„Stokowského verze je zajímavá, ale není lepší než zažitá instrumentace Ravelova. Právě k ní se posluchač nakonec stejně vrátí, protože už ji podvědomě považuje za tu ´původní´.“

„Na jedné straně autorský koncertní symfonismus sebevědomého dirigenta, na druhé straně divadelní představivost tvůrce hledajícího v minulosti podněty pro povzbuzování hudebnosti v současnosti.“

„Zazněl naprostý opak toho, jak touží hrát a poslouchat Bacha naše současnost.“

Druhý symfonický koncert festivalu Smetanova Litomyšl měl velkolepé rozměry. Musorgského Obrázky z výstavy a Orffova kantáta Carmina burana patří k nejznámějším a nejoblíbenějším položkám klasického repertoáru. Partitury ožily pod rukama Jakuba Kleckera. Stojící publikum ve vyprodaném auditoriu na zámeckém nádvoří v závěru pátečního večera bylo potvrzením faktu, že Carmina burana, Písně z Bavorska, by se mohly dávat i tam každý rok – a možná i dvakrát.

Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy, jimiž Carl Orff na pomezí archaičnosti a moderny zachytil ducha středověké světské poezie, milostné i hospodské, svádí posluchače zapojit se osobně, fyzicky. Ostatně i někteří členové Moravské filharmonie Olomouc se ve chvílích, kdy zrovna nehráli, neubránili nenápadnému podupávání do rytmu… Carmina burana, zhudebňující básně a písně dochované ve vzácné středověké památce a nalezené v jednom bavorském benediktinském klášteře, vyzněly dostatečně velkolepě a virtuózně, v tempu a bez váhání, současně však Jakub Klecker podtrhl i komornější zjihlá místa. Členové Pražského filharmonického sboru se v jednom místě evidentně vzájemně dobře přes šířku pódia neslyšeli, ozvalo se zpoždění, ale jinak se zhostili úkolu s veškerou možnou suverenitou, podpírající pozitivní naladění této hudby. Přidaly se i děti brněnského sboru Kantiléna. Barytonista Jiří Rajniš se zdařile zařadil mezi ty pěvce, kteří zvládají vypjatá, do výšek zasahující sóla Orffovy kantáty s jistotou i s potřebným výrazem. Tenorista Martin Šrejma obdařil hudebně bizarní, plačtivý výstup „opékající se labutě“ skvělým plným hlasem, aniž by se musel uchýlit k falzetu. A Simona Šaturová přispěla na rozhodujících místech jemnými i křišťálovými tóny.

Orchestrálních úprav klavírní suity Obrázky z výstavy existuje několik desítek. Ta nejznámější od Maurice Ravela, které je letos rovných sto let, zůstává nejhranější, v obecném povědomí nejzdařilejší. V Litomyšli vědomě sáhli k jiné verzi, která se v tuzemsku s největší pravděpodobností dosud nehrála, k verzi z roku 1939 od Leopolda Stokowského. Ravelovu partituru znal, vymezil se k ní údajně s tím, že jeho vlastní zpracování je „slovanštější“, ne tak „galské“ jako Ravelovo. Pokud tím myslel větší syrovost, instrumentační vyhrocenost a obnaženost, pak mu lze rozumět. Uvedení této podoby známé skladby bylo velmi zajímavé, podtrhlo skutečnost, že Musorgskij určitým způsobem ovlivnil nejen Debussyho, ale asi i Janáčka. Na některých místech výrazněji vyvstaly rusky či pravoslavně znějící nápěvy, jinde se zvýraznila hrozivost či naopak komornější tóny. Stokowski staví často na kontrastech, vyhrocuje zvuk skupin do mezních poloh… Vrcholem je pochopitelně Velká brána kyjevská, ale přes všechno gradování neohromila víc než jindy. Moravská filharmonie má také své limity… Stokowski celkově dává větší prostor Musorgského nonkonformnosti a výstřednosti. Jeho verze je zajímavá, legitimní a možná, ale není lepší než zažitá instrumentace Ravelova. Právě k ní se posluchač nakonec stejně vrátí, protože už ji podvědomě považuje za tu „původní“.

Stokowského úprava Obrázků z výstavy i Orffova slavná hodinová kantáta pocházejí z druhé poloviny třicátých let. Těžko si představit dva odlišnější světy, třebaže obě skladby mají stejnou dobu vzniku a obdobně grandiózní záměry. Na jedné straně je romantizujícím způsobem zachycená syrovost hudby samorostlého ruského skladatele, na druhé straně antiromantickým strohým způsobem vyjádřená jednoduchost středověké poezie a hudby. Na jedné straně autorský koncertní symfonismus sebevědomého dirigenta, na druhé straně divadelní představivost tvůrce hledajícího v minulosti podněty pro povzbuzování hudebnosti v současnosti.

V úvodu večera zazněla v symfonickém hávu Bachova varhanní chorální předehra Wachet auf. Záměrem bylo představit ji ve Stokowského orchestraci. Kamenem úrazu se stalo zapůjčení not, a tak ji nakonec nahradila podoba z pera Eugena Ormandyho. Se Stokowským tohoto autora spojuje mnohé: americké působení i evropský původ. Stokowski, Brit s polskými předky, byl šéfdirigentem Philadelphia Orchestra od roku 1912 do druhé světové války, Ormandy, původem Maďar, stál v čele stejného tělesa hned po něm, dalších čtyřicet let. Nepřekvapuje proto, že jejich symfonické zpracování Bacha vychází ze stejného estetického okruhu – výrazně romantizujícího, okázale opulentního. Amerického. Ostatně, právě ve Philadelphii jsou v jednom obchodním domě obrovské varhany, jedny z největších na světě, na kterých od roku 1911 denně zaznívají recitály obsahující zejména zpracování symfonické hudby.

Na festivalu v Litomyšli zazněl teď naprostý opak toho, jak touží hrát a poslouchat Bacha naše současnost, hledající v historicky poučeném přístupu dobovou podobu staré hudby. Ve zpracování i v provedení k tomu patřilo i nešikovné skrytí melodie chorálu do zvukově převládajících doprovodných figurací, pravý opak toho, jak zaznívá chorální předehra ve varhanní verzi.

Symfonické zpracování varhanní hudby je zajímavým historickým dokumentem. V programu mělo za úkol svými čtyřmi minutami potěšit, ale navíc asi také nepřímo upozornit na projekt Bach XXII, kterým letos Smetanova Litomyšl po celý nadcházející týden prezentuje novou audiovizuální nahrávku kompletní Bachovy varhanní tvorby pořízenou Jaroslavem Tůmou.

*******

Foto:  František Renza