„Beethoven do tektonického centra třetí věty usadil komplikovanou a za pomoci ostrých synkop příkře vytesanou fugu, jejíž matematické jádro oba instrumentalisté překlopili do postupně gradujícího a plasticky zdynamizovaného tvaru.“

„Zatímco se klavírista soustředil na skočně koncipovaný doprovod, violoncellista si v sólové pozici pohrával s dvořákovskou melodickou spontaneitou.“

„Josefu Sukovi se od Václava Petra a Marka Kozáka dostalo laskavé dramaturgické a interpretační péče.“

Český spolek pro komorní hudbu si na nedělní večer pozval violoncellistu Václava Petra a klavíristu Marka Kozáka, kteří si pro rudolfinské publikum přichystali rozmanitý repertoár sahající od vrcholného klasicismu až po modernu 20. století. Oba hráči si s muzikantským zanícením vynalézavě poradili i s komplikovanými, technicky vzdorovitými pasážemi, jimiž Beethoven, Dvořák, Suk a Šostakovič opatřili své skladby. Lze tak konstatovat, že druhá adventní neděle tím získala vítaný rozměr estetického uspokojení. 

Sólista nedělního koncertu Václav Petr platí v českém hudebním prostoru za jedno z es violoncellové hry. O jeho neobyčejném talentu a muzikantské výjimečnosti nesvědčí pouze fakt, že se v roce 2013 teprve jako čtyřiadvacetiletý dostal do pozice koncertního violoncellového mistra České filharmonie, ale také to, že se již od svého útlého mládí pravidelně umisťuje na vítězných pozicích na nejrůznějších prestižních soutěžích. Vyjma těchto aktivit zůstává pro Václava Petra důležitou součástí života komorní hra. A právě s ní se pražské posluchačstvo setkalo 8. prosince v Dvořákově síni Rudolfina, v níž český violoncellista představil dramaturgicky svérázně uspořádaný program čítající díla Beethovenova, Dvořákova, Sukova a Šostakovičova. Jakkoli by nebylo úplně snadné přijít s uspokojivou argumentací ve prospěch takového výběru, Václav Petr spolu se svým neméně zdatným spoluhráčem Markem Kozákem přesvědčil, že i takovouto autorskou sestavu lze spojit do jednoho smysluplného celku. Oba hráči díky propracovanému užívání agogických přelivů, zdárnému obrušování harmonicko-melodických celků a promyšlené práci s dynamickými kontrasty zdůraznili téměř ve všech skladbách to, co je navzdory jejich slohové odlišnosti spojuje. Onou spojnicí se stal různobarevný odkaz skladatelů k romantické tradici.  

Duo zahájilo koncert Beethovenovou Sonátou pro klavír a violoncello č. 5 D dur, op. 102: č. 2, kterou třetí člen První vídeňské školy sepsal na kontrapunkticky členitém půdorysu, z něhož se jako geometrické ornamenty vylupovaly fugové konstrukce nebo jinak polyfonně montované útvary. Václav Petr a Marek Kozák přistoupili k tomuto hudebnímu racionalismu stylově poučeně a interpretačně kreativně, kdy na pomyslný piedestal postavili průzračnost tónového materiálu, v jehož rámci odkrývali komplexní vztahové mody Beethovenovy kompozice. V důsledku toho však byly občas trochu potlačovány některé podstatné rysy Beethovenovy pozdní tvorby, totiž extrémnější výrazová proporcionalita a diskontinuita hudební formy. To se ukázalo již během první věty, jíž skladatel propůjčil silně kontrastní fazónu, která jako by předjímala v dálce se pomalu rýsující romantismus. Kombinaci lineárně orientované struktury s romanticky emocionální přetržitostí se oba hráči snažili podpořit prostřednictvím trpělivého vynášení melodických frází a odměřeného odstiňování výrazových ploch. V jistých chvílích ovšem obecně nízce posazená dynamika a neostře odlišené expresivní zvraty způsobovaly, že violoncello zůstalo v zákrytu zvukově pevnějšího a rytmicky ostřejšího klavíru. Druhou větu duo naaranžovalo do dekadentně potemnělé, občas až melancholicky působící akustické koláže, ve které se nad odkapávajícími akordickými souzvuky v klavíru pohybovaly útrpně tažené violoncellové smyky. Ačkoli tento způsob hudebního vyprávění měl své nezpochybnitelné klady, neboť ryze hudebními prostředky odhalil depresivnější stránku Beethovenova díla, chyběla zde pregnantnější expresivita či rozhýbanější dramatika. Tato problematická místa se však rozplynula již ve třetí větě, kterou Petr s Kozákem provedl s velkou dávkou porozumění pro její polyfonní organizaci. Beethoven do jejího tektonického centra usadil komplikovanou a za pomocí ostrých synkop příkře vytesanou fugu, jejíž matematické jádro oba instrumentalisté překlopili do postupně gradujícího a plasticky zdynamizovaného tvaru.

Jestliže Beethovenova sonáta stočila dramaturgický plán směrem k preromantickým krajinám, druhé číslo programu již plně odpovídalo romantickému slohu. Tři skladbičky Antonína Dvořáka pro violoncello a klavír Rondo, op. 94, Klid, op. 68 a Polonéza, B 94 vznikaly v různých životních etapách mistrova života. Jejich hudební podstata si však udržela svou aktuálnost díky stále přítomné referenci k nezaměnitelnému a na první poslech patrnému Dvořákovu melodickému géniu. Jako první skladba dvořákovského bloku zazněla Polonéza. Po delším úvodu, při kterém v mírně potemnělém, třebaže obsahově plném duchu zazářila hra violoncella, přišlo ke slovu tanečně rozverně laděné téma, jemuž Václav Petr a Marek Kozák vštípili punc hravosti a lehkosti. Zatímco se klavírista soustředil na skočně koncipovaný doprovod, v němž nezapomínal na citlivé vytahování drobných frázových stavbiček, violoncellista si v sólové pozici pohrával s dvořákovskou melodickou spontaneitou. Kompozice Klid v sobě nesla výrazový element těžkosti, jenž byl na úrovni hudební formy představován diatonicky poklesávajícím tématem. Duo utvořilo z posmutnělého dílka emočními tenzemi a niternou gradací naplněný útvar, který se ve zvukové plnosti příjemně rozšířil celým sálem. Přeslavné Rondo hráči následně provedli v decentně dynamicky rozvrženém tahu, jemuž nechyběla ani přesvědčivě rozestavěná dynamika, ani jiskřivá barevnost.

Dvořákovská linie byla zachována na počátku druhé poloviny večera, v níž zazněla krátká, ale přesto hutná skladba Balada a Serenáda, op. 3, č. 1 a č. 2 Josefa Suka. Dvořákův žák napojil své rané dílo na čistě romantickou tradici, do které vmísil aspekt naléhavosti a intenzivnosti, jenž ovšem nijak nezakaloval Sukovu přirozenou výrazovou plachost a jeho téměř impresionistickou senzibilitu. Jestliže první část hráči zaoblili do baladické ležérnosti, z níž se někdy vynořil osten tragiky a smutku, část druhá se nesla v odlehčené náladě, již umělci podpořili dialogicky zacílenou a rytmicky odpruženou hrou. Josefu Sukovi, jehož skladby nejsou na tuzemských koncertních pódiích bohužel tak frekventované jako je tomu u jeho v zahraničí opěvovaného kantora, se tím dostalo laskavé dramaturgické a interpretační péče.

Během posledního koncertního čísla došlo k citelnému obratu od tradičního, vášněmi prostoupeného romantismu k neotesanému, byť stále ještě neoklasicistnímu modernismu. Duo si připravilo Sonátu pro violoncello a klavír d moll, op. 40 od legendy ruské moderny Dmitrije Šostakoviče. Úvodní věta měla díky tonálně konsonantní a strukturálně tradiční povaze stále ještě romantický nádech, a sehrála tak funkci pomyslné programové spojnice s předchozími koncertními kusy. Petr s Kozákem po expozici komplexní melodické linky přišli s rychlou a temperamentně zahranou gradací, aby pak se stejným zanícením opětovně klesli do intimně zatažených poloh, v nichž dominantu tvořil v pianu se plížící klavír, který ruku v ruce s procítěně zápasícím violoncellem přednesl akordicky hustě podložený motiv. Ostrý zlom mohl posluchač zaznamenat před závěrečnou, k dekadenci se přimykající sekvencí, kdy pizzicatová hra violoncellisty a hlodavé úhozy klavíristy představily zcela nový hudební svět, jenž se namísto budování melodických staveb započal orientovat na barbarské rytmy a drastičtější přístup k dynamické progresi. Takto nastavenou stylovost hráči udrželi i během následujících vět. Ve druhé větě zazněl již Šostakovič, jak jej známe. V rychlém sledu stoupající a klesající hra violoncella nejprve připravila půdu pro téma v klavíru, následkem čehož se celý hudební proud vrhnul do ostrého boje mezi protichůdnými pohledy na rytmus a akcentaci. Výsledkem byla působivá a energicky spěšná směs přeplněná rytmickými protipohyby a expresivními předěly. Třetí věta následně umožnila posluchači vhlédnout do šostakovičovské tesklivosti, plynule přecházející do pocitu zmaru a beznaděje. Skladatel toho docílil s pomocí disonantních souzvuků v klavíru, jež Marek Kozák zahrál s žádoucí bolestivostí, a skrze chromaticky tápavou violoncellovou melodiku, již Václav Petr zkonkrétnil košatým vibratem a široce vyklenutými tahy smyčce. Ve čtvrté, na krátké ploše rozvržené větě již zcela zvítězila Šostakovičova prudkost a nekompromisnost, pro kterou – jak se ukázalo – mají Petr s Kozákem velké pochopení. Jejich schopnost vyhmátnout obsahově výrazovou esenci díla a vložit ji do řemeslně bezchybně a umělecky znamenitě vybroušeného tónového zjevu se tu ukázala jako vhodná pro prezentaci šostakovičovského skladatelského umu, jakož i jeho nezaměnitelného expresivního profilu. 

Díky osobitému interpretačnímu vhledu Václava Petra a Marka Kozáka do rozmanitých podob hudebního vyjadřování se publikum dostatečně ujistilo, že Beethoven, Dvořák, Suk a Šostakovič mohou být vzájemnými partnery na koncertních pódiích. Oběma instrumentalistům tak stačí jen do budoucna popřát mnoho dalších podobných dramaturgických výletů a nadšeným aplausem odměněných výkonů.

Foto: ilustrační - archiv Klasiky+