„Hudba zde byla vyjádřením toho, co slovy nelze říci.“

„Šaturová ukázala, že i tiše vyslovené může znít jako hymnus naděje.“

„Kozák hraje jako někdo, kdo hudbě naslouchá ještě dřív, než ji nechá zaznít.“

V pondělí 5. května uzavřela Janáčkova filharmonie Ostrava svůj letošní Komorní cyklus. Ohlédneme-li se za čtveřicí koncertů, je třeba ocenit jak dramaturgickou rozmanitost, tak promyšlený výběr interpretů. Ačkoliv komorní koncerty nebývají vždy vyprodané, nacházejí si stabilní publikum – možná že oslovují posluchače, kterým je blízká intimita hudebního výrazu, soustředěnost na detail a autenticita sdělení. Poslední večer této řady patřil sopranistce Simoně Šaturové a pianistovi Marku Kozákovi, kteří nabídli písňový recitál v ostravském sále Kina Vesmír.

Na první pohled působil program jako pestrý výběr skladeb napříč národními školami i stylovými obdobími. Jisté obavy mohla vyvolávat fragmentárnost – písně jsou často krátké útvary a udržet jejich logickou návaznost i posluchačskou pozornost není snadný úkol. Během koncertu se však ukázalo, že jde o důmyslně koncipované pásmo písní spojených jednotícím tématem: láskou ve všech jejích odstínech. A kdy jindy než v květnu?

Zazněly skladby Mozarta, Schuberta, Schumanna, Dvořáka, Debussyho, Szymanowského, Strausse a Barbera, tedy autorů, jejichž rukopis spojuje hluboký smysl pro poezii, pro výraz i pro psychologickou kresbu. Výsledkem byl program, který se proměnil v poeticko-filozofickou meditaci o lásce, její křehkosti i osudové síle. Tematický oblouk obsáhl milostné vzplanutí i tichý smutek z nenaplnění, něhu i touhu, sny i rozčarování – a to vše v dynamice emocí delikátně dávkovaných.

Simona Šaturová, mezinárodně respektovaná sopranistka slovenského původu, vládne hlasem, který propojuje technickou brilanci s emocionální opravdovostí. Její soprán je čistý, zářivý, a přitom neztrácí na vnitřní síle. Kritici napříč Evropou oceňují její schopnost spojit stylovou kázeň s hlubokým výrazem – a právě tato rovnováha byla základním kamenem jejího výkonu i v Ostravě. V písňovém repertoáru exceluje především schopností subtilního výrazu: bez gestikulace, bez efektů, s minimem prostředků sděluje maximum významu. Každá fráze byla vystavěna s respektem k textu, k dechu, k časovému napětí mezi slovy. Apollónská jasnost a dionýská citovost zde tvořily harmonický celek.

Pianista Marek Kozák je interpretačním partnerem, jakého by si každý pěvec mohl přát. Jeho hra nespoléhá na povrchové gesto; místo demonstrativnosti nabízí soustředěnost, vnitřní klid a promyšlenou architekturu. Kozák hraje jako někdo, kdo hudbě naslouchá ještě dřív, než ji nechá zaznít. V jeho výrazu se snoubí technická preciznost s poetickým odstíněním detailů – ať už šlo o delikátní rubata v Debussym, nebo vnitřní proud v Chopinově Nokturnu Des dur, op. 27: č. 2, které zaznělo jako jedno ze tří sólových předělů. Kozákova hra není doprovodem, ale dialogem: často jako by komentoval zpěv, reagoval na něj nebo jej zrcadlil.

Večer zahájila Mozartova Abendempfindung an Laura, KV 523, klasicistní miniatura, která však nesla stopu jemné nostalgie a elegického rozjímání. Následovaly Schubertovy písně An die Nachtigall a Ständchen, v nichž se otevřela lyrická krajina s přírodními obrazy jako metaforami vnitřních stavů. Vrcholným okamžikem první poloviny koncertu se stala Schumannova Mondnacht op. 39: č. 5 – skladba, kde Šaturová mistrovsky spojila poetický text s hudební frází. Eichendorffův verš „Und meine Seele spannte weit ihre Flügel aus…“ („A duše moje volná rozepjala svá křídla…“) zazněl s křehkou intenzitou jako motto celého večera: přechod z viditelného do vnitřního, ze slov do snu. Dvořákův blok přinesl domácí lyrismus, folklorní jemnost i intimitu mateřské něhy – v písních Ukolébavka či Nad krajem vévodí lehký spánek jsme slyšeli nejen lidové inspirace, ale i existenciální důvěrnost. Francouzské zastavení s Debussym s písně Nuit ďétoiles či Beau soir okouzlilo impresionistickou barevností a jemnými stíny. 

Druhá část večera nás zavedla k hlubším psychologickým proudům: Szymanowského Trzy kołysanki nabídly expresivní ponor do snových asociací, zatímco Barberova píseň Sure on this shining night přinesla melancholickou reflexi, v níž se spojuje americká introspektivnost s univerzální touhou po pochopení. Závěr patřil písním Richarda Strausse – pro mne osobně nejsilnější sdělení v Morgen! a Die Nacht –, v nichž se spojila jemnost s monumentální hloubkou. Zde Šaturová ukázala, že i tiše vyslovené může znít jako hymnus naděje. Hudba se stala prostorem víry, že „zítra znovu vyjde slunce“ – a nejen v textech.

Program večera můžeme vnímat jako existenciální průchod životem: od prvního zamilování, přes sen a bolest až k poznání a smíření. Láska zde nebyla sentimentálním tématem, ale silou, která formuje identitu. Jak kdysi napsal Erich Fromm: „Láska není jen silný cit – je to rozhodnutí, soud, slib.“ Tuto hloubku přinesl koncert v každém tónu i v každé pauze.

V písňové literatuře se slovo a tón spojují v nové formě výrazu; v něčem, co nelze postihnout ani samotnou poezií, ani čistou melodií. V interpretaci Šaturové a Kozáka vznikala právě tato třetí forma – výraz, který nepopisuje, ale evokuje; který nelíčí, ale vyvolává. Zvláště v provedení písní Schumanna a Strausse se ukázalo, že největší síla někdy tkví v tichu mezi slovy. Právě tyto mezery, tedy vzdechy, prodlevy, ztišení, se staly prostorem, kde se rodí osobní rezonance. Interpreti nabídli publiku prostor k naslouchání, nikoliv k obdivu, a dosáhli hloubky, která se nevnucuje, ale zůstává. Koncert Simony Šaturové a Marka Kozáka byl tichým rozhovorem o tom, co je podstatné a co často uniká běžné řeči. Hudba zde byla vyjádřením toho, co slovy nelze říci. A přece bylo všechno řečeno – tónem, dechem, tichem.

Foto: Maxim Bajza / JFO

Facebook X E-mail WhatsApp