„Mluví se o tom relativně málo, Praha však byla opravdu ‚hotspotem‘ celé evropské kultury.“

„Pojem entartete Kunst, tedy zvrhlé umění, není ničím jiným než politickou perzekucí těch, kteří se ‚nehodili‘.“

„Zařadit takové množství méně hraných oper bychom si bez finanční podpory, která je s tímto projektem spojená, nemohli dovolit.“

Projekt Národního divadla a Státní opery Musica non grata odstartoval ještě loni v létě, kdy na zahajovacím koncertě zněla například díla Bohuslava Martinů či Vítězslavy Kaprálové. Pak byl ambiciózní projekt přerušen pandemií – některé z koncertů se přitom podařilo zachovat alespoň online. Ve dnech 12. a 20. června se však Musica non grata vrací na jeviště: s programem věnovaným jednak Janáčkovi a Martinů, jednak s koncertem Brno–Praha–Hollywood, kde uslyšíme díla Franze Schrekera, Ericha Wolfganga Korngolda nebo Viktora Ullmanna. Při této příležitosti představuje projekt jeho manažerka, Tereza Dubsky.

Jste projektovou manažerkou projektu Musica non grata. Co je v rámci této pozice náplní vaší práce?

Zodpovídám za to, aby se Musica non grata ubírala směrem, který jsme si vytyčili. Projekt je rozdělen na dvě části: hudební a akademickou. Hudební linie sleduje stopu hudebních skladatelů, kteří byli v první polovině 20. století nějakým způsobem perzekvovaní. V té akademické si klademe za cíl představit tyto skladatele a „fenomén“ takzvané zvrhlé hudby nejen profesionálnímu publiku, ale i širší veřejnosti. Chceme přitom seznámit publikum jak s hudbou těchto autorů, tak s jejich životy. Mým úkolem je, aby se tyto dva cíle naplnily, aby došlo k organizaci koncertů i akademických setkání, samozřejmě pak dohlížím i na rozpočet.

Jak probíhá organizace takto komplexního projektu?

Musica non grata nám roste pod rukama. Původním záměrem bylo jednoduše představit autory, kteří jsou propojeni s Národním divadlem, nebo přímo s budovou Státní opery, dřívějšího Nového německého divadla. Když jsme ale rozkryli další souvislosti a zjistili, co všechno bychom mohli realizovat, začal celý projekt nabírat větších rozměrů, čímž se přirozeně rozrůstal i organizační tým. Pouze na projektu Musica non grata teď přímo pracujeme ve třech, ale do projektu jsou zapojeni i další zaměstnanci Opery Národního divadla a Státní opery – muzikanti, sólisté, umělecký provoz, ekonomické oddělení – bez nich by to nešlo. Na akademickou část pak dohlíží zejména doktor Kai Hinrich Müller z Německa a šéf dramaturg Opery Ondřej Hučín.

Jak vlastně vznikla myšlenka vytvořit Musicu non grata?

Myslím, že s prvotním nápadem přišel přímo umělecký ředitel opery Per Boye Hansen, spolu s hudebním ředitelem Karl-Heinzem Steffensem. Pan dirigent se této hudbě aktivně věnuje a má navíc blízko i k historickým souvislostem: jeho manželka má židovské kořeny, její rodinu tudíž nástup nacismu přímo zasáhl. Také jsme chtěli poukázat na bohatý hudební a obecně kulturní život poválečné Prahy. Mluví se o tom relativně málo, Praha však byla opravdu „hotspotem“ celé evropské kultury. Proto se i náš projekt zaměřuje na autory české, německé a židovské, což jsou národnosti, které zde měly ve třicátých letech nejvýraznější zastoupení.

Mezinárodní je i zázemí projektu: Musica non grata vzniká na základě spolupráce s Německem. V čem tato spolupráce spočívá?

Musica non grata je realizována přímo v spolupráci s německou vládou a německým Velvyslanectvím v Praze. Tyto instituce poskytují finanční podporu celému projektu. Každý rok jim představujeme dramaturgický plán, přičemž musím říct, že jsou velmi vstřícní a nekladou nám žádné dramaturgické překážky. Myslím, že jsou s naší dosavadní produkcí spokojeni. Samozřejmě, jako divadlo máme určité podmínky. Například jsme zavázáni provést v rámci Musica non grata alespoň jedno operní dílo ročně. Vedle Velvyslanectví pak úzce kooperujeme i s Univerzitou v Hamburku, která nám v blízké době poskytne tisíc esejí a studii, které se týkají meziválečné hudby. Texty budou přitom volně dostupné na našem webu. Nespolupracujeme však pouze s Německem. Jsme ve styku například s Kaprálová Society v Kanadě nebo s institucemi, které se touto tematikou zabývají v USA.

Říkáte, že dramaturgický plán představujete partnerům: jak tato dramaturgie vzniká?

Dramaturgický plán připravuje Ondřej Hučín, šéfdramaturg Opery Národního divadla a Státní opery, který je i autorem trefného názvu Musica non grata. Dramaturgii připravuje společně s uměleckým ředitelem Per Boye Hansenem. Pak se k nám přidal muzikolog a profesor Univerzity v Kolíně nad Rýnem pan Müller, který tvoří program festivalů a koordinuje akademickou část projektu. Ze všeho nejvíce je ale dramaturgie organickým procesem, kdy si všichni sednou a diskutují o svých představách.

Projekt akcentuje souvislosti politiky a hudby. Proč je podle vás potřebné o těchto vztazích mluvit a nevnímat umění a společenskou situaci odděleně?

Snažíme se poukázat na to, jak se politika s hudbou propletla ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Vládní strany tehdy do umění vytrvale promítaly politické zájmy. Pojem entartete Kunst, tedy zvrhlé umění, není ničím jiným než politickou perzekucí těch, kteří se „nehodili“. Navíc, myslím si, že umění vždy reflektovalo společenskou situaci, vždy korelovalo s dobou. Vývoj společnosti a vývoj umění jdou ruku v ruce a umělecké dílo může být přímo reflexí politického dění.

Musica non grata je plánována na čtyři roky. Představuje takto dlouhodobý projekt pro divadlo přínos?

Věříme, že ano. Na scénu se díky němu systematicky dostávají opery, které diváci běžně neuvidí. Nejsou to kasové trháky jako Carmen, Don Giovanni nebo další tituly, o nichž víme, že na ně lidé přijdou. Zařadit takové množství méně hraných oper bychom si bez finanční podpory, která je s tímto projektem spojená, nemohli dovolit. Nový repertoár přitom vítají i zpěváci, kteří vnímají příležitost nastudovat nové, neznámé dílo jako výzvu.

Přiblížíte, co vás v rámci Musica non grata čeká?

Když se zaměříme na následující sezónu, hned v říjnu připravujeme krátký festival k 150. výročí narození Alexandra Zemlinského, který byl jedním z ředitelů Nového německého divadla. Jsme pyšní, že 10. října odehrajeme světovou premiéru Zemlinského nedokončené opery Malva. Instrumentaci dotvořil Antony Beaumont, jeden z největších badatelů a odborníků na Alexandra Zemlinského. V listopadu máme na programu premiéru opery Sedm smrtelných hříchů od Kurta Weilla v kombinaci s Očekáváním od Arnolda Schönberga. Režie se ujala Barbora Horáková Joly. V březnu pak plánujeme premiéru opery Vzdálený zvuk od Franze Schrekera v režii Timofeje Kuljabina, kterého považujeme za vycházející celoevropskou hvězdu. V červnu nás pak čekají Schulhoffovy Plameny v režii Calixta Bieita, dirigovat bude Jiří Rožeň. Na jaře bychom také chtěli připravit menší festival věnovaný ženám skladatelkám a obecně ženám v umění. Co se týče akademické části, společně s Institutem terezínských skladatelů organizujeme v Terezíně letní školu, určenou pro studenty Masarykovy univerzity a Univerzity v Kolíně nad Rýnem.

Foto: Serghei Gherciu, Fb ND Praha, Fb Ophelias Culture, Pixabay