„Pro svého učitele měl oslovení ´padre Martinů´, v jasné narážce na legendárního skladatele a učitele Padre Martiniho z 18. století.“

„Už v roce 1949 napsal Variace na téma Bohuslava Martinů. A poetika hudby jeho učitele se v té jeho odráží často i poté.“

„Není překvapivé, že po sovětské okupaci v roce 1968 Jan Novák s rodinou emigroval na Západ.“

V Nové Říši na jihu Vysočiny, v městečku, kterému po osm staletí vévodí premonstrátský klášter, mají dvě pamětní desky se jmény tří hudebních skladatelů. V osmnáctém století se tam narodili bratři Vraničtí, Antonín a Pavel, Beethovenovi přátelé. A přesně před sto lety, 8. dubna 1921, přišel v Nové Říši na svět Jan Novák, později žák Bohuslava Martinů. Hudebník, jehož tvorba je až překvapivě vstřícná a přehledná, skladatel, který miloval latinu a který po roce 1968 odmítl zůstat v Československu.

Oba bratři Vraničtí, podobně jako řada dalších původem českých muzikantů, hráli význačnou roli ve vídeňském hudebním životě své doby. Antonín, který mimo jiné jako kapelník působil ve službách Lobkoviců, byl ve Vídni sbormistrem, skladatelem, houslovým virtuosem, uznávaným pedagogem, šéfem orchestru dvorní opery a dirigentem divadla Na Vídeňce. O něco málo starší Pavel, autor opery Oberon, dirigoval Haydnova a Beethovenova díla a byl členem stejné lóže svobodných zednářů jako Mozart. Jan Novák měl složitější osudy. Byl absolventem brněnské konzervatoře a studentem pražské AMU. Když se vrátil v roce 1948 z několikaměsíčního studijního pobytu v Americe do Brna, budil pozornost jako velký talent. Byl však rebel a nesnášel komunisty. 

Jako všichni ostatní tvůrci byl Jan Novák konfrontován s požadavkem podřídit se zásadám a cílům socialistického realismu. Jeho doktrínu ale ve své svobodomyslnosti nikdy nepřijal. Hudebně se nechal inspirovat neoklasicismem, částečně jazzem, trochu také racionálními postupy poválečné avantgardy, takzvané Nové hudby, hodně také dílem Bohuslava Martinů. Úplně nejvíc však Nováka inspirovala latina, která se stala nejen charakteristickým znakem velké části jeho vokálních děl, ale i základem jeho hudební poetiky. Latinu miloval, věřil v ni jako v univerzálně přístupný jazyk – a svým dílům dával nadčasové latinské názvy. Ti, kdo ho znali, se domnívají, že to byl možná dokonce projev vnitřní emigrace, a to už v době, než začal uvažovat o emigraci skutečné.

Novák jako mladý stipendista Nadace Jaroslava Ježka odjel dva roky po skončení druhé světové války do Spojených států. V Berkshire Music Center, později zvaném Tanglewood, v místě prázdninových koncertů a kurzů Bostonského symfonického orchestru, v přírodě na západě státu Massachusetts, byl jeho učitelem Aaron Copland a místo Arthura Honeggera Samuel Barber. Při letních akademiích tam dochází k mimořádně intenzivnímu spojení profesionálních hudebníků se studenty. Je tam auditorium pro pět tisíc diváků s krytým pódiem, stojí tam budovy vzdělávacího institutu. První ročník se uskutečnil v roce 1940. Mezi studenty tam tehdy byl Leonard Bernstein… Prvním šéfem letní školy, kterou uvedl v život šéfdirigent orchestru Sergej Kusevickij, byl právě Aaron Copland.

Opravdu rozhodujícím se však pro Jana Nováka stalo až setkání s Bohuslavem Martinů v New Yorku. V Tanglewoodu slyšel od Martinů Concerto grosso a Smyčcový kvintet a jeho hudba ho velmi oslovila. Chodil k němu na konzultace od léta 1947 až do poloviny února 1948 a získal od něj mnohé umělecké podněty. Martinů se mu stal velkým vzorem – a ve výsledku ho umělecky ovlivnil na celý život.

Novák pro něj měl oslovení „padre Martinů“, v jasné narážce na legendárního skladatele, teoretika, učence, mnicha a učitele Padre Martiniho z 18. století. Po návratu do Československa, a to vlastně až na hranicích osobní statečnosti, začal hudbu svého učitele prosazovat a reagoval na ni i ve vlastní tvorbě. Už v roce 1949 napsal Variace na téma Bohuslava Martinů, konkrétně na závěrečný motiv z Polní mše. Klavírní verzi později upravil pro orchestr. A poetika hudby jeho učitele se v té jeho odráží často i poté. Novákovou „svatou trojicí“ byli Stravinskij, Martinů a jazz. Nic vhodného do časů komunismu. Světoběžník Martinů, žijící v „kapitalistické cizině“, v té době začal už být pro oficiální kruhy nežádoucí osobou… Novák s ním byl ale v písemném kontaktu po celá padesátá léta, do konce jeho života.

Není překvapivé, že po sovětské okupaci v roce 1968 Jan Novák s rodinou emigroval na Západ. I tam zůstal sám sebou, nepřidal se k tamní avantgardě. Žil v Dánsku, Itálii a v Německu; právě tam se pak jeho život v roce 1984 uzavřel. Ostatky významného českého exilového autora byly v roce 2011 převezeny do vlasti z Itálie, kde byl na vlastní přání pochován.

Novákova osobitá a invenční hudební řeč, objevovaná ve vlasti s jeho dílem zase až po roce 1990, se vyznačuje zřetelností, živou hybností, nesentimentálností, mistrovstvím instrumentace, nápaditostí a humorem a vtipem, tedy posluchačskou vstřícností. Jeho skladby jsou skvěle napsány. Novákova hudba se v Česku stává běžnější záležitostí stále ještě jen postupně, ale je jasné a zřetelné, že jde o skladatele, jehož díla muzikanti rádi hrají a posluchači chápou, o tvůrce, který měl co říci.

—

Věděli jste, že…

… Martinů měl pouze dva české žáky? V Paříži to byla Vítězslava Kaprálová, která však zanedlouho potom za války v pouhých pětadvaceti letech zemřela. Druhým byl po válce v USA Jan Novák.

…Jan Novák byl bratrancem basisty Richarda Nováka, dlouholetého sólisty Národního divadla Brno?

…Nová Říše je spojena také s básníkem Otokarem Březinou, jehož dílo podstatně zasáhlo do vývoje českého básnictví? Působil tam jako učitel a napsal tam většinu své poezie. Vzpomíná se na něj v Nové Říši jako na hodného a tichého učitele, který trpěl tím, jak ho děti zlobily, a který si užíval procházek po okolí. Je pochován v nedalekých Jaroměřicích nad Rokytnou.

——-

Foto: Petr Veber, .jannovak.eu