„Slyšet Bachův dvojkoncert v podání Itzhaka Perlmana a Pinchase Zukermana je skutečná lahůdka.“
„Beethovenova Pastorální je nepochybně nejen dokladem Karajanovy legendární preciznosti, ale především umění přenést ji na svůj orchestr.“
„Na nahrávce můžeme slyšet Dagmar Peckovou v její vrcholné formě, která z ní už dnes dělá živoucí legendu.“
Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 30. 1. do 5. 2. 2023?
„Věděli jste, že první učitel hudby Antonína Dvořáka, pomocný učitel a regenschori ve Zlonicích Antonín Liehman, byl docela pilným skladatelem?“
„Opera Dianin strom od Vicente Martína y Soler na libreto da Ponteho měla premiéru v roce 1787. Pokud se s ní chcete seznámit, musíte si na ni vyhradit noční čas.“
„Úplnou raritou jsou skladby, jejichž autory jsou dva naši slavní dirigenti: cyklus pro klavír Skizzy složil Václav Talich a další klavírní cyklus s názvem Náladové obrázky je od Václava Smetáčka.“
Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 2. do 8. ledna 2023...?
„Premiéra opery Nabucco, uskutečněná na této scéně 9. března 1842, byla Verdiho prvním velkým úspěchem.“
„Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly.“
„Sezóna 2022/2023 má v plánu celkem čtrnáct operních titulů, z nichž jedním je Dvořákova Rusalka v hudebním nastudování Tomáše Hanuse.“
Riccardo Chailly diriguje dnes večer v milánském divadle Teatro alla Scala Musorgského Borise Godunova s Ildarem Abdrazakovem v titulní roli. Nová produkce režiséra Kaspera Holtena není ale pouhou běžnou premiérou. Jako každoročně 7. prosince jde o oficiální zahájení sezóny v La Scale. Datum není vybráno náhodně – svátek má katolický světec Sant'Ambrogio, sv. Ambrož, ve 4. století milánský biskup a dodnes patron města.
„Liškova mimořádnost spočívala právě v tom, že dokázal neomylně vycítit náladu a vnitřní rytmus filmového záznamu.“
„Večer byl oživen promítáním ukázek, které demonstrovaly důležitost Liškovy hudby pro celkové vyznění filmu.“
„Jen nemnoha lidem se podaří dosáhnout naprostého vrcholu ve své profesi. Zdeněk Liška to nesporně dokázal.“
Zaplněný sál českolipského kina Crystal si v pátek 14. října připomněl mimořádného tvůrce, hudebního skladatele Zdeňka Lišku, od jehož narození letos uplynulo už celé století. Komponovaný pořad vytvořený na objednávku festivalu Lípa Musica připravil klavírista a skladatel Petr Malásek a ke vzpomínání si přizval dirigenta Maria Klemense a filmového producenta a zvukaře Michala Pekárka, neboť jak známo „tres faciunt collegium“.
„Vídeňským filharmonikům se ‚dařilo‘ existovat bez hudebnic ve svých řadách sto pětapadesát let.“
„Roku 1997 zasedla za harfu osmapadesátiletá rodačka z Budapešti Anna Lelkes; důkazem skutečného průlomu byl však až leden 2005, kdy taktovku zdvihla Australanka Simone Young.“
„Během osmnácti let se v týmu Vídeňských filharmoniků obměnilo až padesát procent členů, ale součástí této ‚rotace kádrů‘ se stalo pouze šest nových žen.“
Právě dnes, v poslední srpnový den, končí Salcburský festival, kde byli jako každý rok rezidenčním tělesem Vídeňští filharmonikové – orchestr, kterému na letošek připadá jedno – dá se říci – jubileum. Uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy do svých řad vpustili ženský element.
„Wellberovi se podařilo dostat ze všech nástrojových skupin Staatskapelle doslova maximum, takže se Pucciniho partitura zaskvěla v celé své orientální nádheře.“
„Intendant Nikolaus Bachler se rozhodl tvář festivalu do budoucna zásadně změnit a kontrakt už Staatskapelle Dresden neprodloužil... Labutí rytíř Lohengrin tedy přiletěl udělat pomyslnou tečku za festivalovou kapitolou číslo dvě.“
„Pokud bych měl inscenaci Lohengrina posuzovat podle jejích hudebních kvalit, neubránil bych se (a také se neubráním) pouze superlativům.“
Zkraje dubna se Staatskapelle Dresden zhostila hned dvou výsostných operních titulů. Ve středu 6. dubna se v Semperově opeře konala premiéra Madamy Butterfly Giacoma Pucciniho, v sobotu 9. dubna Staatskapelle Dresden zahájila Velikonoční festival v Salcburku Wagnerovým Lohengrinem, a to v koprodukci s Vídeňskou státní operou. V prvním případě byl autorem hudebního nastudování dirigent Omer Meir Wellber, ve druhém šéfdirigent Christian Thielemann.
„V rozhlase byla norma nahrát patnáct minut za jednu čtyřhodinovou frekvenci a v případě nahrávek na gramofonové desky byla ta hranice takřka poloviční.“
„Projevoval jsem opravdový zájem, jak se vše zachycuje a vyrábí, tehdy se ještě natáčelo na magnetový pás na takových velkých špulkách a veškeré střihy, veškeré úpravy se dělaly fyzicky skutečně nůžkami, přímo na stroji.“
„Jako hudebního režiséra dnes používám nejraději skladatele Jiřího Gemrota a mám vůbec celý výborný tým, který přesně ví, jakým způsobem chci mít ten zvuk modulovaný.“
V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky, podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává postupně nahlížet. V dnešním dílu nechává Jiřího Bělohlávka vzpomínat na jeho nahrávací aktivity, a to od samých počátků v sedmdesátých letech.
„Celibidache mně hlavně otevřel oči. Pochopil jsem, že to, co jsem dosud považoval za pilnou studentskou práci, je vlastně jen sladké nicnedělání.“
„První místo v soutěži byla samozřejmě ohromná vzpruha, začal jsem dostávat nabídky nejen tuzemské, ale už i do ciziny.“
„Obě nabídky přišly oficiálně na Pragokoncert, ale ten je obě z politických důvodů bojkotoval.“
V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Tentokrát jde o další část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, a to především o zásadním vlivu, který na něj měl během pražských seminářů a pak během stáží ve Švédsku světoznámý dirigent a vášnivý pedagog Sergiu Celibidache.
"Byl jsem jak vojínem základní služby, tak i řádným studentem AMU a kromě toho jsem už od září 1966 dirigoval v Divadle na Vinohradech."
"V březnu 1969 jsem vyjel na čtrnáctidenní turné po Západním Německu s dívčím smyčcovým orchestrem Puellarum Pragensis. To bylo skutečně neuvěřitelné, co tehdy bylo možné."
"O půl roku později mně bez vysvětlení sebrali všechny doklady, obdržel jsem zákaz a nikam nemohl. To už spadla klec."
V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Tentokrát jde o další část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, a to o letech strávených při povinné vojenské službě v Armádním uměleckém souboru.
„Riccardo uměl v osmi letech zahrát na housle úryvky z Vivaldiho, ale nikoho v rodině nenapadlo, že by se hudbou mohl jednou živit.“
„V milánské La Scale šéfoval Muti plných devatenáct let. Pak ale došlo roku 2005 v proslulém operním domě ke konfliktu.“
„Do letoška vkročil Riccardo Muti poselstvím: ‚Tělesné zdraví je důležité. Ale stejně důležitá je zdravá mysl. A pro ni je kultura nepostradatelná.‘“
Dneškem se legenda mezi dirigenty dožívá osmdesáti let. Stále aktivní a vitální umělec oslnil jako mladý talent a téměř čtvrtinu svého života strávil v čele operní Mekky: milánské La Scaly. Kromě toho stanul s taktovkou před nejslavnějšími orchestry světa, v díle symfonickém i operním, a dodnes působí u Chicagského symfonického orchestru.
„Jeho kariéra se rozvinula do celosvětového měřítka. Často se protínala s dráhou Marie Callas. Natočili spolu nejméně desítku oper.“
„Kritici oceňovali, jak měl zpěv pod kontrolou, i jeho pěveckou inteligenci, zmiňovali jeho sladká piana a dokonalé frázování i srozumitelnost zpívaného textu.“
„V roce 1963 neplánovaně pomohl Pavarottimu, když odřekl londýnské představení Pucciniho Bohémy.“
Legendární Pucciniho Tosca, jak ji v padesátých letech natočili pěvci Maria Callas, Giuseppe di Stefano a Tito Gobbi, je ještě stále životná nahrávka. Připomínáme ji nyní především kvůli tenoristovi, který zpívá malíře Cavaradossiho. Di Stefano se narodil přesně před sto lety a mnozí na něj dodnes vzpomínají jako na umělce s nejkrásnějším lyrickým hlasem. S velkým uznáním se na jeho adresu vyjádřil i Luciano Pavarotti. Hovořil o něm jako o svém idolu: jeho muzikalita byla přirozená a krásná tak, jak byl podle něj fenomenální jeho hlas, plný slunce, otevřený, neuvěřitelný…
„Roku 1972 byla založena Nadace pro udělování Hudební ceny Ernsta von Siemense s cílem pravidelně oceňovat špičkové osobnosti světové klasické hudby.“
„Druhá z cen se postupně vyprofilovala jako speciální podpora významným skladatelům soudobé hudby.“
„Slavnostní večer se letos uskuteční 15. června v mnichovském Divadle prince regenta, poprvé skoro za padesát let bez diváků v sále.“
Průmyslový gigant Siemens, jehož centrála sídlí v Mnichově, zaměstnává po celém světě kolem tří set tisíc lidí. Plná desetina z nich se věnuje výzkumu a vývoji. Před pandemií se roční obrat šplhal k osmdesáti miliardám eur, čistý zisk činil 5,6 miliard v téže měně. Ne, nespletl jsem se, pro které médium tento článek píši… Řeč je totiž o firmě, která od roku 1974 stojí za každoročním udělováním ceny v klasice, která je – díky své finanční odměně i společenské prestiži – přezdívána „Nobelova cena v hudbě“. Kromě hlavního ocenění, věnovaného významné osobnosti, se ovšem udělují ještě další. V roce 2020 se tak mezi vítěze rozdělilo 5,6 miliónů eur. Neboli pro nás, přivyklým domácím poměrům v hudební kultuře, nepředstavitelná částka 140 miliónů korun. A to vše díky jednomu jedinému muži, který se kdysi zároveň nudil i styděl.
„Tosanini proslul tím, že odmítal tolerovat do té doby běžné manýry pěvců. Na přelomu století dirigent nastupující moderní doby.“
„Vytýkat Puccinimu, že ´nadbíhá diváckému vkusu´, už se nenosí.“
„Jeho melodie jsou vemlouvavé, směřují přímo pod kůži.“
Bez kterých děl si nelze představit repertoár žádného operního domu na světě? Podle dostupných statistik se divadla na prvních třech místech neobejdou bez Traviaty, Carmen a Kouzelné flétny. Tedy bez Verdiho, Bizeta a Mozarta. Každá z těchto oper mívá po světě v sezóně mezi šesti až devíti sty představení. Do první desítky patří ještě dva další skladatelé, Puccini a Rossini – totiž opery Tosca, Lazebník sevillský, Rigoletto, Figarova svatba, Don Giovanni a Madama Butterfly. Všechny mezi čtyřmi až šesti sty večerů za rok. Zvláštní pozornost však věnujme Pucciniho Bohémě, uváděné na čtvrté pozici. Právě dnes si totiž připomínáme 125 let od jejího prvního uvedení.
„Nepamatuji svět, ve kterém by Plácido Domingo nebyl jednou z největších tenorových hvězd současnosti.“
„Opera a Domingo jsou v podstatě synonyma.“
„Pravé kvality operního umělce by měl posluchač ocenit někde jinde než v hokejové hale s umělou zvukovou amplifikací.“
Kompilace s bohatě faktograficky a obrazově vybaveným bookletem, nazvaná „Plácido Domingo: Live Recordings 1967–1999“, zachycuje světoznámého tenoristu prostřednictvím jeho vídeňských kreací z doby tří desítek let, během nichž si vybudoval bezprecedentní uměleckou pověst. Album podrobně přibližujeme přesně v den, kdy pěvec slaví osmdesátiny.
„Zázračné záběry jsou podkresleny tuctovou sterilní pseudoromantickou kulisou.“
„Posluchači jsou nějak moc často spokojeni. V posledních letech jim v hudbě stačí čím dál méně.“
„Měli bychom si být jisti kvalitou produktu, který necháváme vstoupit do našeho nejniternějšího světa.“
Každý vlastník televize je příjemcem obrovského množství hudby, ať si to uvědomuje, nebo ne. Jaká je však kvalita hudby, která se k nám dostává skrze televizní reproduktory? Je srovnatelná s kvalitou vizuálu? A co hudba linoucí se z rádií? Právě tomu se ve svém SeriáluPlus věnuje Lukáš Hurník.
Česká televize v tomto týdnu opět připomene dvousté padesáté výročí narození Ludwiga van Beethovena, a to dnešním večerním dokumentem o norském klavíristovi Leifu Ove Andsnesovi z dílny režiséra Phila Grabskyho s názvem Concerto – A Beethoven Journey. Hned poté odvysílá ČT art v podání Andsnese a Mahlerova komorního orchestru Beethovenův První klavírní koncert, ve středu večer pak ještě Třetí a Pátý koncert, vše rovněž v režii Phila Grabskyho. Natáčelo se v roce 2015 v pražském Rudolfinu.
Česká televize na programu ČT art chystá na sobotní večer 12. prosince premiéru hudebního dokumentu německého režiséra Christiana Bergera o nejslavnější symfonii všech dob, Deváté Ludwiga van Beethovena, jejíž Óda na radost se stala hymnou Evropské unie. Hned potom dojde k vysílání záznamu symfonie, a to v provedení Berlínských filharmoniků pod taktovkou Herberta von Karajana z roku 1986. Programem chce televize připomenout dvě stě padesáté výročí hudebního génia narozeného v německém Bonnu.
„Dnes jsou Novoroční koncerty přenášeny do devadesáti zemí světa a sleduje je padesát milionů diváků. Včetně těch, kteří si v 11 hodin a 15 minut naladí ČT2.“
„Při vší úctě k tomu, co Johann Strauss a jeho synové zkomponovali, si podoba Novoročních koncertů žádala osvěžení. Každý rok bude tento koncert dirigovat někdo jiný!“
„V závěru roku 2019 byl k záskoku do Vídně přizván Jakub Hrůša. Zanechal u filharmoniků výtečný dojem. Bude mu za pár let svěřen i „píárově“ neocenitelný Novoroční koncert z Vídně?“
Po rozporuplné předpremiéře s datem 31. 12. 1939 se první skutečně Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků uskutečnil 1. ledna 1941. Blíží se tudíž jeho osmdesátiny. Osm dekád lze rozdělit do čtyř etap. První zahrnuje období druhé světové války a po něm hledání morálně přijatelného dirigenta. Druhé vévodí nedostižný výkon prvního houslisty tohoto orchestru, který se v rámci Novoročních koncertů chopil taktovky na celé čtvrtstoletí. Po něm – coby intermezzo – stanul na dirigentském stupínku „muž od vedle“, tehdejší umělecký šéf Vídeňské státní opery. A ve druhé polovině osmdesátých let 20. století se z lokální vídeňské atrakce vyklubal projekt globální slávy. Včetně divácky lákavého střídání špičkových dirigentů světa, kteří se od té doby ve Vídni pokaždé na Nový rok mění. Jak rozhlasové, tak především televizní přenosy či záznamy putující do celého světa potvrzují skutečnost, že Novoroční koncert z Vídně už dávno není jen svátkem hudby, ale také prestižní společenskou záležitostí. Že se na Nový rok ještě nikdy nechopil taktovky český dirigent, se může do několika let změnit. Vždyť jeden ze současných má k tomu, myslím, slibně našlápnuto.
Sobotní večer na ČT art bude patřit italské sopranistce Mirelle Freni. Německý dokument v režii Marity Stockerové o jedné z nejvýznamnějších operních pěvkyň druhé poloviny dvacátého století, která přes půlstoletí vládla na scéně milánské La Scaly, uvede kulturní program České televize v premiéře od 20:15 hodin. Poté na něj naváže záznam opery Fedora Umberta Giordana z roku 1993. Mirella Freni v něm vystoupí v titulní postavě ruské šlechtičny, která se osudově zaplete do vyšetřování vraždy svého snoubence, a to po boku neméně slavného tenoristy Plácida Dominga. Režie se tenkrát zhostil Lamberto Puggelli a orchestr a sbor Teatro alla Scala řídil Gianandrea Gavazzeni. Celoživotní přítelkyně tenoristy Luciana Pavarottiho a manželka bulharského basisty Nikolaje Gjaurova se narodila 27. února 1935 v Modeně, kde také letos 9. února ve věku nedožitých pětaosmdesáti let zemřela.
