pondělí, 24 říjen 2022 13:35

Pohledem Jiřího Vejvody (38)
Bonviván, bouřlivák, buddhista.
Vzkaz Liboru Peškovi

Autor:

„Kdykoli jsme se setkali, byl to z tvé strany verbální uragán, doprovázený salvami smíchu. Uměl jsi vyprávět jako málokdo.“

„Dokázal jsi ovšem v hovoru nonšalantně přehodit výhybku od věcí pozemských a láskyplně se rozpovídat o myšlenkách, postojích a životním stylu buddhistů.“

„Byl jsi nejen mistrem taktovky, výjimečným umělcem se srdcem na pravém místě, ale Člověkem s velkým Č.“

 

1113

 

Česká filharmonie, pardubická Komorní filharmonie, Pražští symfonikové, Český národní symfonický orchestr a samozřejmě Královská liverpoolská filharmonie. Jen namátkou ty nejvýraznější orchestry, v nichž zanechal trvalou stopu... V neděli 23. října zemřel ve věku 89 let dirigent Libor Pešek.

Když jsem se včera před půlnocí tu zprávu dozvěděl, byl bych si nejraději nafackoval. Proč? Odpověď stále trčí v mém iPhonu. Mezi SMSkami, které jsem dosud – coby nevyřízené – nesmazal, je ta tvoje ze 2. září. „Milej Jirko, to si mě upoutal a pobavil,“ stojí v ní doslova coby reakce na moji předchozí zprávu. „Zavolej, ahoj, Libor P.

Má být snad omluvou, že jsem měl od té doby spoustu práce? Že jsem si jalově říkal, jak na náš hovor – ať už po mobilu, nebo osobní – potřebuju klid, pohodu? Nikdy se nemá odkládat to, co je na světě nejcennější. Kontakt, setkání s blízkým člověkem, protože nikdo z nás neví, jestli tu zítra ještě jeden z nás bude. Tomorrow never knows, jak jsi svojí „liverpoolštinou“ říkával... Hovor mi už nezvedneš, alespoň tady. A tak ti aspoň píšu tam, kam se teď zvědavě vznášíš, o čemž v tvém případě ani na okamžik nepochybuji.

Měl jsem tě – jako obdivovatel, jako publicista – vždy v protikladu k dalšímu z velikánů, Jiřímu Bělohlávkovi. Ten se sice, pravda, po úspěších v čele symfoniků z BBC po návratu k České filharmonii lidsky dost uvolnil, ale mluvit, natož natáčet a vysílat s ním, nebývalo snadné. S úzkostlivým lpěním na detail hledal co nejpřesnější výrazy; myšlenky nakousl, aby je vzápětí rozvinul spletí odboček a zpřesňování natolik, že hrozil nenávratný odklon od původního tématu. A to nemluvím o přemýšlivých odmlkách, kterými Jiří své úvahy prokládal. Ano, i on dovedl být občas zábavný, až nečekaně rozjuchaný. Ale byly to spíš výbuchy. Převážně působil, alespoň na mě, dojmem člověka vnitřně hledajícího, nejednou pochybujícího o světě i o sobě.

 

111

 

Zato ty jsi byl, Libore, z úplně jiného těsta. Rychle jsme se spřátelili, a kdykoli jsme se setkali, vždycky to byl z tvé strany verbální uragán, doprovázený salvami smíchu. Uměl jsi vyprávět jako málokdo. „Však mě znáš, že když se do něčeho nebo někoho zamiluju, musí to vědět a sdílet všichni, nejradši bych je do svojí nové záliby začlenil,“ vyprávěl jsi mi kdysi o svém zážitku, týkajícím se právě tvé pracovní éry v čele Liverpoolských filharmoniků. „V určitou dobu jsem se zbláznil do zdravé stravy, dal jsem se prostě na všechno to zrní, které je přece mnohem očistnější než se cpát masem zabitých zvířat. A nebyl bych to já, kdybych se do této své čerstvé vášně nepokoušel vtáhnout celý orchestr. Kázal jsem jim plamenně na zkouškách, že kdyby se líp, ohleduplněji stravovali, určitě by i citlivěji hráli… Nejspíš mě měli plné zuby. A chvíle jejich odplaty přišla. Já blb jsem jim ji navíc naservíroval doslova na tácku. Jeli jsme koncertovat kamsi v rámci Británie, vlakem. Než měl přijet, potřeboval jsem si ještě odskočit. A jak jsem se tak z toalet vracel, udeřila mě do chřípí vůně ze stánku, který jsem přitom míjel. Buřty nebo co to bylo, parádně opékané na motorovém oleji, který k tomu ti šejdíři určitě používají. No, neodolal jsem. A co se nestalo. Zatímco jsem se cpal, ten mizerný vlak přijel ne se zpožděním, jak to známe u nás, ale v předstihu! Muzikanti se mě vydali v rojnici hledat… A našli mě nad těmi buřty. Snad rok mi to poté při každé příležitosti předhazovali: Liborku, kdybys jedl zdravě, dozajista bys dirigoval tak nějak duchovněji, víš?“

Mluvě o spiritualitě, dokázal jsi ovšem v hovoru nonšalantně přehodit výhybku od věcí pozemských, ať už to bylo jídlo či víno, anebo tvůj milovaný džíp, a láskyplně se rozpovídat o myšlenkách, postojích a životním stylu buddhistů. Uměl jsi o nich mluvit se stejnou něhou jako o ženách, které pro tebe – na rozdíl od nich, předpokládám – tolik znamenaly. Byl jsem díky náhodám, které nelze naplánovat, svědkem tvé krátké, ale výživné debaty na toto téma koncem března 1990 v Londýně. Po tvém úspěšném vystoupení v rozhlehlé Barbican Hall. V ten den pobýval ve Velké Británii na oficiální návštěvě novopečený prezident někdejšího Československa Václav Havel, v jehož novinářském doprovodu jsem se nacházel. Ačkoli klasická hudba nebyla jeho obzvláštním koníčkem, projevil přání se na tvůj koncert vypravit, protože jste přece byli dávnými přáteli z Divadla Na zábradlí, pro které on psal hry a kde ty jsi ve svých hudebních začátcích působil. A tak se stalo, že jakmile jste se ve tvé šatně objali, stočila se brzy řeč z politiky na umění a naprosto spontánně, bez intelektuálních exhibic, na – Havlovými slovy – „to, co nás přesahuje“. Myslím, že pan prezident tě měl upřímně rád.

 

1112

 

Abych ale nekončil vzletně, což by sis, jak jsem tě znám, určitě nepřál. Vybavuje se mi historka ze tvého dirigování, která se ti přihodila tuším v Americe. „Už při příchodu na pódium jsem si všiml, že první řady patří jako obvykle abonentům, zejména postarším dámám, které milovaly krásnou hudbu a vybranou společnost. Ty dvě, na které jsem se zadíval, ale měly, jak se ukázalo, drobnou vadu. Poněkud hůř už slyšely. A jak dlouhý večer plynul, koncert je asi unavoval, takže si začaly do fortissim závěrečné skladby povídat. Vnímal jsem periferním viděním, jak, skloněné k sobě, náruživě štěbetají. Mohlo to skončit bez následků, nebýt dramatické pauzy před posledními vášnivými tóny. Protože do naprostého ticha se v tu chvíli za mými zády ozvalo: Ale drahá, do štrúdlu přece odjakživa patří rozinky!

Milý Libore, byl jsi nejen mistrem taktovky, výjimečným umělcem se srdcem na pravém místě, ale i bonvivánem, bouřlivákem, buddhistou. Člověkem s velkým Č. Chybíš už teď, sotva jsi odešel.

 

2000

 

Foto: Petr Novák / Wikipedie – (CC BY-SA 3.0), Prague Proms - Martin Malý, Pražské jaro - Zdeněk Chrapek, Martin Beck Photography

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.