnoty nové a dosud nepoznané, jsme se znovu přesvědčili na druhém koncertě Komorní řady 12. září v Anežském klášteře, vyhrazeném Sedláčkovu kvartetu. V podmanivé interpretaci byl připomenut odkaz dnešnímu publiku blíže neznámého, avšak významného skladatele, interpreta a pedagoga Karla Boleslava Jiráka, světovou premiéru tu absolvovala skladba současného autora Jana Ryanta Dřízala a program byl korunován jen šťastnou okolností dochovaným kvartetem ani ne třicetiletého Antonína Dvořáka.

Sedláčkovo kvarteto – založené roku 2007 na pražské AMU – je dědicem a zároveň pokračovatelem rodinné kvartetní tradice. Jeho primárius je vnukem primária někdejšího plzeňského uskupení stejného názvu působícího 1974 až 1994, Jana Sedláčka. Působí v sestavě Michal Sedláček a Jan Maceček (housle), Tomáš Krejbich (viola), Matěj Štěpánek (violoncello). K jeho pověsti přispívá i soustavná péče o odkaz novodobé české hudební tvořivosti předchozího i současného století, přičemž některá díla současníků vznikla přímo z iniciativy kvartetistů. To se ostatně promítlo i do dramaturgie pojednávaného koncertu. Ke kvartetu se tentokrát připojil klavírista Matouš Zukal, student AMU a laureát mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara 2021, aby v úvodu zazněl Klavírní kvintet, op. 50 Karla Boleslava Jiráka (1891–1972), českého skladatele, interpreta a pedagoga, jehož neblahé společensko-politické poměry po druhé světové válce a zejména v souvislosti s únorovým převratem 1948 přiměly k emigraci do USA, kde strávil zhruba poslední třetinu svého života naplněnou intenzivní a mnohostrannou činností.

Čtyřvětý Klavírní kvintet vzešel ze zmíněné dusné atmosféry i z neradostného osobního rozpoložení, jeho emigraci předcházejícího. Z Jirákovy početné a kvalitou významné tvorby toho v současném koncertním dění mnoho nezaznívá. O to záslužnější je vřelý vztah Sedláčkovců k jeho komornímu odkazu, zhodnocený rozhlasovou nahrávkou všech sedmi Jirákových smyčcových kvartetů. Podíl Matouše Zukala měl všechny atributy naprosto ústrojné, vyvážené a přitom subjektivně tvořivé spolupráce, jak ostatně nekompromisně vyžaduje sama faktura pevně vystavěného a vnitřně sevřeného díla.

Jeho obsahová stránka je jistou tragikou logicky poznamenaná, vůbec tu však nenastává pocit zmaru, pasivity a rezignace. Řekl bych, že právě opačný efekt vzbudila zapálená a koncepce díla dokonale znalá interpretace. Tím do značné míry předjímám kvalitu provedení skladeb, které zazněly poté. Už počínaje dramatickým začátkem energické první věty bylo možno sledovat dialog vypjatého výrazu a – zejména ve volné druhé větě – osobitě charakteristického lyrického neklidu, včetně občasného náladového projasnění. V duchu co do formálního rozvržení relativně konvenčního celku zapůsobila instrumentačně efektní scherzózní třetí věta – mimochodem s lyricky podmanivým středem – dualitou ironie a věcnosti. Záležitostí o sobě však bylo finále, koncipované jako variace na tzv. Seikilovu píseň, vytesanou do náhrobku starého přibližně 2200 let. Na pozadí Jirákova kompozičního variačního umění se interpretačně a s neutuchajícím elánem odvíjel jak poetický, tak dramaticky gradovaný příběh přesvědčivý natolik, že symbiózu kvartetního souzvuku s klavírem nebylo možno vnímat jinak než jako bohatě a technicky dokonale utvářený, ideálně soudržný celek.

Jako klavírní kvintet – stylově ovšem radikálně vzdálený tradičním představám – je založena kompozice současného skladatele Jana Ryanta Dřízala (*1986) Lesní scény. Autor – nepřeháním – výrazné působnosti a neméně výrazného účinu svých děl účelně těží z vlastní odborné hudební erudice doma i v zahraničí, též ze systematického vzdělání v oblasti filmu a audiovizuálního umění a v neposlední řadě ze svého niterně spirituálního založení. To se ovšem nutně projevuje v jeho žánrově pestré, obsahově i formálně nekonvenční tvorbě. Před lety například právem zaujal jako absolutní vítěz skladatelské soutěže České filharmonie podmanivým orchestrálním obrazem Kuře melancholik, volně inspirovaným povídkou Josefa Karla Šlejhara, zapomenutého literáta brutálně naturalistické orientace přelomu devatenáctého a dvacátého století, na motivy krutosti okolí a okolností. Skladba byla napsána v roce 2014 a o rok později premiérována naším prvním orchestrem pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, jemuž byla věnována.

Lesní scény, vzniklé na základě tvůrčí objednávky festivalu Dvořákova Praha, však představují zcela jiný obraz, respektive obrazy, neboť mají sedm kompaktně sřetězených částí. Leccos mohou napovědět jejich názvy: Vůně zetlelého listí (Duběnky) – Meandry – Ohně na planině (Jiskry) – Hon (Da Caccia) – Oči ve tmě – Mohyly (Klekání) – Tanec větví. Názornou, tradičně pojímanou programovou souvislost s hudební fakturou bychom tu těžko hledali. Podstatou autorova sdělení je totiž jím hudebně vytvořený imaginární svět, do jisté míry reflektující vzpomínky z dětství. Ústředním pojmem tu je „znějící krajina“ a v tomto ohledu Lesní scény obsahově i způsobem vyjádření navazují na autorův cyklus miniatur Osamělé objekty z roku 2018.

V Lesních scénách se pracuje s témbry vysoce jemnými i drsnými a klavíru leckdy přísluší role určitého pojiva, ale též nositele myšlenky, ať už třeba trylkem, melodií či náznakem kontrapunktu. Matouš Zukal nanejvýše pozorně a pohotově spolupracoval s kvartetisty v průběžném sledu jednotlivých částí, které byly k rozeznání, teprve až když jsme „v nich byli“. Dokonce je využit klavírní struník, což se dobře pojí se zvukově radikálním pizzicatem. Příběh se kromě jiného odvíjí právě narůstající tektonickou důležitostí smyčců, i jejich podíl je rozrůzněně strukturován, je využit minimalistický princip, rytmická monotónnost, aby tak paradoxně došlo k nárůstu dramatičnosti a vtažení posluchače do děje. Publikum to neomylně poznalo a nadšeně reflektovalo, opravdu bylo co sledovat, včetně tu skrytého, tu zcela evidentního temperamentu.

Těžko soudit, kam položit dramaturgické těžiště večera, jenž vrcholil provedením čtyřvětého Smyčcového kvartetu č. 2 B dur (B. 17) Antonína Dvořáka. K nezpochybnitelné atraktivnosti tohoto díla přispívá hlavně okolnost, že mnoho nechybělo, abychom jej nikdy neuslyšeli, i když víme, že jej Dvořák napsal. Bylo autorem sebekriticky zničeno, zřejmě v důsledku pozdější proměny jeho osobní stylové orientace. Kvartet se našel v opisech jednotlivých partů v pozůstalosti tehdejšího ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze. Jako prostřední z trojice obdobně laděných a zničených kvartetů je výrazem Dvořákova wagnerovského zápalu v šedesátých letech devatenáctého století a vznikl někdy ku konci dotyčného desetiletí.

Shodou okolností teprve tady, při provedení původního kvartetního díla, jsme mohli v celku i v detailech bezezbytku poznat, prožít a vstřebat interpretační svébytnost, vyspělost a neutuchající elán Sedláčkova kvarteta. Ve skladbě samotné bychom autora, jak ho známe, těžko hledali, byl to Dvořák vpravdě wagnerovský. Permanentní proud hudby, zejména v první, vpravdě transparentní větě, nás doslova zahltil, včetně „nekonečné melodie“ a nesčetných motivických reminiscencí. Ale o jednotvárnosti tu nebylo ani náznaku, právě zásluhou uvážlivé celkové koncepce v podání jednotlivých vět i propracovanosti jejich průběhu. Pojednávané provedení stylově radikálně odlišného kvartetu zároveň dalo poznat, že už tenkrát Dvořák zřetelně pochopil a také byl schopen vyjádřit žánrové specifikum kvartetní sazby i adekvátní podobu typicky kvartetního zvukového obrazu. Sedláčkovci i tentokrát – při uvedení navzájem tak různorodých hudebních artefaktů – excelovali nejen výrazově, ale i technicky dokonalou souhrou.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská