„Je osvěžující vidět, že kolem klasické hudby není zdaleka vždy a všechno vážné a že i za formálním pódiovým projevem se skrývá velmi lidský přístup.“

„Vzájemné naladění mezi dirigentem a orchestrem se projevilo mimo jiné v perfektně dávkované dynamice a přesných nástupech.“

„Český filharmonický sbor Brno přednesl Dvořákovo dílo s velkým citem pro melodii a oslavný charakter skladby.“

Festival Smetanova Litomyšl vstoupil do své druhé půle triumfálně, a to doslova. Společné vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Českého filharmonického sboru Brno a čtyř sólistů na pódiu Festivalové haly v neděli 23. června bylo velkolepým zážitkem. Titulními díly koncertu byla Smetanova Triumfální symfonie a neméně monumentální Te Deum Antona Brucknera. Koncert byl živě přenášen Českým rozhlasem na stanici Vltava. Český rozhlas také převzal nad koncertem patronát.

Tak jako většině rozsáhlejších pořadů festivalu, i tomuto koncertu předcházela ouvertura, což je v řeči festivalu lektorský úvod. Začíná vždy hodinu před začátkem vlastního pořadu a trvá přibližně třicet minut. Zájemci zde mohou získat bližší informace o uváděných skladbách, skladatelích, interpretaci, ale také se dozvědět zajímavosti ze zákulisí či příprav daného koncertu. Zvláště posluchač, pro kterého není klasická hudba „denním chlebem“, tak může lépe pochytit souvislosti vzniku i uvedení díla, pozorněji vnímat následný koncert a odnést si z něj hlubší zážitek. V neposlední řadě je ouvertura příležitostí k osobnímu setkání s umělci, tvůrci a interprety. V souladu se zvyklostmi se moderování rozhovoru ujal Marek Šulc, designovaný umělecký ředitel festivalu. Jako hosty si přizval dirigenta Roberta Jindru a tenoristu Pavla Černocha. V úvodu ouvertury se moderátor s dirigentem věnovali bližšímu představení jednotlivých skladeb koncertu a jejich skladatelů. Poté přišly na řadu dotazy moderátora přímo na umělce, jejich postřehy a zkušenosti, přičemž Pavel Černoch se zde ukázal vtipným, spontánním vypravěčem. Vysvětloval například, jak je důležité, a zároveň leckdy obtížné, udržet pozornost při sledování díla. Když potom při položení jednoho z následujících dotazů požádal o jeho zopakování, dalo se pobavené obecenstvo do smíchu. Je osvěžující vidět, že kolem klasické hudby není zdaleka vždy a všechno vážné a že i za formálním pódiovým projevem se skrývá velmi lidský přístup k výzvám, se kterými se i věhlasní umělci musejí vypořádat.

Jelikož se letos rozsáhlejší pořady festivalu z důvodu rekonstrukce litomyšlského zámku odehrávají ve Festivalové hale, přesunuly se také ouvertury a namísto zámecké jízdárny se konají v kostele sv. Anny, odkud je to do Festivalové haly sotva pár minut klidnou chůzí. Nutno podotknout, že kostel byl při ouvertuře téměř zaplněn, což svědčí o zájmu publika i o tom, že zařazení těchto setkání na program Smetanovy Litomyšle bylo dobrým krokem.

Prostor Festivalové haly se již v minulém ročníku festivalu dočkal kladného přijetí a pro letošek slibovali organizátoři další vylepšení. Kromě mnoha jiných změn tak byly ve spolupráci s odborníky na akustiku doplněny až pětimetrové boční stěny kolem hlediště a pod strop zavěšeny zvukově odrazné desky tak, aby se co nejvíce akustické energie z pódia dostalo až posluchačům v zadních řadách. Tyto změny vylepšily prostor také po estetické stránce a přenos zvuku fungoval skutečně dobře. Ve vyšších frekvencích byl zvuk subjektivně spíše kulatější, měkčí, což je ale vzhledem k uváděnému žánru vyhovující, a poté co i ucho přivyklo danému prostoru, byl poslech nad očekávání od detailů v pizzicatech po zvuky bicích nástrojů.

Před koncertem se museli organizátoři vypořádat se změnou hned dvou sólistů. Místo původně ohlášené mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové tak vystoupila Václava Krejčí Housková a Günthera Groissböcka v basu nahradil Tijl Faveyts.

Úvodní skladbou večera byla předehra k jednoaktové, komicky laděné opeře V studni, kterou napsal Vilém Blodek, Smetanův o deset let mladší současník, který se narodil v roce 1834; bohužel – také o deset let – dříve, v roce 1874 ve věku nedožitých čtyřiceti let, zemřel. Česká hudba tak přišla o pozoruhodný talent. Oba skladatele tedy pojí „čtyřková výročí“ (u obou v datu narození i úmrtí), která si v rámci letošního Roku české hudby připomínáme. Dalším zajímavým načasováním také je, že děj opery V studni vrcholí v předvečer svátku svatého Jana, a tedy se pojí s datem konání právě popisovaného koncertu.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) působil hned od prvních tónů dojmem perfektně sehraného organismu a toto nastavení si hudebníci udrželi po celou dobu koncertu. Byli evidentně velmi dobře připraveni a bylo radostí sledovat nasazení každého z nich i orchestr jako celek. Robert Jindra, který je hlavním hostujícím dirigentem tohoto tělesa, jim byl spolehlivou oporou. Jak vysvětlil už v rozhovoru v rámci zmíněného lektorského úvodu, jeho záměrem je sloužit prováděnému dílu a směrem k orchestru se snaží být nikoli autoritativním dirigentem, ale naopak partnerem. Přesně toto bylo znát a vzájemné naladění mezi dirigentem a orchestrem se projevilo mimo jiné v perfektně dávkované dynamice a přesných nástupech.

Po kratší, osmiminutové Blodkově zpěvné předehře přišla na řadu Smetanova Triumfální symfonie E dur, op. 6. Jde o první a jedinou Smetanovu symfonii. Složil ji v letech 1853–1854, dokončil ji tedy ve svých třiceti. Zamýšlel ji věnovat jako slavnostní skladbu rakouskému císaři Františku Josefovi I. a bavorské princezně Alžbětě při příležitosti jejich sňatku a velmi obratně do ní (resp. do tří ze čtyř jejích vět) zakomponoval melodii Haydnovy císařské hymny. Přes svou zjevnou snahu se však přijetí této dedikace u císařského dvora nikdy nedočkal. Hned následujícího roku po jejím dokončení se tedy rozhodl symfonii uvést sám a zařadil ji do programu koncertu, který dirigoval. Nicméně v pozdějších letech se již její uvádění ukázalo jako problematické právě z důvodu citace rakouské hymny a kontextu protirakouských nálad ve společnosti. Zároveň bylo Haydnovo téma v symfonii zakomponováno tak hluboko, že jej nebylo možné jednoduše „vypreparovat“, a tak se jedinou částí z celé symfonie, kterou bylo možné díky absenci rakouské hymny bez potíží uvádět, stalo Scherzo. Triumfální symfonie (později Smetanou nazvaná také česky Slavnostní symfonie) jako celek tedy dodnes zůstává poněkud stranou zájmu a ve stínu ostatní Smetanovy tvorby a je uváděna jen výjimečně (na Smetanově Litomyšli v roce 1999). Zůstává ale cenným dokladem Smetanova profesionálního růstu, vývoje jeho technické úrovně a způsobu práce s orchestrem.

Pozorný posluchač mohl zaregistrovat, že ve větě Largo maestoso dirigent odložil taktovku, což činí, jak uvedl například v dřívějším rozhovoru publikovaném na těchto stránkách, chce-li „interpretovat lyričtější místa a zesubmisivnit zvuk“. Opět zajímavý moment práce s orchestrem i se Smetanovým dílem.

Po přestávce nastoupil současně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu také Český filharmonický sbor Brno a pokud působil orchestr v první polovině koncertu kompaktním dojmem, stejnou měrou to platilo i pro spojení orchestru se sborem. Na programu druhé části koncertu byla díla duchovního charakteru. Je známo, že oba jejich autoři byli hluboce věřícími. Nejprve zazněl Žalm 149, op. 79 pro smíšený sbor a orchestr od Antonína Dvořáka. Stejně jako ostatní skladby večera i tato měla znatelně slavnostní ráz vycházející již z úvodního verše „Zaplesejte Hospodinu v novém pění…“. Skladbu psal Dvořák původně pro mužský sbor, ale později ji přepracoval pro sbor smíšený. Takto jsme ji mohli slyšet i na nedělním koncertu. Český filharmonický sbor Brno přednesl Dvořákovo dílo s velkým citem pro melodii a oslavný charakter skladby. Uznání patří také sbormistru Petru Fialovi, který byl na koncertě přítomen.

Finále koncertu potom patřilo Antonu Brucknerovi a jeho monumentálnímu dílu Te Deum pro sóla, sbor, orchestr a varhany, které on sám považoval za své největší dílo a své vrcholné vyznání víry. Brucknera se Smetanou pojí stejný rok narození, tedy i doba, ve které oba žili a tvořili. Brucknerova díla nejsou v našich končinách zařazována tak úplně často, možná zčásti také kvůli náročnosti. Dominují u něj velké symfonie, jejichž provedení bývá pro hráče orchestru výzvou. Byl také vynikajícím varhaníkem a jeho zkušenost s vedením hlasů se promítala i do způsobu kompozice.

Sólových partů se ujali ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, tenor zpíval Pavel Černoch a bas Tijl Faveyts, původem z Belgie.

Jen s obdivem bylo možné sledovat provedení díla, které ani po sto šedesáti letech neztratilo nic ze své sdělnosti a vroucnosti, a žasnout nad hloubkou inspirace, která vedla srdce i mysl skladatele. Zpěv sólistů a smíšeného sboru, harmonie orchestru i varhan – to vše bylo vlastně velkou oslavou. Výkon všech účinkujících byl úžasný, strhující od prvních taktů až po velkolepý závěr.

Odměnou byl hudebníkům dlouhý a srdečný potlesk a posluchači odcházeli obohacení o další ze vzácných zážitků, které pro ně připravil letošní 66. ročník Smetanovy Litomyšle.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza

Facebook X E-mail WhatsApp