„Plzeňská filharmonie si může za rok 2024 připsat mnohá plus.“

„David Niederle zaujal v Piazzolových skladbách vřelým tónem, intonační jistotou a smyslem pro stylovost.“

„Kompozice Barvy belgického skladatele Berta Appermonta se sólistou Fedelem Di Mucci posluchače evidentně zaujala.“

Uplynulý rok zakončila Plzeňská filharmonie odpoledním silvestrovským koncertem ve Velkém sále plzeňské Besedy a jako vždy tento nádherný secesní sál zaplnila do posledního místa. Místo zvaní sólistů vsadila na spolehlivý hráčský potenciál vedoucích nástrojových skupin – violoncellisty Davida Neiderleho a trombonisty Fedeleho Di Mucci, kteří se tentokrát pravidelným abonentům a návštěvníkům koncertů mohli představit v sólových partiích. Takto filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho navázala na tradici, nejednou uplatňovanou již v předchozím tělese Plzeňského rozhlasového orchestru. 

Koncert jakéhokoliv hudebního tělesa konaný poslední den v roce vede zároveň k zamyšlení, nakolik se uplynulý rok vydařil, kterak uspokojil nároky publika, co nového přinesl stran repertoáru, v neposlední řadě pak jak přispěl k oslavě každých deset let se opakujícího Roku české hudby. Plzeňská filharmonie si může v toto směru připsat mnohá plus. V rámci festivalu Smetanovské dny, jehož je pořadatelem, bylo kompletně provedeno Smetanovo klavírní dílo a byly odehrány všechny skladatelovy symfonické skladby. Čtenáři byli informováni o Noci se Smetanou v Plzeňském Prazdroji, za zmínku jistě stojí i pořad Dvořák učitel, jímž se orchestr prezentoval na festivalu Dvořákova Praha. Do programové skladby však orchestr přispěl i nastudováním děl domácích autorů – violoncellového koncertu Karla Pexidra či Čtvrté symfonie „Edison“ plzeňského rodáka Jiřího Bezděka. Několikrát filharmonie vyjela do Německa, Rakouska a Švýcarska. 

Jak jsem již výše uvedla, filharmonie tentokrát rezignovala na hosty-sólisty, vydatně však posílila své řady dalšími hráči, jak vyžadoval velkoryse pojatý repertoár. Hned v úvodu zazněla skladba, která je měřítkem kvalit každého orchestrálního tělesa, a sice Španělské capriccio, op. 34 Nikolaje Rimského-Korsakova. Sám autor ji ve svých pamětech nazval „brilantní skladbou pro orchestr“. Korsakovovy kompozice právem patří do pokladnice světové tvorby a je ctí každého tělesa se s nimi interpretačně vyrovnat. Plzeň nikdy nebyla výjimkou, ať se jednalo o jevištní díla, či symfonickou tvorbu. Ostatně tato Korsakovova kompozice zazněla v Plzni již před dvěma léty na koncertě věnovaném španělským inspiracím. Člen Mocné hrstky ve svém zaujetí Španělskem navázal na svého předchůdce Michaila Ivanoviče Glinku a jeho Španělské předehry a ačkoliv sám jako absolvent námořní akademie podnikl dlouhou tříletou, dokonce zaoceánskou plavbu, na rozdíl od zakladatele ruské hudby neměl možnost ve Španělsku delší dobu pobývat. Jeho seznámení se španělskou hudbou bylo tedy zprostředkované, většinou pomocí sbírek. V nich se nechal inspirovat galicijskou alboradou (konkrétně původně dudáckou melodií provázenou bubínkem), asturijskou podobou fandanga (tance v celém Španělsku populárního od počátku 18. století) a folklorem cikánského etnika. Takto vznikla šestnáctiminutová pětidílná skladba s bezprostřední návazností jednotlivých částí – Alborada, Variazioni, Alborada, Scena e canto gitano a Fandango asturiano, skladba náročná v rytmickém aspektu a nárokující hráčskou virtuozitu. Orchestr se pod taktovkou Chuheie Iwasakiho zhostil této skladby výtečně. V úvodní Alboradě dirigent zvolil mírnější tempo, zcela logicky vyplývající z povahy hudebního materiálu, efektní tempovou svižnost ponechal až závěrečné části Fandango asturiano. Sólových partií se skvěle zhostili nejen vedoucí nástrojových skupin – klarinet, housle, anglický roh, flétna, hoboj, harfa… kompaktně pak zněla sekce žesťů (skupina lesních rohů, trubky a pozouny včetně tuby). Rytmický půdorys spolehlivě podtrhla nepostradatelná bohatě zastoupená sekce bicích. 

Pro pravidelné posluchače je vždy zajímavé, když orchestrální hráč má možnost vystoupit z řady své skupiny, jíž je obvykle vedoucím, a může své přednosti uplatnit i jako sólový hráč. David Niederle je dlouholetým členem Plzeňské filharmonie, často se uplatňuje i jako komorní hráč. Jeho přednes Piazzolova populárního Oblivionu a Libertanga v úpravě Natálie Janecké zaujal vřelým tónem, intonační jistotou a smyslem pro stylovost. Škoda jen, že part akordeonu usazením hráčky poněkud zapadl v řadách prvních houslí. 

První polovinu koncertu zakončil svižný Uherský pochod Hectora Berlioze, jedna ze tří instrumentálních částí skladatelovy „légende dramatique“ Faustovo prokletí, oscilující mezi operou a oratoriem. Plnou měrou se v něm uplatnilo velké orchestrální obsazení, které mohlo posluchačům zprostředkovat originalitu Berliozovy barvité orchestrace. 

Druhý člen orchestru se jako sólový hráč představil v druhé části programu. Za doprovodu početně obsazeného orchestru přednesl sólový part v kompozici Barvy belgického skladatele a dirigenta Berta Appermonta. Ten ji vytvořil v roce 1998 jako vzpomínku na svého strýce, amatérského hráče na trombón. Každá ze čtyř vět je pojmenována po určité barvě. Z bohaté palety autor vybral žlutou, rudou, modrou a zelenou. Ty pak v jeho pojetí vyvolávají různé asociace a vzbuzují odlišné emoce. Žlutá zosobňuje moudrost a světlo, rudá bojovnost, odvahu a pevnou vůli, modrá smířlivost a jistotu, zelená naději. Jednota tohoto díla je podtržena použitím tří tónů c, d, g, které jsou základem hlavního tématu a k nimž se skladatel různým způsobem vrací. Technicky dobře vybavenému mladému trombonistovi Fedelemu Di Mucci, disponujícímu nadmíru kultivovaným tónem a skvělou technikou, se ve skladbě provázené dobře zdařilo vystihnout autorův záměr – představit tím nejlepším způsobem barevnou paletu svého nástroje. Autor se nezřekl síly melodie, kterou dokázal umně rozvinout ve velkých plochách. Při mohutném nástrojovém obsazení skladba působila velkolepě a posluchače evidentně zaujala. 

Suita z baletu Estancia argentického skladatele italského původu Alberta Ginastery je v současné době našimi orchestry oblíbená zejména pro svoji dynamičnost. Jako taková často plní funkci efektního závěru celovečerních koncertů. Ginastera svůj balet zkomponoval v roce 1941 pro baletní soubor, v němž působil choreograf gruzínského původu George Balanchine (Georgi Melitonovič Balančivadze). Na scénu se však dostal až po druhé světové válce v roce 1952, a to v provedení baletního souboru Teatra Colón v Buenos Aires. Mezitím skladatel vytvořil čtyřdílnou suitu s názvy Los trabajadores agricolas, Danzo del trigo, Los peones de hacienda a Danza final (Malamba). Tance založené na rytmických i melodických ostinátních figurách působí poněkud monotónně (snad i proto, že při koncertním provedení chybí vizuální dojem z dění na jevišti), nicméně skladby v rychlém tempu opět kladou velké nároky na přesnou souhru. A v tomto směru orchestr obstál velmi dobře. V dynamické gradaci vytvořila poslední část suity působivou tečku za silvestrovským programem.

Po bouřlivých ovacích zazněl jako přídavek Čajkovského Ruský tanec z baletu Louskáček. A nebyl by to ani pravý závěr silvestrovského koncertu, kdyby na něm nezazněl oblíbený Pochod Radeckého Johanna Strausse staršího, komponovaný k oslavě intronizace mladého císaře Františka Josefa I. Plzeňská filharmonie tímto koncertem s nestandardní dramaturgickou náplní opět potvrdila svoji vzestupnou úroveň.

Kromě následujících abonentních koncertů se v březnu a dubnu můžeme těšit na 45. ročník Smetanovských dnů, v průběhu nového roku i na další setkání u příležitosti oslav 730 let od založení města Plzně a desátého výročí jeho jmenování Evropským hlavním městem kultury.

Foto: Plzeňská filharmonie / Jan Růžička