„První půlka se pohupovala na lehké, formálně čiré a tektonicky zpevněné palubě mozartovské poetiky, druhou polovinu zastínil mrak existenciální nejistoty, bezprostřední expresivity a prokofjevovsky osobité rytmičnosti.“

„Česká filharmonie pod vedením Leonida Kavakose provedla Prokofjevovo dílo s agresivně šklebivým a drastickým výrazem, v němž neabsentovaly ani chvíle smířlivého uklidnění, ani záblesky mlhavé naděje.“

„První větu Kavakos nechal rozeznít v celé její dramatické bezprostřednosti.“

Česká filharmonie spolu s renesančně nadaným Leonidem Kavakosem vystoupila 16. září v pražském Rudolfinu s kontrastním, avšak přirozeně fungujícím programem sestávajícím ze skladeb W. A. Mozarta a Sergeje Prokofjeva. Řecký houslový virtuos a dirigent zaujal netoliko jako zručný houslista, jemuž nechybí žádoucí technické schopnosti ani elementární dávka muzikantského charismatu, ale také coby dirigent a nápaditý interpret neoklasicistního repertoáru. Dvořákova Praha tak posluchači zprostředkovala zážitek, na který jen tak nezapomene. 

Spatřit v první půli koncertu sólového houslistu, který v druhé půlce „překabátí“ na dirigenta, není věcí každodenní lopotivé rutiny. Navzdory možným prvotním obavám, které se mohly vyrojit ve skeptické duši kritického posluchače, úterní koncert dostatečně dobře prokázal, že takováto proměna může být esteticky nosná, neboť koncertním návštěvníkům poskytuje neobyčejnou možnost prožít, zhodnotit a případně porovnat dvě koncepčně odlišné role v jedné osobě. Rudolfinské publikum si právě takto ambivalentní a bezezbytku pozitivní zkušeností prošlo díky renomovanému houslistovi a dirigentovi Leonidu Kavakosovi. Kavakos již pár desítek let udivuje svými neobyčejnými dirigentskými a houslovými výkony, o čemž svědčí kromě jiného rozsáhlá diskografie čítající nahrávky z dílny Brahmse, Sibelia, Čajkovského nebo Schuberta. Kavakos na sebe upozornil již v roce 1986, kdy získal stříbrnou medaili v International Jean Sibelius Violin Competition Helsinkách. Od té doby vystupuje po celém světě na prestižních koncertních pódiích a spolupracuje s oceňovanými symfonickými tělesy. 

Leonidas Kavakos si pro koncert s Českou filharmonií zvolil dramaturgicky divergentní a, jak on sám přiznává, kontrastní program složený ze dvou klasických děl koncertantní a symfonické literatury: Houslového koncertu č. 3 G dur, K. 216 Wolfganga Amadea Mozarta a Symfonie č. 6 es moll, op. 111. Sergeje Prokofjeva. Zatímco se první půlka pohupovala na lehké, formálně čiré a tektonicky zpevněné palubě mozartovské poetiky, z níž čišela klasicistní melodická svěžest a jadrnost, druhou polovinu zastínil mrak existenciální nejistoty, bezprostřední expresivity a prokofjevovsky osobité rytmičnosti. Jakkoli by se ale mohlo zdát, že Kavakosova volba padla na stylově neslučitelné a vzájemně se protivící extrémy, doznala poslední věta Prokofjevovy symfonie, a to obzvlášť díky dirigentovu přičinění, kýženého stylového usmíření, v němž klasicizující jednota zvítězila nad modernizující mnohostí, drastičností a pokřiveností. Koncert tak v sobě ukrýval dva spolu znesvářené dramaturgické a estetické prvky, jež navzdory očekávání splynuly v jeden nedílný celek. 

Úvodní mozartovské číslo započalo expozicí svižně pulzujícího, rytmicky aktivně tepajícího tématu, s nímž smyčcová sekce České filharmonie zacházela striktně dle klasicistních, osvícenským ratiem podepřených stanov. Mírné a s mozartovsky lapidární dikcí korespondující tempo, podpořené navíc vkusně naráženou akcentací, utvořilo orchestrálnímu tělesu dostatečně široký prostor pro virtuózní výpady smyčců a měkce vyhlazené vstupy dechů. Po převzetí hlavního tématu Leonidem Kavakosem étos skladby o něco zvážněl, aniž by tím ovšem bylo jakkoli zapřeno hybné vyznění díla. Sólista zvolil pro svou hru přísný, a co se týče ozdob spíše asketický styl, s jehož pomocí pak úhledně a místy až s urputnou rigiditou kopíroval melodickou architekturu skladby. Jednotlivé fráze v jeho podání těsně navazovaly jedna na druhou, čímž se z jedné strany posílila vnitřní provázanost skladby, ze strany druhé se do akustického popředí prodrala Mozartova proslulá melodická invence, o niž Kavakos pečoval přímo s akademickou důsledností. Kavakosova důkladná, dozajista zcela legitimní a chvályhodná služba strukturální výstavbě Mozartovy kompozice ovšem měla do značné míry za následek celkové zploštění typicky mozartovského, i v tomto raném mistrově období již niterně přítomného emočního či spíše dramatického výrazu. Racionalita tak zvítězila nad afektem a forma přelstila obsah.

Třecí plochy mezi expresivním potenciálem Mozartovy skladby a Kavakosovým akademismem pokračovaly i v dalších dvou větách, ve kterých však – to nesmíme opomenout – došlo i na místa energická a afektově více angažovaná. Druhou větu Kavakos provedl vkusně, agogicky distancovaně a melodicky procítěně. Mozartovo prožití každé noty, každého motivického spoje, každé fráze ovšem mnohdy zůstávalo houslistou pouze zmíněno; pohroužení se do frázových detailů a drobných elementů hudební formy stavělo v sólistově výkonu překážky celkové a výrazově jednolitě předvedené interpretační perspektivě. O to víc bylo ovšem nutné ocenit Kavakosovu technickou zdatnost, jež kromě pár krkolomných míst v kódě provázela celou mozartovskou část koncertu. Třetí věta se následně vrátila ke stylové mírnosti a zpěvnosti věty úvodní. Česká filharmonie vstoupila do závěru Mozartovy kompozice ve skočném tříčtvrťovém metru, v němž precizně oddělovala partikulární melodické fráze, zdatně diferencovala dynamické předěly a úspěšně se sehrávala se stylovou, po klasickém vzoru opět odměřenou hrou Leonida Kavakose. Mozartova skladba tím získala na strukturní světlosti, ačkoli její obsahová stránka zůstala ve skrytu. 

Koncertní večer se náhle radikálně proměnil, jakmile odezněly první, rytmicky nekompromisně akcentované takty Prokofjevovy Šesté symfonie. Pokud posluchač během první koncertní části zažil až platónsky čirou formu ušlechtilého dědictví klasicistního slohu, tak v prokofjevovské sekci byl konfrontován s formálně obtížným, avšak tektonicky sjednoceným hudebním organismem, jejž zdobila nápaditá instrumentace a pomalu připravovaná gradace. Prokofjev složil svou předposlední symfonii pod dojmem traumatických zkušeností z druhé světové války, jimž na hudební rovně vtělil tíživou a bolestivými disonancemi zkroucenou expresi, podpořenou promyšleně budovanou dynamikou. Česká filharmonie pod vedením Leonida Kavakose provedla toto impozantní dílo s agresivně šklebivým a drastickým výrazem, v němž neabsentovaly ani chvíle smířlivého uklidnění, ani záblesky mlhavé naděje. Komplementarita výrazové temnoty, orchestrální pestrosti a tematické bohatosti získala na formových konturách již v první větě, jejíž počáteční neklid spojený s fragmentární instrumentací a postupnou genezí tématu nechal Kavakos rozeznít v celé jeho dramatické bezprostřednosti. Následné stupňování dynamických bloků, vrcholící v tvrdé expozici disonantních průniků v žestích, symfonické těleso odehrálo s potřebnou razancí a prudérností, aby pak tento mohutný tok motivických řetězců a témbrových rozporů utichl v šedavém oparu kmitajícího piana. Druhá věta ještě posílila expresivní tragiku a bezvýchodnost nastolené situace. Ruský skladatel tomuto ztemnělému bloku z jedné strany uložil dekadentně zhořklý nádech, ze strany druhé se mu ovšem podařilo i za pomoci melodicky táhlejších a harmonicky konsonantnějších ploch docílit až lyrického náboje. Vnitřní spor věty mezi hudební reflexí válečných událostí a poetickým klidem České filharmonie interpretovala v překvapivě jednotném a uceleném modu, o nějž se postaralo především neomylné vedení Leonida Kavakose. K obdobnému efektu došlo i během třetí věty, v níž se střetla místy až haydnovská melodická křehkost s opětovným rozpomínám se na válečné běsnění v podobě bodavých rytmických protirytmů a zdrcujících témbrových přechodů, které se projevily mj. i ve střídání sólových a plně orchestrálních poloh. Zde se ukázaly špičkové individuální výkony všech sólistů, zejména tedy těch z trumpetové sekce. 

Prokofjevova Šestá v pojetí Leonida Kavakose byla dramatickým a umělecky povznášejícím svědectvím nejen o velkém kompozičním mistrovství tohoto klasika ruské avantgardy, ale také o vysoké hráčské úrovni České filharmonie. Navzdory poněkud problematickým místům v mozartovské části se celý koncert nesl v duchu velkého posluchačského obdivu ke kvalitním výkonům protagonisty. Dobrou náladu nakonec podtrhl i sám dirigent, jehož pokorné vystupování na samém konci večera potěšilo jak hlediště, tak jeviště.

Foto/zdroj: Petra Hajská / Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp