„Právě tehdy se otevřel prostor pro úvahy, jestli přítomnost v sále s tisícovku míst, ale jen třemi stovkami diváků, je více radostí, nebo ještě stále depresí.“

„Nápad oslovit Václava Lukse, aby připravil jako mezinárodní projekt Mou vlast ve zvuku dobových nástrojů a ve světle tehdejší interpretační praxe, by jinak, nebýt covidu, letos (a možná ještě několik let) nevznikl.“

„Kdo si nedal pozor, propásl nejen Pražské jaro, ale i jaro v Praze.“

Sklenice s padesáti procenty tekutiny je buď poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na úhlu pohledu, na postoji pozorovatele, na spíše optimistickém, nebo spíše pesimistickém pohledu. Stejně může dopadnout ohlédnutí za festivalem Pražské jaro. Už druhý ročník se konal-nekonal. Už podruhé byl program pozměněn na variantu umožňující udržet cennou značku za každou cenu a viditelně a slyšitelně naživu a schopnou symbolizovat nezničitelnost znějící hudby. Šestasedmdesátý ročník Pražského jara v tradičním slova smyslu jakoby nebyl, ale v nově nastavených podmínkách, dříve a v normálním světě nemyslitelných, existenci obhájil a životnost prokázal a udržel.

Opatření proti pandemii zasáhla do našich životů tak silně, že se zakymácela i mezinárodní přehlídka, která úspěšně přečkala změnu režimu a až do roku 2019 byla nadále jednou z vlajkových lodí tuzemské kultury a ztělesněním jejího propojení s kulturou světovou. V roce 2020 jsme byli šokováni tím, že i takové konstanty mohou být zrelativizovány, zpochybněny, eliminovány. Festival se nevytratil z veřejného prostoru, ale jeho virtuální náhradní podoba byla proti všem předchozím „normálním“ náhle až smutně nedostatečná. V roce 2021 měl festivalový tým výhodu loňské zkušenosti a možnosti včasnějšího rozhodnutí a připravil i v době naprostých nejistot plnohodnotnější nabídku. My ostatní jsme navíc byli ještě naštvanější na osud, ale i otrlejší a smířlivější. Samozřejmě to byla nabídka v rozsahu sotva poloviční a bez zahraničních orchestrů a dalších hvězd, zato nakonec dokonce s možností otevřít několik programů omezenému počtu fyzicky přítomných posluchačů.

Právě tehdy se otevřel prostor pro úvahy, jestli přítomnost v sále s tisícovku míst, ale jen třemi stovkami diváků, je více radostí, nebo ještě stále depresí. Jestli převažuje potěšení nad tím, že už skončil zákaz nočního vycházení a zákaz zpěvu a je zase možné začít pomalu chodit ven a dokonce – ovšem za velmi specifických podmínek – na koncerty, nebo jestli ještě stále spíše vítězí pocit zmaru nad nevratně ztracenými patnácti měsíci života. Jestli se muzikanti radují, že už zase konečně mohou dělat svou práci a že je to takhle lepší lépe než hrát do kamer v úplně prázdném sále, nebo jestli se jim hraje před poloplným (poloprázdným) sálem, který z povahy věci nedokáže vybudit opravdový hlučný nadšený potlesk, ještě pořád spíš smutně…

Už dlouho se během pandemie hovoří o tom, že streamovaných koncertů a dalších hudebních produkcí je hodně, vlastně nadbytek, a že stejně nemohou zprostředkovat pravé hudební zážitky, které posiluje živý zvuk, slovy nepopsatelný kontakt s pódiem a pospolitost lidí v sále. Přesto se dále po měsíce a měsíce streamovalo. Přesto na tom Pražské jaro založilo svůj letošní věhlas. Ani nemohlo jinak. A vlastně dobře tak.

Jasným vrcholem zůstává hned úvodní koncert. Nebýt covidu, karantén, opatření, omezení a všech těch negativních věcí, slyšeli bychom 12. května Smetanovu Mou vlast v další možné podobě vygenerované zase jiným filharmonickým orchestrem a symfonickým dirigentem, tentokrát ze zahraničí. Z Německa ale nemohli přijet a bylo to jasné už řadu týdnů dopředu. Nápad oslovit Václava Lukse, aby připravil jako mezinárodní projekt Mou vlast ve zvuku dobových nástrojů a ve světle tehdejší interpretační praxe, by jinak letos (a možná ještě několik let) nevznikl. Paradoxně jsme „díky“ covidu dostali spolu s panem dirigentem možnost zabývat se kultovním a erbovním dílem české hudby v novém, opravdu jiném nasvícení. Václav Luks nediriguje jako „Maestro“ z mezinárodní kategorie. Jeho nastudování Mé vlasti nelze srovnávat s filharmoniemi celého světa. Ale jeho muzikalita, náročnost, cílevědomost, statečnost a snad i umanutost slavily úspěch. Koncert mezinárodního ansámblu zakrytého značkou Collegium 1704 (psali jsme ZDE) vzbudil kontroverzní reakce, podobné jako v případě London Classical Players a jejich pražského koncertu 12. května v roce 1996. Přesto je neoddiskutovatelné, že jsme byli svědky zásadního uměleckého činu, který měl nejen intelektuální kvality, ale i silný emocionální náboj.

Pražské jaro v programu nazvaném Debut dalo už tradičně prostor mladému dirigentovi. Tentokrát jím byl František Macek, o němž jsme zatím mnoho neslyšeli, ale určitě v budoucnu uslyšíme. O jeho zdařilém festivalovém koncertě jsme psali ZDE a rozhovor s ním jsme přinesli ZDE. Debut měl na festivalu i pianista Jan Bartoš, který je však jinak v kariéře už o řadu kroků dál. V Praze vystoupila Filharmonie Brno s českou premiérou Glassovy 12. symfonie, přijel Fialův Český filharmonický sbor Brno (reflexe ZDE) a Huelgas Ensemble s hudbou Josquina Desprez (ZDE je reflexe). Cappella Mariana se na pódiu potkala na pomyslném setkání Západu a Východu se souborem Constantinople (psali jsme ZDE), uskutečnil se Salon ZUŠ, nadchl skladatel a klarinetista Jörg Widmann (reflexe ZDE a ZDE), několikrát byl připomenut Stravinskij, Česká filharmonie s Markem Wigglesworthem vystoupila s tenoristou Petrem Nekorancem v Brittenově krásném cyklu Iluminace (čtěte ZDE)… A byl tu opět Garrick Ohlsson, možná už skoro potřicáté, skutečný maskot našeho festivalu, který sice hraje skvěle (čtěte ZDE), ale bylo by přece jen dobré dát publiku najevo, že existují ve světě i další pianisté…

Důležité však rozhodně je, že po loňské pauze se už letos podařilo zase obnovit organizování mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara. O jejích výsledcích jsme informovali ZDE a ZDE. 

Bylo nebylo… Začínají tak pohádky. Jedna z těch známých je o chytré horákyni, která dokázala splnit zdánlivě nesplnitelný úkol a dostavila se kamsi oblečená-neoblečená, ani ve dne ani v noci, ani pěšky ani na voze… Pražské jaro něco podobného dokázalo také. Konalo se i nekonalo. Mělo velkou večerní i nemělo… Většinu toho, co uspořádalo, sledovali lidé doma u monitorů počítačů, v horším případě na displejích mobilů. O zvukových kvalitách, které hudbu určují na prvním místě, raději vůbec nehovořme. Ale Pražské jaro zůstalo v našich životech přítomno.

Znělo neznělo… Záznamy zůstávají ve virtuálním prostoru ke zhlédnutí. Bylo možné se u nich nadchnout? Nebo byly více méně informativní? Bylo nebylo… Pražské jaro, přesunuté převážně do online prostoru, bylo v Praze „vidět“ určitě méně než jindy. Tři týdny, které bývaly naplněny každodenním večerním směřováním svátečně oblečených lidí do zavedených sálů, uplynuly tentokrát jako voda, v klidu a v ústraní. Kdo si nedal pozor, propásl nejen Pražské jaro, ale i jaro v Praze. Ostatně, počasí bylo chladné a začít si užívat radosti života ve městě, pomalu se zase otvírajícím, bylo možné teprve před závěrem festivalu.

Pražské jaro je ambiciózní, sebevědomé. Patří to k jeho pověsti logicky. Jeho ředitel Roman Bělor proto mohl po skončení směle říci: „Letošní Pražské jaro považuji za unikátní i ve světovém kontextu. Pravděpodobně žádný jiný srovnatelný festival nenabídl v dané situaci tak velkoryse koncipovaný program.“ Mohl také konstatovat, že se v Praze „…podařilo uskutečnit během tří týdnů, kdy ještě světem zmítala pandemie, řadu krásných programů…“ a že je důležité, že „…i za těchto ztížených podmínek byl zachován mezinárodní rozměr festivalu“. To je pohled na poloplnou sklenici. Oponentura může, s pohledem na poloprázdnou sklenici, zmiňovat jiné věci. Ale nemá smysl se trumfovat. Důležité je, že bylo přítomno těch padesát procent.

Foto: Petra Hajská, Zdeněk Chrapek, Ivan Malý