„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“

„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“

„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“

Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?

„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“

„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“

„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“

Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.

„Autoři filmu Il Boemo měli oproti tvůrcům Amadea k dispozici méně faktů, skromnější životní peripetie a žádného protivníka hlavní postavy. Vyšel jim z toho komornější příběh.“

„Mysliveček je fatálně situován do blízkosti žen, někdy obrazem opravdu hodně blízko.“

„Kouzelná epizoda se podařila vytvořit ze setkání Maestra Myslivečka s dospívajícím Wolfim a jeho otcem Leopoldem.“

Do kin přišel český historický film Il Boemo o Josefu Myslivečkovi, vyslaný za českou kinematografii do boje o Oscara. V Praze je do ledna možné navštívit výstavu Mysliveček, detto Il Boemo, koupit se dají dvě knihy o skladateli z pera amerického muzikologa Daniela E. Freemana – překlad odborné monografie a mnohem stručnější Průvodce po životě a díle. V dohledné době určitě vyjdou nahrávky Myslivečkovy hudby pořízené pro film významnými sólisty a orchestrem Collegium 1704… Je to kampaň, díky které by se mohl původem pražský skladatel, v osmnáctém století mimořádně úspěšný v Itálii jako operní autor, stát novým Amadeem?

„Kolik těch statusů je promyšlených a autentických a kolikpak jich možná vzniklo v důsledku či dokonce v režii propagandy…?“

„Romány a partitury nikdo nebude pálit ani zakazovat. Řeč je tu pouze o tom, jestli některé knihy a opery jen na čas neodložit.“

„Uvažujme spíše, jestli je odložení inscenace Čajkovského opery na vhodnější dobu projev hloupé a sebezničující západní hyperkorektnosti, nebo něco jemnějšího.“

Ruská agrese vůči Ukrajině je barbarsky prvoplánová v zabíjení lidí a v porušování civilizovaných principů, ale má dominový efekt i v nesčetných dalších souvislostech. Také v umění. Diskuse, jestli dělat jakoby nic…, nebo si teď, ve znechucení tou zase už divnou východní zemí, nějakou dobu třeba o něco méně pouštět do života některé projevy ruské kultury, jsou na sociálních sítích, a možná i na různých poradách, čím dál vášnivější.

„Pane Gergijeve, ptají se dirigenta, distancujete se od ruského prezidenta v této nové situaci? Odpověď patrně nepřišla.“

„Mohli bychom Anně Netrebko v současné situaci vzdávat za její umění hold? Tleskat a volat bravo, když zároveň víme, že jasně neodsoudila ruskou agresi?“

„A je snad také zřetelné, že i když Čajkovskij, Musorgskij, Borodin, Glinka, Rimskij-Korsakov nebo Skrjabin, nemluvě o Šostakovičovi, byli rovněž Rusové, tak že není nutné je hned přestat hrát…“

Knížka Oněgin byl Rusák nabízí tragikomické ohlédnutí za normalizačními osmdesátými léty v Československu, při kterém se bavíte, ale taky vám tuhne úsměv na rtech. V současné době nám úsměv tuhnout nemůže, není totiž čemu se smát. Rusko opět vstoupilo do našich životů. Vysmívá se naopak ono nám. Svou agresí vůči Ukrajině provokuje a děsí západní demokratickou civilizaci. Slogan „Čajkovskij byl taky Rusák“ však není překvapivým zjištěním, jaké mohlo za sovětské okupace dospívajícího člověka potkat při poznávání klasické literatury, když narazil na Puškina, ale je zamyšlením. Ano, i Čajkovskij je Rus. Avšak nezatracujeme ho hned. Ať nedopadne jako to pověstné dítě vylité z vaničky spolu s vodou.

„Emilia Marty je v podání kmenové sólistky plzeňského divadla Ivany Veberové kreací budící velký umělecký respekt i hluboké dojetí.“

„Janáček je mnohde jinde než u nás vnímán obecně a samozřejmě jako autor mimořádně vzrušujících děl.“

„Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška jsou hrdinky, se kterými se dá dýchat. Emilia Marty je takovou taky, jen je možná potřeba si na ni zvykat o trochu déle.“

Plzeňská opera hrála před několika dny Janáčkovu Věc Makropulos. V hledišti novorenesančního Velkého divadla se 444 místy bylo několik desítek lidí. Možná stovka. To je málo. Důvody se v dnešní době sčítají. Za prázdnými sedadly lze tušit obavy z kontaktu s jinými lidmi, opatrnost, odpovědnost, nechuť, únavu, ale také pohodlnost… K tomu se přidávají místa, na která momentálně nedosáhnou ti, kdo nesplňují státní podmínky a nemohou dovnitř. A pak samozřejmě ta, která by byla prázdná tak jako tak. Místa těch, kteří se bojí Janáčka.

„Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu.“

„Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.“

„Ani sto let nemusí být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno.“

Sté jubileum Janáčkovy Káti Kabanové, které připadlo na 23. listopad, stejně jako sedmdesát let od prvního uvedení Brittenova Billyho Budda náležející k datu 1. prosince nebo stejné výročí Stravinského opery Život prostopášníka, umístěné v kalendáři k letošnímu 11. září, neupozorňují na nic menšího, než že se řada uměleckých děl, nedávno ještě moderních, ba současných, stává pomalu ale jistě klasikou. To, že se některé událostí neúprosně čím dál víc propadají kamsi do vzdálené minulosti, potvrzuje i káhirská premiéra Verdiho Aidy. Bude se od ní 24. prosince připomínat už sto padesát let.

„Karel Husa asi zůstane zařazen v pověstné kategorii ´autora jedné skladby´. Hudba pro Prahu 1968 mu ten osud připravila.“

„Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on, Josef Suk.“

„Životy houslisty Josefa Suka a skladatele a dirigenta Karla Husy se nijak neprotínaly. Dnes, s odstupem, kdy už jsou uzavřeny, se však potkávají.“

Dvě výročí, dva osudy, dvojí pohled na historii. Co spojuje Josefa Suka a Karla Husu? Vlastně nic. Prázdninová data. Skladatel Karel Husa měl v sobotu 7. srpna sté výročí narození, houslista Josef Suk v neděli 8. srpna desáté výročí úmrtí. Jejich životy se nijak neprotnuly. Ale oba jsou významnými osobnostmi české hudby. Čechoameričan Husa jako exilový tvůrce, o kterém se čtyřicet let mlčelo, Suk jako prominentní tuzemský interpret, o kterém se čtyřicet let mluvilo.

„Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval elegantní zpěv s moderním vzrušujícím projevem, jaký vyžadovaly opery veristů.“

„Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny…“

„Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů?“

Doba se zrychluje. Banální konstatování. Projevuje se to však i na našich domácích diskotékách. Usedá na ně prach. Kdy jste si naposledy opravdu v klidu pustili nějaké CD…? Závažné a opravdu celé? A kdy to nebyla nějaká podnětná novinka, na kterou jste byli opravdu zvědavi, ale stará vyčištěná historická nahrávka, třeba nějaká s Emou Destinnovou nebo Enricem Carusem…?

„Právě tehdy se otevřel prostor pro úvahy, jestli přítomnost v sále s tisícovku míst, ale jen třemi stovkami diváků, je více radostí, nebo ještě stále depresí.“

„Nápad oslovit Václava Lukse, aby připravil jako mezinárodní projekt Mou vlast ve zvuku dobových nástrojů a ve světle tehdejší interpretační praxe, by jinak, nebýt covidu, letos (a možná ještě několik let) nevznikl.“

„Kdo si nedal pozor, propásl nejen Pražské jaro, ale i jaro v Praze.“

Sklenice s padesáti procenty tekutiny je buď poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na úhlu pohledu, na postoji pozorovatele, na spíše optimistickém, nebo spíše pesimistickém pohledu. Stejně může dopadnout ohlédnutí za festivalem Pražské jaro. Už druhý ročník se konal-nekonal. Už podruhé byl program pozměněn na variantu umožňující udržet cennou značku za každou cenu a viditelně a slyšitelně naživu a schopnou symbolizovat nezničitelnost znějící hudby. Šestasedmdesátý ročník Pražského jara v tradičním slova smyslu jakoby nebyl, ale v nově nastavených podmínkách, dříve a v normálním světě nemyslitelných, existenci obhájil a životnost prokázal a udržel.

„Jen otázky typu ´na jaké frekvenci vás naladíme´ se nedají zodpovědět.“

„Uplynulý rok poslouchání stanice D-dur přál. Zákazy vycházení, home office, zavření a zrušení všeho obvyklého…“

„Ale pozor. Poslouchat D-dur je návykové.“

Šestnáct let a šestnáct dní. Přesně tak dlouho právě dnes už vysílá Český rozhlas D-dur, digitální stanice neúnavně nabízející klasickou hudbu. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, tedy 24/7, jak se někdy psává místo slova nepřetržitě. Se dvěma důsledky. Je vám dobře, ale už nenacházíte čas na návraty k pokladům vlastní diskotéky.

„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“

„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“

„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert "Památce anděla". Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál. 

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba. Taková, která si nepotrpí na pomníky, pietní akty, pamětní desky a busty. Taková, v níž prostě už mnohé začíná být tak nějak jedno. Pak však na nás za celkovou nenaložeností, lhostejností, smutkem, vyhořením, podrážděním i letargií virus naopak asi vykukuje.

„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni. Když zůstaneme jen u hudby, tak ti, co nemohli hrát a zpívat, i ti, co je nemohli poslouchat. Zmařených záměrů je za námi tolik, že ani nemá smysl je počítat. Můžeme si je, dnes už jen s kyselým pokrčením ramen, asi připomenout. A hlavně doufat, že k nim budou letos přibývat další a další už jen po několik měsíců, ne až někam do Vánoc, ne natrvalo.

„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“

„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“

„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“

Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu. Pokud se tak někomu na přelomu adventní a vánoční doby přizvedla míra otrávenosti a nenaloženosti posledních týdnů a měsíců, měl legitimní důvod. Ale přesto by mělo současně neustále také zaznívat: nás nedostanou.

„Všechno nasvědčuje tomu, že do divadla nebo na koncert hned tak nepůjdeme.“

„Budou u vstupů do síní a divadel čtečky čárových kódů, kam budeme vkládat svá potvrzení o bezinfekčnosti?“

„Stane se vakcína ´nezbytností´ nejen pro mezinárodní cestování, ale i pro domácí kulturní dění?“

Štědrý večer raději bez koled, protože zpívání je snad i doma prý rizikové; půlnoční mše na místenky v řádu desítek, nebo rovnou raději zrušené; Vánoce bez hudby a s přísně omezeným počtem povolených rodinných setkání; dárky z internetu; zavřené restaurace; muzikanti bez příjmů; senioři v domovech klidného stáří obklopení zneklidňujícími postavami ve skafandrech, uvěznění měsíce a měsíce bez návštěv… A k tomu zprávy, že kdo nebude očkován, v budoucnu nikam nepoletí. Zatím do Austrálie, ale ony se další letecké společnosti určitě přidají. Nějak se pořád nechce věřit, že tohle všechno se nám děje a opravdu musí dít.

„Po týdnech nehraní a nezpívání, nevyučování a veřejného nestravování, a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost.“

„Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.“

„Ve hře jsou teď Vánoce. Ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne?“

Další a další týdny, během nichž je kvůli ochraně před koronavirem zastaven život, přinášejí různá, většinou nepříliš radostná zjištění a s nimi obavy. Čím déle bude trvat vynucená nečinnost, tím větší bude nebezpečí, že při návratu k normálu nebudou v budoucnu, dlouho a možná už nikdy, věci tak, jak byly. I v hudbě.

„Vyčítat hudebníkům, že se v koronakrizi, jsouce bez práce, hlásí o právo na existenci, že volají o pomoc, není fér, ale není to ani prozíravé.“

„Život bez dobrého jídla, bez možnosti setkání s přáteli, není plnohodnotný. Ale hudba jde ještě dál, přímo k podstatě našeho bytí.“

„Než se tak stane, choďme ven na vzduch a zabývejme se něčím pozitivním. I hudbou.“

Člověk potřebuje mít v životě smysl, úběžníky, perspektivu, cíle. Potřebuje se na něco těšit. Momentální situace žádné pevné body a jasné výhledy nenabízí. Nikdo neumí říct, při jakých číslech se odvolá omezování normálního každodenního provozu, nikdo neví, kdy skončí druhá pandemická vlna, a už vůbec se nemluví o tom, kolik dalších podobných vln nás asi ještě čeká. Nejsou jasně popisovány následky, nejsou zřetelně a včas stanovována pravidla kompenzací. Neumíme si představit podobu lepších zítřků. Hledáme proto podvědomě něco příjemného. Spolehlivého. Zásadního. Hudební umění to nabízí.

„Ta nejistota bez konce ubíjí.“

„Kolikrát ještě organizátoři zkusí připravit další upravené verze programů, než odejdou a poslední za sebou zhasne…?“

„Jak to teď paradoxně konečně bude všechno jednodušší, protože jednoznačné, když se od pondělí nebude konat vůbec nic…!“

Žijeme v divné době. Naše přebývání tak trochu přestává mít jasnou budoucnost, záchytné body, jistotu, cíle, smysl. Světlo na konci tunelu je prý snad kdesi v červnu 2021. To je setsakramentsky daleko. K podivnému prožívání současnosti, ve které začíná chybět radost a naděje, přispívají nejasnosti kolem pandemie, čím dál zřetelnější tušení existenčních potíží, ale i takové marginálie, jako že se nesmí veřejně zpívat a že zase nebudou koncerty a divadla…

„Bude ještě vůbec v ekonomice, kultuře, sociálních kontaktech, v pracovní morálce, ve vzdělávání a v mezilidských vztazích nějaká cesta zpět?“

„Jak dlouho bude trvat těm, kteří se už teď bojí chodit na koncerty, než seberou odvahu a zdravý rozum a zase se někam vydají?“

„Kdy se do programů vrátí Mahlerovy symfonie, kdy kantáty a oratoria a s nimi sbory?“

Při zpívání dochází k masivnímu šíření viru, zpěv je velmi rizikovou aktivitou, tvrdí ministr zdravotnictví Roman Prymula, na sociálních sítích vesměs nazývaný Plukovníkem. Máme tu nový obor, muzikoepidemiologii. Nebo epidemiomuzikologii. V pražském Národním divadle se proto na dva týdny zpěv zakazuje, v Brně ze stejného důvodu už podruhé odkládají premiéru Řeckých pašijí, Ostrava nepřijede do Prahy se Šostakovičovou Lady Macbeth, Dětská opera Praha neodehraje Perníkovou chaloupku. Nebudou se hrát muzikály. A v kostelech nesmějí lidé vůbec zpívat. Zmar. I když si ještě pořád myslíme, že tohle bude trvat jen přechodně. Co je to ale proti tomu, že Metropolitní opera v New Yorku rovnou oznámila, že začne hrát až příští podzim…