KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Sny versus plzeňská realita. Několik slov k nové inscenaci opery Julietta aneb Snář english

„Ačkoliv jsou v Juliettě exponovány role Julietty a Michela, celá opera je v podstatě kolektivním dílem.“

„V lesní scéně jsem u Olgy Jelínkové obdivovala minuciózní práci s výrazem, jímž dokázala odlišit proměnlivé nálady Michelem vysněné dívky.“

„Lyrický tenor Tomáše Kořínka dobře souzněl s orchestrální partiturou, zaujal i jeho citový ponor do postavy, která bude od nynějška patřit k jeho parádním.“

V sobotu 8. června se na plzeňské Nové scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla uskutečnila premiéra opery Bohuslava Martinů Julietta aneb Snář. I když se Plzeň co do počtu uvedení jevištních děl tohoto skladatele nemůže rovnat opeře brněnské, lze říct, že jeho hudba v Plzni zněla vždy a v podstatě s pravidelností. Nová inscenace má velký potenciál.

Inscenovat operu či balet Bohuslava Martinů se v Plzni pokusil téměř každý z poválečných šéfů či dirigentů, s hudbou tohoto skladatele se zde postupně konftrontovali Karel Vašata, Bohumír Liška, Jiří Kout, Ivan Pařík, Jiří Malát, Vítězslav Podrazil, František Drs, Petr Vronský, Petr Šumník, Jan Zbavitel, Pavel Šnajdr, Jiří Štrunc a Petr Kofroň, v poslední inscenaci Julietty i Jakub Zicha. Již z tohoto důvodu si zde plzeňské inscenace oper a baletů Martinů v krátkosti připomeneme.

Pozadí

Plzeň se poprvé setkala s hudbou tehdy soudobého a pilně tvořícího skladatele v roce 1950. Jednalo se o Veselohru na mostě, kterou dva roky předtím uvedla ostravská a brněnská opera. Jednoaktovka byla v Plzni znovu inscenována s odstupem čtrnácti let, a to společně s Madonou Miloše Sedmidubského a další operou Bohuslava Martinů Čím lidé žijí (1964). Operní triptych uvedl po svém příchodu do Plzně tehdejší nový šéf opery Bohumír Liška. Tato rozhlasová opera uvedená v režii Bohumila Zoula na působivé scéně Vladimíra Hellera zde dokonce zazněla v československé premiéře. 

K inscenaci dalšího skladatelova díla se o tři roky později odhodlal i plzeňský balet vedený choreografkou Věru Untermüllerovou. V rámci baletního triptychu zazněly části dvou suit, vytvořených z původně celovečerního baletu Istar. Premiéra řízená příchozím mladým dirigentem Jiřím Koutem se uskutečnila v roce 1967. 

V ovzduší politického uvolnění a liberalizace kulturní politiky šedesátých let mohly být uvedeny, a to vzápětí po nastudování souborem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Hry o Marii. Jejich nastudování v roce 1968 se ujal tehdejší šéf Karel Vašata opět ve spolupráci s Bohumilem Zoulem a Vladimírem Hellerem. S inscenací této opery se plzeňské divadlo poprvé ve svých dějinách vypravilo do sousedního Regensburgu, kde jeho vystoupení sklidilo velký ohlas publika a odborné kritiky. 

Hudba Martinů se znovu dostala ke slovu až po desetileté přestávce, zato v podobě závažného a autorova snad i nejmilejšího díla opery Julietta aneb Snář. Na scéně Vlastimila Kouteckého, v režii Oldřicha Kříže st. a pod taktovkou Ivana Paříka se v hlavních rolích představili Karolína Hromádková, Taťána Bublíková (Julietta) a Miloš Ježil (Michel). Tuto inscenaci si připomeňme slovy kritika V. Pospíšila: „Plzeňský Soubor nemá nadmíru individualit , ale až na jeden, dva případy, kdy představitelé zůstali svými pěveckými schopnostmi za požadavky svých rolí, jsme tu svědky výkonů, které v komorním ladění celého představení a neúchylného sledování linie hudby a ve spojení s významem a smyslem zpívaného, deklamovaného nebo mluveného slova jsou na úrovni svých nejednoduchých úkolů. Jak Miloš Ježil, tak Karolína Hromádková.“ Dirigent Ivan Pařík podle kritika „(…) učinil téměř nemožné. (…) Přípravě orchestru a pěvců věnoval neobyčejnou péči a výsledkem je představení, v němž jsou instrumentální a vokální složka ve vzájemné rovnováze. Orchestr je vypracován v bohaté dynamické a barevné škále, neustálé proměny atmosféry a nálad, jak je zobrazuje kontrapunkt rychle se střídajících výstupů scén, z nichž každá – jak je to ve snu – něco zobrazuje, připomíná a může být přitom výrazem něčeho jiného, sleduje a vyjadřuje s pružností a názorností, jejichž kadenci a míru určuje dirigent a jeho gesto.“ (Hudební rozhledy). Inscenace Julietty se tehdy dočkala jednadvaceti repríz.

Po Juliettě přišla na řadu opět – už potřetí – Veselohra na mostě. Divácky osvědčená jednoaktovka byla v první půli večera doplněna Zvonkem Gaetana Donizzettino. Zde je potřeba připomenout, že komorními operami se řešila situace přestavby Velkého divadla v letech 1980–1986. Premiéra zazněla v Komorním divadle pod taktovkou nového dirigenta Jiřího Maláta v roce 1981. 

Čtyři měsíce poté se o další dílo Martinů pokusil plzeňský balet, a to na někdejší scéně Divadla Alfa. V choreografii Jiřího Hočšálka, na scéně Josefa Vališe a s kostýmy Bedřicha Bartáka zde byla uvedena za zvuku reprodukované hudby a pod názvem Pierot holičem baletní pantomima z operního baletu Divadlo za Branou. Pod celkovým názvem Siluety byl večer doplněn šesti symfonickými obrazy Václava Trojana, které posloužily jako hudební doprovod Shakespearovskému námětu Zkrocení zlé ženy, dále pak koláží skladeb Franze von Suppé Vojáci císařovny

Hned v následující sezóně (1982/1983) seznámil plzeňské posluchače se skladatelovou jednoaktovkou Ariadna Jiří Malát. I tentokrát představovalo koncertní provedení ve Velkém sále Odborového domu Peklo (1983) sice jedno z nouzových řešení, po stránce dramaturgické však bylo výrazným uměleckým přínosem. Druhým uvedeným dílem byl totiž Modrovousův hrad Bély Bartóka. 

Roku 1986 bylo znovuotevřeno Velké divadlo. Do dramaturgického plánu byl Martinů zařazen sice asi až po čtyřech letech nového provozu, zato hned dvakrát, a to jak operním, tak i baletním souborem. Obě inscenace se navíc objevily v těsném časovém sledu. V květnu 1990 byla na plzeňském jevišti uvedena inscenačním týmem Ivan Pařík, Inge Švandová-KouteckáVlastimil Koutecký Mirandolina, v červnu v choreografii a na scéně Libuše Hynkové a pod taktovkou Františka Drse a v kostýmech Miroslava Waltera zpívaný balet Špalíček.

Politická změna na sklonku roku 1989 konečně vytvořila v Plzni podmínky pro uvedení opery Řecké pašije. Do té doby se málokteré inscenaci dostalo tolik zvýšené pozornosti tisku již v době studování jako právě tomuto dílu. Premiéra byla záměrně načasována na velikonoční období v dubnu 1995. Řízená hostujícím dirigentem Petrem Vronským (v několika reprízách ho vystřídal Petr Šumník) se stala významnou událostí. Režie se ujal tehdejší ředitel divadla Mojmír Weimann, scénu vytvořil Otakar Šindler

Další opera Bohuslava Martinů musela v plzeňském divadle čekat plných deset let. Do dramaturgického plánu zařadil nový šéf opery Jan Zbavitel opět Hry o Marii, které tak zazněly v roce 2005. Režii měl Jiří Nagy, scénu vytvořil Martin Víšek., kostýmy Iva Maláková

Další v Plzni dosud méně známá opera Ženitba zazněla v roce 2011 pod taktovkou Jiřího Štrunce v režii Josefa Nováka na scéně a s kostýmy Marty Roszkopfové, a to na jevišti Velkého divadla, tentokrát společně s Pucciniho jednoaktovkou Gianni Schicchi. 

Z dosavadního přehledu je zřejmé, že v Plzni dosud nebyla uvedena žádná z tzv. avantgardních oper 20.–30. let. Tuto mezeru zaplnil inscenací opery Voják a tanečnice v roce 2014 až nový šéf Tomáš Ondřej Pilař. Hudebně operu připravil Petr Kofroň, scénu a kostýmy vytvořil Aleš Valášek. 

Skladatelova jevištní díla se tedy v Plzni objevovala s jistou větší či menší frekvencí. S problematikou jeho partitur se museli vyrovnat jednak ti, pro něž bylo angažmá v plzeňském divadle dlouhodobou záležitostí, ale i pěvci, angažovaní zde jen na jednotlivé role.

Uvedením Julietty 8. června se tedy hudba Bohuslava Martinů vrací opět po téměř desetileté přestávce. Tato opera není klasickým repertoárovým kusem, v dějinách české hudby má však významné postavení. Uvažujeme-li o uměleckých dílech, jež vznikla zejména v meziválečném období šťastným propojením esencí dvou kultur francouzské a české, pak by v nich Julietta našla své právoplatné místo. Jako osmou v pořadí ji Martinů tvořil podobně jako všechny své předválečné opery v Paříži. Tam ho výrazně zaujala hra francouzského dramatika Georgese Neveuxe (1900–1982) Juliette ou la Clé des songes, kterou v roce 1930 uvedlo divadlo Theâtre de l´Avenue. Již o dva roky později byla v překladu Jindřicha Hořejšího hrána i v pražském Stavovském divadle. Martinů na jejím zhudebnění začal pracovat v květnu 1936, její partituru pak dokončil v lednu 1937. Libreto si překládal sám. Překlad Hořejšího totiž nesouzněl s jeho představami: „Hořejšího překlad (…) je moc dobrý, jedná-li se o doslovný překlad, ale ve srovnání s originálem je hodně mrtvý a rozhodně by mě nebyl inspiroval. Já ovšem si musím překlad adaptovat rovnou k hudbě a držím se také více duše celé hry, tedy ovšem zacházím s textem mnohem volněji než si mohl dovolit Hořejší.“

Hned od počátku Martinů svou novou operu zamýšlel pro pražské Národní divadlo. Od předcházejících děl se proto liší především velkým orchestrálním obsazením. O tom, jaké nároky skladatel kladl na provedení, svědčí dobová korespondence s Václavem Talichem: „Nemohl bych to dělat než s Vámi u pultu. (…) Také s těmi slabými režiséry, které tam v divadle máte, a buď to bych regíroval sám, anebo s Honzlem, kdyby ovšem chtěl.“ Jako scénograf byl požádán František Muzika (1900–1974), jehož zaujetí pro Juliettu bylo natolik silné, že motivy z této opery posléze uplatňoval i v další malířské tvorbě.

Úspěšná pražská premiéra, která se odehrála za přítomnosti skladatele 16. března 1938, se stala významnou kulturní událostí, i když ji čtyři dny po Anšlusu Rakouska provázelo poněkud napjaté politické ovzduší. Talichova, Honzlova a Muzikova inscenace se dlouho stala měřítkem pro posuzování všech následujících. Martinů o ní napsal Talichovi: „Jsem proto tolik rád, že jsem u tebe našel porozumění a že jsi všem, kdož s Tebou pracovali, ukázal cestu a že jsme všichni společně zapomněli sami na sebe a ponořili se do tohoto zvláštního snu. Odvezl jsem si do Paříže krásné vzpomínky a vždy, když se zamyslím, vybaví se mi celá hra naráz v jednom okamžiku jako jediný akord.“ 

O tom, že Julietta měla v díle Bohuslava Martinů významné postavení, svědčí i skutečnost, že se k citaci z Julietty vrátil znovu po sedmnácti letech ve své šesté symfonii (Symfonických fantaziích): „Nazval jsem tři věty fantaziemi, jimiž ve skutečnosti jsou. Jedna z mých malých fantazií je, že jsem použil několikataktový citát z jiné skladby, ze své opery Julietta, který se sem podle mého názoru dokonale hodí. (…) Udělal jsem to jaksi pro sebe, poněvadž mám v ní rád zvláštní orchestrální barvu a domnívaje se, že už svou operu nikdy neuslyším, mohl bych znovu naslouchat několika tónům, které jsem napsal zpaměti.“ (1955, program Bostonského symfonického orchestru). Tato domněnka se naštěstí nepotvrdila, Martinů měl možnost si operu poslechnout ještě jednou, a to v roce 1959 ve Wiesbadenu. Práci na francouzské verzi, která měla být určena Paříži, bohužel ukončila skladatelova smrt.

Nově v Plzni

Pro nové plzeňské uvedení Julietty byla vybrána Nová scéna disponující dokonalou jevištní technikou (té však bylo využito kupodivu jen minimálně). Scénu Daniela Dvořáka tvořily čtyři velkoplošné panely, na nichž se dobře uplatnila filmová projekce. Byla vlastně jediným prostředkem, který diváka zavedl do světa fantazijních představ a snů. Na surrealistický charakter díla odkazoval i létající listonoš, všudypřítomné oči či okraje panelů tvarované do ženského profilu, snový charakter podporovaly i tlumené barvy panelů – černá, tmavomodrá, zelená a fialová. Z tradičního inventáře předcházejících inscenací zde byla použita lavička a psací stůl v Kanceláři snů. Kostýmy Dany Haklové diváka naopak ukotvovaly v realitě Francie 30. let. Z nich se svou netradiční barevností vymykaly pouze kostýmy starého manželského páru. Tradice se držela i lokalizace děje do původního prsotředí – náměstí (první dějství), lesa (druhé dějství) a Kanceláře snů (třetí dějství). K realitě také odkazovala režie Martina Otavy, vedoucí herce spíše k civilnímu herectví.

Zatímco základní výzvou pro inscenátory zůstává prolínání snů a reality, problémem hudební složky je použití velkého orchestru, tudíž vyrovnanost instrumentální a pěvecké složky. Ačkoliv Jiří Štrunc věnoval přípravě orchestrální partitury jistě velkou pozornost, zůstává jeho snaha umenšena ponořením orchestrálního tělesa do hlubokého orchestřiště, čímž je posluchač ošizen o zejména krásu lyrických ploch a orchestrálních barev. Klavírního partu se zde citem sobě vlastním ujal korepetitor a profesor plzeňské konzervatoře Maxim Averkiev, totéž platí i o sólech na anglický roh v podání Ely Polívkové.

Ačkoliv jsou v Juliettě exponovány role Julietty a Michela, celá opera je v podstatě kolektivním dílem (původně čítá cca čtyřicet osob). Přitom žádnou z těchto zdánlivě vedlejších rolí nelze podceňovat. Ačkoliv se zde nabízejí role širokého věkového spektra, jsme v Plzni svědky poněkud paradoxní situace, kdy se ansámbl skládá z poměrně mladých interpretů. Budiž jim však ke cti, že se svými výkony snažili vyrovnat zkušenostem svých starších kolegů. V tomto směru zaujali zejména Michal Bragagnolo (Komisař, Listonoš, Úředník) a Jakub Hliněnský (Starý Arab, Dědeček, Starý námořník), který se svým přirozeným hereckým nadáním dokonale zhostil tří zcela odlišných postav, navíc v postavě Dědečka si zahrál člověka podstatně vyšší věkové kategorie. Připomněl mi vynikající výkon Jiřího Pavlíčka v inscenaci z roku 1978, který se tehdy výtečně prosadil dokonce ve čtyřech rolích. Dublování rolí je zcela běžnou divadelní praxí malých souborů, čehož si byl Martinů jako dokonalý znalec divadla dobře vědom. Jevhen Šokalo propůjčil všem třem postavám – Muži v okně, Starci „Mládí“ a Trestanci – své herecké zkušenosti. Příkladnou dikcí zaujal v roli Muže s helmou, Obchodníka se vzpomínkami a Žebráka Jiří Kubík. Roli Hlídače lesa si z chutí zahrál Josef Jordán, strojvedoucího Martin Švimberský. Silným emočním zaujetím vybavila Hadače Jana Foff Tetourová, Lucie Hájková (Obchodnice s ptáky) a Jana Piorecká (Obchodnice s rybami) naopak spolehlivě vystihly hašteřivý charakter žen podivného francouzského městečka, postiženého ztrátou paměti. Svým rolím nezůstala nic dlužna ani Andrea Frídová jako Malý Arab, Mladý námořník a Poslíček, Rostislav Florian jako Šéf a Noční hlídač, postavě Babičky propůjčila svůj jasný soprán Ivana Šaková. Dobrý výkon odvedl v rytmicky náročných pasážích a pohybových kreacích ženský sbor připravený Jakubem Zichou. Spolehlivou a náročnou práci odvedl ve světelném designu Antonín Pflégr. 

Pozornost kritiků bývá soustředěna na titulní postavu Julietty a její mužský protějšek, na knihkupce Michela. Olga Jelínková svým hlasem i zjevem dokonale splňovala představu o této náročné postavě. Ve druhém dějství jsem v lesní scéně obdivovala minuciózní práci s výrazem, jímž dokázala odlišit příkré proměny a nálady vysněné krásné dívky. Tomáš Kořínek působil ve své herecké akci dojmem nenápadného nevtíravého člověka (snad zbytečně mu byly propůjčeny „ostravské“ brýle), po pěvecké stránce jeho lyrický tenor dobře souzněl s orchestrální partiturou, zaujal i pěvcův citový ponor do postavy, která bude od nynějška patřit k jeho parádním.Závěrem bych zde ráda ocitovala slova velkého propagátora díla Bohuslava Martinů, dirigenta Václava Noska: „Operní dílo Bohuslava Martinů a celá jeho tvorba je útěchou a radostí. Na nás záleží, kolik lidí se z ní bude těšit, kolik lidí ji bude potřebovat pro svůj život.“ Věřím, že nová plzeňská inscenace nezůstane jen bonbónkem pro malý okruh odborníků, ale že si svou zajímavou tematikou – střetem snů a reality, jakož i ztrátou vzpomínek, tedy problematikou veskrze aktuální – najde cestu k co nejširšímu publiku.

Foto: DJKT / Martina Rroot

Marta Ulrychová

Marta Ulrychová

Pedagožka a publicistka

Plzeňská rodačka PhDr. Marta Ulrychová, Ph. D. vystudovala český jazyk a hudební výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni, posléze etnografii a folkloristiku na FFUK v Praze. Od 7O. let vyučovala na 1. ZUŠ B. Smetany v Plzni, potom od roku 1990 až do odchodu do důchodu působila na Západočeské univerzitě, nejprve na Katedře hudební kultury Fakulty pedagogické, posléze na Katedře antropologie Fakulty filozofické. Pravidelně publikuje v denním tisku, byla stálou přispěvatelkou časopisu Folklor a Hudebních rozhledů, již třicet let pravidelně publikuje studie a recenze v etnografickém odborném periodiku Národopisná revue. Je stálou účastnicí Kolokvií folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou.



Příspěvky od Marta Ulrychová



Více z této rubriky