„V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se stal Ravel skutečným virtuosem.“

„Stokowského verze je zajímavá, ale rozhodně není lepší než zažitá instrumentace Ravelova.“

„Kusevickij dirigoval už 19. října v Paříži premiéru a držel dlouhá léta práva jako dirigent i jako nakladatel, takže série dalších úprav vznikala i proto, že nakladatel původní klavírní podoby vytušil v díle velký ekonomický potenciál…“

Za vším hledej ženu, říkává se. V evropské hudbě dvacátého století platí poměrně výrazně něco jiného: Za vším hledej objednávku. A za většinou z nich Sergeje Ďagileva, Paula Sachera… nebo Sergeje Kusevického. Právě třetí jmenovaný stojí za vznikem instrumentace Musorgského původně klavírních Obrázků z výstavy skladatelem Mauricem Ravelem. Nejslavnější a nejlepší z mnoha verzí i pokusů. Premiéru dirigoval před sto lety, 19. října 1922.

Obrázky z výstavy mají původ v souborné posmrtné prezentaci výtvarných děl Viktora Hartmanna v Petrohradu v roce 1874. Šlo o ilustrace knih, cestovní náčrty, akvarely a žánrové skici i architektonické a kostýmní návrhy. Modest Petrovič Musorgskij se s Hartmannem přátelil a rozhodl se uctít jeho památku v klavírní suitě.

Byl samouk, nadaný diletant, voják řešící deprese alkoholem, ale přesto autor, který předešel dobu, protože i v nedlouhém období svých skladatelských aktivit dokázal novými nekonvenčními prostředky dosáhnout autenticky hlubokého výrazu, syrového, emotivního, psychologicky přesvědčivého. Ke komponování ho přivedlo setkání se členy skupiny Mocná hrstka, jeho mentorem se z nich stal Milij Alexejevič Balakirev. Na rozdíl od kolegů a přátel však opustil zaměstnání – a dostihla ho chudoba… Originalita Musorgského hudební řeči vyvstává v hlavním proudu dobové tvorby zřetelně, protože je nezatížena obvyklými postupy. Nebyl ani tak romantik, jako spíše umělec patřící do typicky ruské školy psychologického realismu. Současníci ho nechápali a kritizovali, jeho díla jsou mnohdy fragmenty, které někdo další teprve upravil, ale přesto je jasné, že jde o jedinečnou postavu hudební historie. Ostatně, Musorgskij ovlivnil nejen impresionistu Clauda Debussyho a ruského klasika dvacátého století Dmitrije Šostakoviče, ale v pozornosti spádu řeči v něčem i Leoše Janáčka.

Obrázky z výstavy – Skřítek, Starý hrad, Hrající si děti aneb Park v Tuilleries, Bydlo, Tanec kuřátek ve skořápce, Samuel Goldenberg a Šmujle, Trh v Limoges, Katakomby, Baba Jaga aneb Domek na kuří nožce a Velká brána Kyjevská – střídají odlehčené scherzové skladby s kusy v pomalejším tempu, sahajícími ve výrazu od melancholie po majestátní monumentálnost. Jako kdyby hudba desítky hudebních miniatur současně připomínala někdejší šťastné chvíle i smutek ze smrti přítele. Mezi jednotlivé výtvarné artefakty, u kterých postává a nechává je na sebe působit, vložil skladatel opakovanou Promenádu, znázorňující chůzi výstavním sálem.

Orchestrací Obrázků z výstavy, „Kartinek“, existuje několik desítek. Začalo to ještě v devatenáctém století Michailem Tušmalovem, dalším byl v roce 1915 britský dirigent Henry Wood, po něm Slovinec Leo Funtek, klavírista ruského původu Leonidas Leonardi, filadelfský skladatel, aranžér a klarinetista Lucien Cailliet, Walter Goehr, Vladimir Ashkenazy, Chao Ching-Wen… Existují ovšem i ohlasy na toto dílo s prvky progresivního rocku, metalu a jazzu, elektronická adaptace… a také podoba pro sólovou klasickou kytaru.

Na festivalu Smetanova Litomyšl 2022 vzácně zaznělo monumentální symfonické aranžmá z roku 1939 od Leopolda Stokowského. Britsko-americký dirigent polského a irského původu, známý především pro své dlouhé spojení s Philadelphia Orchestra, upravoval také Bacha, Beethovena, Čajkovského, Sibelia nebo Brahmse. Jeho skladby jsou dokumentem o hudebním životě první poloviny minulého století a o přežívání estetiky devatenáctého století až do let moderny a avantgardy… Ravelovu partituru znal, vymezil se k ní údajně s tím, že jeho vlastní zpracování je „slovanštější“, ne tak „galské“ jako Ravelovo. Pokud tím myslel větší syrovost, instrumentační vyhrocenost a obnaženost, pak mu lze rozumět. Stokowski celkově dává větší prostor Musorgského nonkonformnosti a výstřednosti. Staví často na kontrastech, vyhrocuje zvuk skupin do mezních poloh, na některých místech zvýrazňuje rusky či pravoslavně znějící nápěvy, jinde hrozivost či naopak komornější tóny. Vrcholem je pochopitelně Velká brána kyjevská, ale přes všechno gradování neohromuje víc než v jiných zpracováních… Stokowského verze je zajímavá, možná o něco důsledněji vystihuje skutečnost, že cyklus je původně napsán pro sólový klavír. Je to verze legitimní, ale rozhodně není lepší než zažitá instrumentace Ravelova. Právě k ní se posluchač nakonec stejně vrátí, protože už ji podvědomě považuje za tu „původní“.

Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, se v symfonické hudbě dotýkal impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu. Některé skladby jsou až exoticky zabarvené španělskou inspirací, orchestrální Bolero je až hypnoticky stupňované, opera Dítě a kouzla je naopak kouzelně pohádková… Jeho klavírní opusy znějí jemně, perlivě a náladově, ale některé se staly opravdu známými teprve po převedení do orchestrální podoby… Martinů o něm napsal, že se jeho hudba dostává k hranici rafinovanosti, ale že má vybroušenou formu a že jde vždy o čistý, jasný a přesný projev. Byla to výstižná charakteristika. Ravela skutečně zajímali jak francouzští clavecinisté, tedy François Couperin a Jean-Philippe Rameau a další barokní autoři hudby pro klávesové nástroje, tak španělský folklór. Dotýkal se rovněž impresivního vyjadřování jemných nálad a zvukových barev, ale byl v tom vždy určitější než jeho o něco starší současník Claude Debussy. A nezůstal úplně uchráněn ani před vlivy jazzu. Když v roce 1918 zemřel Debussy, začal být automaticky považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se stal Ravel skutečným virtuosem.

S ruskou hudbou, s překvapivě intenzivním hudebním jazykem Mocné hrstky, se mladičký Ravel seznámil díky pařížské Světové výstavě v roce 1889. Neméně ho tam ovšem, stejně jako i o třináct let staršího Debussyho, zaujal zvuk javánských souborů bicích nástrojů, hudby zvané gamelan. Už tam je možné tušit základy pro jeho pozdější instrumentační virtuozitu…

V roce 1922 Ravel upozornil ruského dirigenta (a původně kontrabasistu) Sergeje Kusevického (psaného někdy také jako Koussevitzky) na Musorgského fascinující klavírní suitu. Odpovědí muže, který odešel z Ruska po bolševické revoluci definitivně na Západ a vyprofiloval se jako nadšený a oddaný podporovatel současné tvorby, byla objednávka orchestrální podoby. Kusevickij dirigoval už 19. října v Paříži premiéru a držel dlouhá léta práva jako dirigent i jako nakladatel, takže série dalších úprav vznikala i proto, že nakladatel původní klavírní podoby vytušil v díle velký ekonomický potenciál… Ravelova instrumentace, ta nejznámější, které je letos rovných sto let, zůstává nicméně v obecném povědomí verzí nejzdařilejší. Je trvalou součástí repertoáru, stala se mezi mnoha dalšími orchestrálními verzemi nejlepším řešením a zcela určitě tou nejčastěji uváděnou.

Pokud budeme za slavnými díly klasiků dvacátého století hledat objednávku, často narazíme na jména Sergeje Ďagileva, Paula Sachera a Sergeje Kusevického. Ďagilev, impresário Ruského baletu, souboru působícího v Paříži a Monte Carlu, stál za řadou hudebních děl: Stravinského Svěcením jara i Petruškou a Ptákem ohnivákem, za Debussyho Hrami, za Třírohým kloboukem Manuela de Fally, Respighiho Fantastickým krámkem, Poulenkovými Laněmi nebo za Skytskou suitou a dalšími partiturami Sergeje Prokofjeva. Ravel pro něj napsal balet Daphnis a Chloé a choreografickou báseň La Valse. Dirigent Sacher je znám jako mecenáš a objednavatel děl Bohuslava Martinů, ale psali pro něj na objednávku i Stravinskij, Honegger a mnozí a mnozí další. A Sergej Kusevickij? Inicioval Obrázky z výstavy, ale řadu děl vyvolal v život později jako šéfdirigent v Bostonu, kde působil od roku 1924 plných pětadvacet let. Například První symfonii Bohuslava Martinů, jedno z děl objednaných k uctění památky dirigentovy zesnulé manželky Natalie. Premiéroval také Stravinského Žalmovou symfonii, Bartókův Koncert pro orchestr, Coplandovu Třetí symfonii, Prokofjevovu Čtvrtou, Bernsteinovu Symfonii Věk úzkosti nebo Messiaenovu Symfonii Turangalila... Inicioval rovněž vznik Brittenovy opery Peter Grimes, která nakonec měla premiéru v roce 1945 v Londýně, ale v Americe zazněla hned o rok později. To už je však jiná kapitola historie.

Foto: Pixabay, Wikipedia, František Renza, Wikipedia (Benno Rothenberg CC BY 4.0)