„Je vždy lepší být na počátku slibné kariéry, než prodávat její zbytky těm, kteří ještě věří na dříve vytvořené umělecké renomé.“

„Boris Prýgl výtečně frázuje, je velmi muzikální, dokáže si pohrát s dynamikou, umí hlas vhodně modulovat.“

„Po létech snahy se festival dopracoval k velmi solidní amplifikaci.“

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov dospěl do finále. Závěrečný sobotní galakoncert v Pivovarské zahradě nabídl výběr známých árií a scén ze světových oper. Účinkovali talentovaní mladí pěvci Adriana Kučerová, Štěpánka Pučálková a Boris Prýgl, doplnil je zkušený americký tenorista Richard Troxell. Doprovod zajistila PKF-Prague Philharmonia za řízení osvědčeného dirigenta se zřetelně vřelým vztahem k opeře – Leoše Svárovského.

Počasí trápilo bohaté hudební léto v Českém Krumlově po celý týden. Také finální koncert byl ohrožen do poslední chvíle. Ale zase se stal zázrak, vzdor různým prognózám. Úderem času začátku koncertu déšť ustal a poté po celou dobu již ani nekáplo, byť jsme v publiku seděli pro jistotu v pláštěnkách. A stálo to za to! Tak výborný koncert tohoto stylu jsem již dlouho neslyšel. Řeknu upřímně, že žádná z mediálních hvězd mne dosud v Českém Krumlově tolik nezaujala, jako právě tento koncert „nemediálních“ hvězd, čili pěvců a pěvkyň silného talentu a dobrého školení, za nimiž zatím nejde tak mediálně dalece silná propaganda. Dle mých zkušeností z minulosti je to ale přirozené. Je vždy lepší být na počátku slibné kariéry, než prodávat její zbytky těm, kteří ještě věří na dříve vytvořené umělecké renomé.

To je jistě příjemná celková charakteristika tohoto výtečného koncertu hned na začátku jeho reflexe. Již pěkně zahraná vstupní ouvertura k Mozartově Figarově svatbě napověděla, že dirigent Leoš Svárovský má dostatek entuziasmu a chuti, aby motivoval orchestr PKF – Prague Philharmonia k dobrému výkonu. Ocenit musím ozvučení! Po létech snahy se festival dopracoval k velmi solidní amplifikaci, za níž je potřeba techniky moc pochválit! Nejsem sám, kdo na tomto koncertě zaregistroval v tomto směru zřetelný pokrok! Hlasy byly zesilovány přiměřeně, byla zachována jejich přirozená barva. Symfonický orchestr je velmi obtížné zesilovat pro velký prostor, leč i zde se dobrá věc podařila. Pokrok je zcela markantní!

Na koncertě se představily výrazné soudobé talenty české a slovenské operní školy, v záhlaví vyjmenované, doplnil je vhodně americký tenorista. Které talenty na mne tak výrazně zapůsobily a proč? Jako první se pěvecky etabloval barytonista Boris Prýgl, angažovaný v současnosti do Bavorské státní opery v Mnichově. Nevím, proč je uváděn jako basbaryton. Již u Adama Plachetky jsem v Litomyšli napsal, že pojem basbaryton je učebnicový termín, ale u divadla jsem buď bas, nebo baryton. Boris Prýgl se představil ostatně jen a pouze v typických barytonových kreacích, nevybočil z nich ani o centimetr! Entrée mu zajistila obtížná árie Almavivy z Mozartovy Figarovy svatby. Zpíval ji suverénně. Výtečně frázuje, je velmi muzikální, dokáže si pohrát s dynamikou, umí hlas vhodně modulovat. Ve tváři se mu zračí přesvědčivý výraz zpívaného textu, s nadhledem zvládl hybnou část árie, kterou zakončil bezvadně technicky zvládnutou sextou na obávané vysoké Fis v závěru.

Pokud si zvolí pěvec pro koncert Rossiniho Cavattinu Figara z Lazebníka sevillského, pak jde o jasný baryton bez jakékoliv diskuse. Dokonce baryton vysoký, který se dříve označoval pojmem tenorální baryton, s vysokými „gé“ i dotykovým „a“. Zatímco Mozartův Figaro je polohově jiný, může ho zpívat bas i baryton. Cavattina Figara zazněla v podání Borise Prýgla nejen technicky výtečně, ale i s příjemným vtipem, zračícím se přirozeně v mimice, když korespondoval herecky a mimicky s dirigentem Svárovským. Po zvukové, barevné a přednesové stránce se mi nejvíce vybavuje příjemný baryton německé barytonové legendy Heinricha Schlusnuse, ale i Dietricha Fischera-Dieskaua. Dokonalým frázováním, schopností odstínění dynamických nuancí, s typicky kulatým charakterem příjemného volumenu. Na tom nic nemění, že árie Escamilla z Bizetovy Carmen neměla onu plnou pěveckou přesvědčivost ve srovnání s Mozartem a Rossinim. Trochu pro zdůrazňované voluminózní spodní bé v hloubce prvé fráze, kdy poněkud ztěžkl kulminační vrchol na vysokém F, který neměl samozřejmost výšek předešlých árií, a to v obou slokách. Konstatováno ale nejvyššími měřítky úhlu pohledu, které mladý pěvec ve večeru nasadil. Na skvělém celkovém dojmu z jeho vystoupení to nemění vůbec nic!

Sopranistka Adriana Kučerová přesvědčovala v průběhu večera technickou úrovní projevu, ale i výrazem, přirozenou mimikou. Tvoří hlas naprosto volně, přirozeně, lehce, což u sopranistek moc kvituji. Uvedla se báječně árií Noriny z Donizettiho komické opery Don Pasquale. Přirozenost tvoření, lehkost, pohyblivost a koncentrace tónů v masce ve všech polohách imponuje. Navíc působí pozitivně nenucenost výrazu, sopranistka je hereckým talentem. Když se jakákoliv lidská činnost dělá technicky dobře, činí dojem naprosté samozřejmosti… Ač je za ní mnohdy tvrdá dřina. Mladá sopranistka disponuje cenným charisma, které velkoplošná obrazovka, na níž je vždy tvář sólisty přenášena, zřetelně zobrazuje. Je to dar od Boha, kterému se nelze naučit – buď je, nebo není. Sopranistka okouzlila publikum svým projevem, vedle působivého Donizettiho zejména v Gounodově árii Julie z opery Romeo a Julie.

Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková byla moderátorem Janem Čenským ohlášena jako indisponovaná, dokonce i s diagnózou, tak jsme již pokročili! Prý pharyghitis acuta, proto vynechá dvě árie. Pharynghitis acuta je typ indispozice, způsobující řadu subjektivně velmi nepříjemných pocitů, dysestezií, leč pokud není postižen vnitřní hrtan, posluchač obvykle nic nedobrého na výkonu sólisty večer neshledává. Bylo tomu tak i nyní. Mezzosopranistka zaujala nevšední krásnou barvou svého fondu, muzikalitou a výrazem v interpretaci árie z Bizetovy slavné Carmen. Výbornou pohyblivost hlasu ukázala v duetu Rosiny a Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského, který vyšel mezzosopranistce i Borisi Prýglovi pěvecky i výrazově znamenitě. Barytonista si neopomenul přidat v závěru pěkné vysoké Gé, samozřejmě nepovinné, dané jen interpretační tradicí.

Tenorista Richard Troxell z USA byl okořeněním mediálního charakteru, je na zenitu svých pěveckých sil. Vstup na pódium byl odvážný, temperamentní. Zařadit si ihned na úvod slavnou Canzonu Vévody z Verdiho Rigoletta je docela odvaha. Ač se muzikantům zdá tento hit v Alegrettu – až quasi operetního charakteru – hudebně laciný, pěvecky vůbec snadný není! Tenoristé mívají z Canzony patřičný respekt. Tenorista Troxell se pohybuje oborově mezi lyrickým a spinto tenorem, jeho témbr je příjemný, hlas vyrovnaný. Obvyklé efektní decrescendo, pěveckou lahůdku na gis, nevyužil (po vzoru Flety, Di Stefana, Franca Corelliho či Carla Bergonziho a dalších slavných tenoristů). Obávané vysoké „há“ na konci árie nasadil dobře, byť v zamýšleném prodloužení na konci tónu již ne zcela perfektně. Je to obávaný tón, neb se na něm končí, výška se zpívá snáze, pokud hudební linie pokračuje.

Po této árii tenorista zvolil známý Carusův hit z Komediantů Ruggera Leoncavalla – Směj se paňáco (Vesti la giubba). Árie je oborově jiného rodu než ona vstupní, ale samozřejmě ji nemusí interpretovat jen hrdinný tenor, Cania mohou dobře zpívat spinto tenorové hlasy. Vrchol árie pěvec trochu zbytečně ve forte přeexponoval, nebylo to nutné, vždyť zpívá na mikrofon, který stejně intenzitu hlasu a jeho nosnost v prostoru divadel neukáže. Tím musel vrcholovou frázi poněkud rozdrobit. Škoda, že se dirigentovi nechtělo hrát hudebně zajímavou dohru, ukončit árii ihned za skončeným pěveckým partem nebylo muzikantsky zrovna moc šťastné… Nejvíce se mi americký tenorista líbil v duetu s Borisem Prýglem z opery Lovci perel (Nadir a Zurga). Tady se hlasy obou protagonistů barevně krásně doplňovaly, zdobilo je dokonalé frázování i dynamické nuance. Árie Cavaradossiho ze 3. dějství Toscy – „E lucevan le stelle“ – přinesla hezké mezza voce na první vzestupné frázi, poté již byla árie interpretována ve forte, bez využití možných dynamických proměn. Závěrečné vysoké „A“ zaznělo v silné expresi pěvcova výrazu přesvědčivě.

Koncert ctil skvěle zákon kontrastu, takže árie střídaly duety i kvartety. Duet z Traviatty se mohl volit jiný než zrovna „Libiamo ne lieti calici“, který je vhodnější coby přídavek. Kultivovaně, s dynamickými jemnůstkami, vyzněl duet Rudolfa a Mimi z Bohémy, ale bez přidávaného, leč opět nepovinného „cé“ Rudolfa v závěru spolu s Mimi. Kvartet z Verdiho Rigoletta jako finále koncertu byl skvělý nápad. Je to jeden z vůbec nejlepších Verdiho ansámblů, hudební skvost, kdy každá z postav vytváří dějovou polyfonii různých zájmů – Maddalena, Vévoda z Mantovy, Gilda i Rigoletto. Kvartet je velmi obtížný technicky. Vynikal krásný, barevný témbr Maddaleny v podání Štěpánky Pučálkové s pěkným výrazem interpretovaného textu, dobře si vedla Gilda Adriany Kučerové i Rigoletto Borise Prýgla. Tenorista zde již trochu narážel na jisté limity vysokých poloh partu, kdy se v souzvuku čtyř hlasů musí neustále pohybovat ve vrchní kvartě f – bé a dynamicky se zároveň přizpůsobovat trojici svých partnerů…

Závěr koncertu, bez přestávky proudícího kvůli nejistému počasí, tvořily dva přídavky. Za sebe si dovolím říci, že přídavky přednesli dva hlavní protagonisté z vyrovnaného kvartetu sólistů večera. Z mého osobního úhlu pohledu přece jen nejvíce vynikli barytonista Boris Prýgl a sopranistka Adriana Kučerová. Oba byli v celkovém dojmu z průběhu večera výborní. Boris Prýgl předvedl přesvědčivě slavnou šampaňskou árii z Mozartova Dona Giovanniho v předepsaném Prestu, nasazeném temperamentním dirigentem. Suverénně, pěvecky svrchovaně a ve výrazu přirozeně. Druhý přídavek – romance Lauretty z Pucciniho opery Gianni Schicchi – mi v působivém provedení Adriany Kučerové, s dlouhodechými frázemi a dynamickými odstíny, ještě dlouho po koncertě zněl v mém „videu“ dojmů z koncertu… Nejlepší doklad, že závěrečný koncert byl přesvědčivý. Nemohu na závěru nezdůraznit veliký podíl pozorného, flexibilního dirigenta Leoše Svárovského s jeho exaktním gestem, s citem pro možnosti pěvců v obtížných místech. Bylo cítit, jak s nimi vnitřně doslova dýchá. Pod jeho vedením se PKF – Prague Philharmonia předvedla ve velmi dobrém světle ve všech nástrojových sekcích.

Foto: MHF Český Krumlov