„Lieder Society v příštím roce mimo jiné připomene kulaté výročí brněnské klavíristky a skladatelky Agnes Tyrrell.“

„Na hudbě Richarda Wagnera mě fascinuje barevnost, živelnost, orchestrální hutnost a schopnost vyprávět příběhy.“

„Ženy skladatelky se stále často potýkají s nedůvěrou a despektem.“

Česká sopranistka slovenského původu Tamara Morozová je místnímu publiku známá jako žádaná koncertní pěvkyně či jako sólistka Národního divadla v Praze, kde se nově připravuje na roli Senty v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera. Je také vyhledávanou interpretkou písňového repertoáru a předsedkyní spolku Lieder Society, který založila v roce 2021 s altistkou a muzikoložkou Monikou Jägerovou.

Jak byste představila Lieder Society někomu, kdo o ní nikdo neslyšel? 

Jako mladou komunitu, která se snaží popularizovat krásný a neprávem opomíjený žánr umělecké písně. Vznikli jsme v první řadě proto, abychom se sami mohli umělecky realizovat, ale velmi rychle jsme přijali za své, že je potřeba se propojovat a navzájem inspirovat, zejména když v Čechách není příliš mnoho interpretů, kteří se chtějí písni věnovat opravdu do hloubky a s vysokými nároky na sebe i své okolí. Snažíme se tedy komunitu budovat nejenom směrem ven k publiku, ale také dovnitř, ve spolupráci se skvělými umělci. Důležitá je pro nás i edukace mladých talentů a budování prostoru pro jejich růst. S kolegyní Monikou Jägerovou každá akcentujeme jiná témata, ale velmi dobře se doplňujeme a za naší tvůrčí spolupráci jsem opravdu vděčná.

Čím vás oslovil právě písňový obor?

Barevností, opravdovostí a svobodou. Píseň vnímám jako jeden z nejkrásnějších druhů komorní hudby, která je velmi specifická, čistá a niterná. V ideálním pojetí je pro mě souhra s klavíristou v písňovém duu asi nejkrásnější formou sebevyjádření, ke kterému oba přispívají stejnou měrou. 

Kdybyste měla dát tři zásadní rady mladým pěvcům, kteří se chtějí věnovat písňovému oboru, jaké by to byly? 

První a nejdůležitější rada je, aby se mu opravdu věnovali, poslouchali a hledali si repertoár, který je vnitřně osloví a přijmou ho za svůj. Dále by se neměli pouze snažit produkovat technicky krásné tóny, což je samozřejmě důležité, ale aby také rozuměli textu a jeho významu. A do třetice, aby trochu upozadili své ego sólisty a stali se částí komorního celku, svým způsobem dalším, rovnocenným nástrojem.

Spolek Lieder Society úspěšně funguje již čtvrtým rokem. Během několika málo let se mu podařilo nejen etablovat se na domácí scéně, ale zejména na ni přinést svěží vítr mnoha originálními projekty. Na co se můžou diváci těšit v nové sezóně? Hodláte například nějak navázat na úspěch s písněmi Slávy Vorlové, popřípadě máte v plánu představit jinou zapomenutou skladatelku?

Se Slávou ještě zdaleka nekončíme, doufáme, že se nám bude dařit její krásné dílo i nadále prezentovat v Čechách i v zahraničí, protože si to opravdu zaslouží. Ale skladatelek, které čekají na své znovuobjevení je stále mnoho – v příštím roce se chystáme připomenout kulaté výročí brněnské klavíristky a skladatelky Agnes Tyrrell a krom toho se snažíme iniciovat vznik nebo premiérové uvádění písní současných skladatelek. Vznikl pro nás například písňový cyklus Kateřiny Horké Vyrovnání a máme radost, že už letos na podzim uvedeme českou premiéru písňového cyklu Dva světy oceňované americké skladatelky Beth Ratay. 

Ženy skladatelky to měly v minulosti – i té nedávné – těžké; jako společnost vůči nim máme nepochybně veliký dluh. Jak jsou na tom podle vás dnešní skladatelky?

Necítím se dostatečně kvalifikovaně, abych to mohla správně posoudit, nicméně mám za to, že situace se sice lepší, ale i tak je stále co dohánět. Ženy skladatelky se často potýkají s nedůvěrou a místy i s takovým zvláštním despektem typu „tak se teda předveď, holčičko“.

Písně bohužel nejsou prioritou v hledáčku milovníků klasické hudby. Jakým způsobem se snažíte oslovit publikum?

Jsme rádi kreativní a experimentujeme s formou a propojováním uměleckých žánrů. Vyzkoušeli jsme si píseň ve spojení s digitální malbou (Mahlerův Chlapcův kouzelný roh) nebo scénickým tancem (Hindemithův Život Mariin), vznikla pro nás filmová báseň upomínající na Jana Palacha Hodina smrti naší a připravili jsme také site-specific scénickou performance Písně ztracených duší (reflexe ZDE). Jsou pro nás důležitá také společenská témata, postavení žen ve společnosti, lidská práva a udržitelnost.

Jak je to s podporou Lieder Society? Daří se vám oslovovat soukromé nebo komerční dárce?

Podpora Lieder Society má několik podob. Máme za sebou úspěšnou crowdfundingovou kampaň k vydání CD Sláva Vorlová: Písně. Byl to pro nás důležitý signál, že to, co děláme, má smysl. Zároveň ale musíme být upřímní: většina naší činnosti je zatím financována z veřejných grantů, bez kterých by naše projekty v této podobě nemohly vznikat. Oslovování soukromých nebo komerčních dárců je něco, čemu se chceme dál věnovat systematičtěji – věříme, že s rostoucím povědomím o našem spolku se i tahle oblast bude postupně rozvíjet.

Váš život a kariéra samozřejmě není jen Lieder Society. Na čem jiném právě pracujete?

Kromě příprav spolkové písňové sezóny jsem teď v intenzivním operním zápřahu – za necelé dva týdny mě čeká debut v roli Senty v Bludném Holanďanovi, což je pro mě nejen velká čest, ale i milník v rámci mého repertoárového vývoje. Je to pro mě o to větší výzva, že se jedná o vstup do už hotové inscenace po boku velmi zkušených kolegů a skvělého dirigenta Karstena Januschkeho; má vlastní příprava tak byla velmi intenzivní a dlouhá. Mimo jiné mám velkou radost, že jsem získala podporu prestižní americké nadace Olga Forrai Foundation pro mladé dramatické pěvce, která mi poskytla finanční podporu na nastudování této role. Do Ameriky se také zanedlouho vracím jako jedna z dvanácti finalistek mezinárodní souteže Wagner Prize New York, čemuž se stále zdráhám uvěřit.

Jakým jazykem k vám promlouvá hudba Richarda Wagnera?

Fascinuje mě její barevnost a živelnost, orchestrální hutnost a veliká schopnost vyprávět příběhy. Když jsem ještě na gymnáziu poprvé naživo slyšela celý Ring, který zde tehdy zazněl v koprodukci pod taktovkou Johna Fioreho, tak to do jisté míry determinovalo můj život, dostala jsem wagnerovským „kladivem“ do hlavy a zatoužila „tohle“ taky jednou zpívat.

Kam se váš hlas vyvíjí? Jaké role byste ráda viděla před sebou?

Cítím se velmi dobře v českém a německém mladodramatickém repertoáru s občasným přesahem do dramatického oboru, ale snažím se nespěchat a kultivovat lyrickou kvalitu svého hlasu – například právě interpretací písní. Zpívám například Smetanovu Krasavu v Libuši nebo Ludiši v Braniborech v Čechách, měla jsem to štěstí zpívat Dvořákovu Armidu a Svatou Ludmilu a připravuju se aktuálně na Cizí kněžnu v Rusalce, která mě čeká na začátku příští sezóny. Pracuju také na Janáčkově Jenůfě, která je pro mě jednou z nejkrásnějších oper, jaká kdy byla napsána. Janáček, Wagner a Strauss – kolem těchto jmen se točí většina mých repertoárových snů, i když mě samozřejmě láká proniknout časem i do tajů italské opery.

Jste ráda, že jste sopranistkou?

Ano, i když musím říct, že dramatičtější soprány jsou tak trochu zvláštní kategorie. Člověk často začíná kariéru o něco později, a to je i můj případ – hlas potřebuje čas, aby dozrál a zvládl specifické nároky na techniku a výdrž. Na druhou stranu je v tomhle oboru obrovská hloubka – jak hudební, tak psychologická. Takže ano, jsem ráda, že právě tenhle hlas mi byl dán a že ho můžu stále objevovat.

Jakým způsobem pojímáte svou mentální hygienu? Máte nějaké neoperní, nehudební zájmy, které vás vrací zpět na zem?

To je aktuálně téma, které velmi řeším – snažím se cíleně dělat si čas sama na sebe a své blízké a na odpočinek, abych se nepřehlcovala, což se mi ne vždy daří. V soukromí mám ráda klid, dobré jídlo, víno, voňavé kočky a procházky po lese s partnerem, kterých by mělo být mnohem, mnohem víc.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili?

Na sklenku vína bych pozvala Emilii Marty, protože být chvíli v její společnosti je jako pít víno s dějinami. Byl by to jistě nezapomenutelný večer, ze kterého bych si ale nejspíš odnesla existenciální krizi. (smích)