„Ze zamýšlených šesti koncertů pro živé publikum zbyly čtyři jen formou streamu, zato však dobře dramaturgicky vyprofilované.“

„Úmyslným vybočením – a gestem k mladším divákům, kterých je v univerzitní Olomouci potencionálně velké množství – byl třetí večer pod sloganem Jazz a smyčce.“

„Speciální zmínku si zaslouží minitým zvukařů a kameramanů, kteří zážitky na dálku zprostředkovali uspokojivému počtu diváků, výrazně převyšujícímu kapacitu sálu.“

Mezi 13. a 23. květnem Olomouc hostila tradiční Dvořákův jarní festival. Kvůli problémům způsobeným pandemií byl s číslovkou 19, která měla patřit už loňskému ročníku, a „jen“ online. Náplň však koronavirem neutrpěla ani v nejmenším: internetoví diváci ochutnali prvotřídní dramaturgii v rukou prvotřídních interpretů.

Pouhé dva roky chyběly, aby se v Olomouci – nejspíš v kavárně na Horním náměstí – setkali nad kávou a viržinkem dva velikáni narození v českých zemích. Příborský rodák, otec psychoanalýzy Sigmund Freud. A skladatel původem z Nelahozevsi, přítel zdejšího pěvecko-hudebního spolku Žerotín, Antonín Dvořák. Měli by si ti dva co říct? Debatovali by třeba o hudbě? Stěží.

Freud, tehdy třicetiletý vídeňský lékař experimentující sám na sobě s účinky kokainu a chystající se na svatbu, totiž hudbě nejen nerozuměl. On jí bytostně nedůvěřoval. Umění mu celkově nebylo blízké. Ale před sochou, obrazem či nad románem byl schopen setrvat a přemítat. Ovšem hudba? „Cosi racionálního, analytického v mé mysli se bouří proti tomu,“ napsal, „abych byl něčím dojat, aniž vím, proč tomu tak je a čím mě to vlastně oslovuje…“

Zatímco Freud trávil roku 1886 v Olomouci jen pár týdnů na povinném vojenském cvičení a z města si oblíbil pouze kavárnu Hirsch „s její výbornou zmrzlinou, chutným pečivem a novinami“, Dvořák zde mezi lety 1888 a 1898 obtiskl mnohem hlubší stopu. A dost možná – nevědomky v psychiatrových stopách – navštěvoval ve volných chvílích tutéž kavárnu. Za oddychem nicméně do Olomouce nejezdil. Coby už světově proslulého autora jej sem lákal znamenitý sbor, s nímž osobně provedl dvě ze svých významných děl duchovního charakteru. Obě v tomto městě zazněly v rámci českých zemí poprvé. Requiem v březnu 1892, jenom pět měsíců po světové premiéře v Birminghamu a měsíc před uvedením v Praze. Te Deum, představené světu poprvé v New Yorku na podzim 1892, k nám zato doputovalo až o pět a půl roku později – Olomouc se mu stala jevištěm v dubnu 1898.

Nemohl jsem na Dvořákovo olomoucké dědictví „freudovsky“ nemyslet ve dnech 13. až 23. května 2021, kdy se zde konal 19. ročník Mezinárodního hudebního festivalu, nesoucího od počátku našeho století skladatelovo jméno. Pokaždé mi vytanulo na mysli cestou do domu, kde na Horním náměstí sídlí pořádající Moravská filharmonie Olomouc, disponující zde dvěma sály – větší Redutou pro zhruba pět set diváků a komorním „Mozartem“. Nalézá se v bezprostředním sousedství někdejší kavárny Hirsch, nyní Opera. A diváci, kteří sem za normálních časů směřují na koncerty zdejších filharmoniků či na květnový festival, se tu často zastaví na šálek horkého nápoje či na zákusek.

Nikoli však v dobách pandemie. Loňský ročník, který měl začít jen pár týdnů po úvodním covidovém šoku, byl zrušen. Letošní, původně plánovaný coby jubilejní, si proto musel devatenáctku ve svém názvu podržet. A kvůli nekonečnému přelévaní pandemických vln, chaotických nařízení a všudypřítomných nejistot se konal bez diváků. Jak mi sdělil ředitel MFO Olomouc a zároveň Dvořákova festivalu Jonáš Harman, toto nemilé rozhodnutí padlo v dubnu: „Do té doby jsme stále oddalovali a doufali, ale potom už byl nejvyšší čas jednat.“ Ze zamýšlených šesti koncertů pro živé publikum zbyly čtyři jen formou streamu, zato však dramaturgyní Ivanou Kalinou Tabak dobře vyprofilované. Kompoziční odkaz Antonína Dvořáka byl „nasvícen“ z odlišných úhlů, které dohromady složily zajímavou mozaiku.

Jedinečnost zahajovacího večera spočívala v promyšleném přístupu Marka Štryncla k dobovému pojetí dvou Dvořákových skladeb – Svity A dur a Symfonie č. 6 D dur. Souhlasím s recenzentem Milanem Bátorem, že provedení bylo energické, takřka robustní, ale zároveň objevně citlivé k detailům. O přestávce se „otec-zakladatel“ souboru Musica Florea, který příští rok dovrší třicet let existence, zmínil o vývojové lince v interpretaci od dob Dvořáka přes Talicha k současnosti. A – stručně shrnuto – plédoval za pojetí v romantickém duchu, které se během racionálního 20. století poněkud vytratilo.

O čtyři dny později, 17. května, dostalo prostor volné srovnání přístupů Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse ke komorní tvorbě. Bennewitzovo kvarteto provedlo napřed Dvořákův Smyčcový kvartet G dur a v Brahmsově Kvintetu h moll se k němu přidal vyhledávaný ostravský klarinetista (a pedagog i manažer) Igor Františák.

Úmyslným vybočením – a gestem k mladším divákům, kterých je v univerzitní Olomouci potencionálně velké množství – byl třetí večer 21. května. Pod sloganem Jazz a smyčce si na pódiu vedle smyčcové sekce Moravské filharmonie Olomouc „zařádil“ Kvartet Lukáše Oravce. Slovenský trumpetista a neúnavný organizátor různých projektů k sobě tentokrát přizval dva Američany žijící v Evropě plus kolegy z Čech a Slovenska. Že jich bylo v kvartetu celkem pět? Jazz je jednou velkou improvizací – a, Oravcovými slovy, „tři mušketýři byli také čtyři“…

Závěrečné Velké finále se na poslední chvíli stalo velkým oříškem. Festival měla velkolepě završit světová hvězda první velikosti, pobývající krátce v Čechách. Americký klavírista Garrick Ohlsson, mimo jiné celoživotní ctitel Dvořáka, totiž zasedal v porotě Pražského jara a po svém metropolitním recitálu se měl přemístit na Hanou. Jenže – jak sám omluvně sdělil v upřímně znějícím videu, pořízeném už doma v zámoří – připutovala přes oceán lékařská výzva, aby se bezodkladně vrátil na vyšetření. Co teď? Oslovit domácí špičku kláves, nebo se vydat jiným směrem?

Z různých příčin včetně praktických zvítězilo druhé pojetí. A divákům u obrazovek nabídlo mladého virtuóza, který je navzdory své štíhlé postavě v houslovém oboru těžkou váhou. Josef Špaček si 23. 5. 2021 svým suverénním projevem, cituplným i hravým, připomněl dvě malá, ale významná výročí. Přesně před deseti lety, v květnu 2011, absolvoval pod vedením Itzhaka Perlmana proslulou Juilliard School. A v červnu téhož roku se v necelých čtyřiadvaceti stal nejmladším koncertním mistrem v novodobé historii České filharmonie. Jako vyhledávaný sólista či komorní hráč dnes putuje – pokud to jde – světem v autě na elektrický pohon, takže v Olomouci odmítl honosnější ubytování ve prospěch penzionu, kde mu umožnili jeho miláčka nabíjet…

Celý koncert byl věnován velkým hudebním výročím probíhajícího roku. Zazněla Pastorela pro smyčce Karla Husy, ročník 1921, mimo jiné poválečného žáka Arthura Honnegera či Nadii Boulanger a pozdějšího nositele Pulitzerovy ceny za hudbu, čímž se zařadil po bok Aarona Coplanda, Charlese Yvese či Samuela Barbera. Závěr pak obstaral vášnivý Pták Ohnivák, baletní svita Igora Stravinského, který zemřel před půlstoletím. Moravskou filharmonii Olomouc večerem zkušeně provedl její šéfdirigent Jakub Klecker.

Speciální zmínku si zaslouží minitým zvukařů a kameramanů, kteří zmíněné zážitky na dálku zprostředkovali uspokojivému počtu diváků, výrazně převyšujícímu kapacitu sálu. Obraz byl nabízen prostřednictvím deseti kamer, dvou „obsluhovaných“ živým personálem a osmi fixních, ovládaných na dálku. Střih byl výsledkem účinné spolupráce se studentem JAMU, který – zabořen pohledem do partitury – neúnavně „napovídal“ v předstihu. Slušného ohlasu docílily i virtuální vstupenky. Nebyly přirozeně podmínkou ke sledování přenosů, ale prostřednictvím jednotného vstupného pomohly aspoň trochu festivalovému financování.

Úvodem svých olomouckých moderací jsem použil příměr, že koncerty jsou nyní svého druhu představeními – alespoň v tom smyslu, že si divačky a diváky můžeme bohužel v prázdném sále jen představovat. Kéž už to brzy skončí. Co s psychikou účinkujících dělá už přes rok pohled do smutně prázdných hledišť, by možná uměl vysvětlit pan Freud…

Foto: Wikipedia (RadekS – CC BY-SA 3.0), Fb Minenestoa Opera, archiv Dvořákovy Olomouce, KlasikaPlus