„Pokora tkví v důslednosti, to je naše motto pro rok 2025.“

„Na půdorysu spolupráce s Kateřinou Englichovou vznikl projekt s fenomenální sopranistkou Alžbětou Poláčkovou pojmenovaný podle písně Almy Mahler Ekstase.“

„Interpretovat skutečně autenticky můžu jen ty skladatele, které mám vedle sebe a můžu diskutovat o každém jednom hudebním záměru.“

Pomyslíme-li na hoboj, napadne nás jméno Viléma Veverky jako první. Vynikajícímu interpretovi se za dosavadní kariéru podařilo prosadit hoboj mezi jeden z nejžádanějších sólových nástrojů, obklopovat se podobně špičkovými interprety, a především mít velké zázemí v autorské spolupráci se současnými skladateli, kteří jeho nástroji umí zkomponovat náročné skladby určené přímo na míru. 29. ledna Vilém Veverka společně s kolegyněmi Kateřinou Englichovou a Alžbětou Poláčkovou vystoupí na Novoměstské radnici při premiérovém podání třetí edice jejich projektu Ekstase.

Můžeme si popovídat o rozšiřování žánru klasické hudby, kterou jsi vystudoval na HAMU, a už při absolutoriu prokázal, že šíře repertoáru od baroka po současnost je ti blízká. Paralelně jsi studoval v Německu u proslulého Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eichler v Berlíně a následně jsi rovněž mohl účinkovat berlínské Filharmonii. Jako laureát prestižní soutěže Sony Music Foundation v Tokiu jsi začal sklízet úspěchy sólisty v Asii, Americe, Evropě i doma, když sis vyzkoušel orchestrální působení v domácích i zahraničních symfonických tělesech a tvoje zkušenosti vykrystalizovaly v založení komorního ansámblu PhilHarmonia Octet Prague, působícího dodnes. Klasická hudba všech stylů se ti natolik zalíbila, že ses rozhodl posouvat své hranice interpretační i žánrové a hledat další obzory, které hudba hoboji poskytuje. Říkám všechno správně?

Jsem rád, že hned na úvod zazněla tato otázka, vlastně jsem mnohdy dotazován: „Pane Veverko, věnujete se ještě klasice, nebo už jste přesedlal?“ V zásadě to beru tak, že moje alternativa ke klasice i ve vztahu vůči mému publiku je rozšířením mé hry, která má tyto dva pilíře. Dává mi pocit, že se můžu dál rozvíjet jako interpret a řekněme i jako hudební producent.

Prezentuješ vlastně už několik let tento způsob rozšiřování uměleckých možností. Mohl bys přiblížit, jak a kdy se tento nový žánr začal objevovat na tvých vystoupeních? 

Je to tak, že zhruba před deseti lety jsem pro Supraphon nahrál album barokních koncertů se skladbami autorů, jako jsou Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi a Georg Philipp Telemann. Potom, když jsme to album, jak rád říkám, „obhajovali“ ve veřejném prostoru před publikem, mnohdy zazněla jako přídavek tohoto koncertu třeba právě hudba Ennia Morriconeho. Cítil jsem obrovskou touhu publika po něčem takovém ve smyslu přidaného hudebního obsahu, který koncert svým způsobem – v očích posluchačů – ještě trochu povýší. Ve skutečnosti jsem v tom nacházel další půvab a vnímal jsem, ano, to je takový dezert, který publiku můžu nabídnout jako formu poděkování. V rámci tohoto původně experimentu jsem začínal uvažovat, že tu a tam bych mohl publiku nabídnout program jiného typu, kde by hudba tohoto žánru převažovala. 

Načež přišel rok 2020 a viróza jménem covid…

… a jaksi celý nejen náš obor byl okamžitě na kolenou. Byli jsme nuceni aspoň elementárně reagovat ve vztahu ke svému publiku, abychom nevyklidili pozice. Zkoušeli jsme hledat cestu, která by byla srozumitelná v online prostoru pro, řekněme, trochu širší spektrum publika. Z logiky věci vyplývá, že právě tato hudba se nabízela být mostem v online světě. Smyslem bylo rychle cosi vygenerovat, v kvalitě, která je technicky dostatečná na to, aby mohla žít na sociálních sítích a díky tomu zůstat v kontaktu s publikem, byt‘ virtuálně. Covid do určité míry akceleroval cosi, co bych nazval proměnou potřeb a preferencí společnosti.

Klasiku samozřejmě nadále považuji za vrchol lidského úsilí, bez diskuze má tato hudba potenciál dalšího rozvoje; ale dnes také pozoruji, že ptáš-li se mě na tento okruh dalších mých produkcí, že jsme se právě díky tomu posunuli výrazně dál. A zde bych zmínil jedno jméno, které je určitě zapamatování hodné, a to je hudební skladatel Martin Hybler, který pro mě komponuje už od roku 2004. Tedy přes dvacet let a vlastně velkou část toho, co prezentuji jako alternativu ke klasice, už dneska tvoří právě Hyblerova autorská tvorba.

Tím se dostáváme zpátky k další zásadní kapitole budování mé dráhy nebo osobní značky – jak kdo chce. A to říkám možná radši, když jsem se mohl kdysi individuálně etablovat jako interpret soudobé hudby. Dnes na toto navazuji, ale všechno jsou to už de facto skladby, které sám iniciuji. V zásadě se dá říct, že je to jakási obhajoba obecné potřeby a nutnosti skutečně kvalitní soudobé hudby. A zde je úkolem interpreta, aby podněcoval, vzbudil poptávku skladatele, ale i publika. 

V souvislosti s autorskou hudbou Martina Hyblera bychom měli uvést tvoje další uskupení „Vilém Veverka TRIOplus“. Můžeš nám svoje trio přiblížit?

Řekl bych, že se jedná především o velmi kompaktní – hudebně i lidsky – formaci, která je schopná publiku nabídnout hudbu s přesahem či prvky hudby elektronické, až po skutečnou avantgardu svého druhu, která reprezentuje jednu z možných cest současné hudby. Chceme-li, můžeme potom zahrát i hudbu na pomezí žánrů. Dominantní je však právě hudba, která vzniká přímo pro potřeby naší formace, což považuji za velmi autentický proces a řekněme, že je to asi ta cesta, kterou chci dál následovat a rozvíjet. 

Důležité je na této platformě propojení právě s osobností Martina Hyblera, respektive propojení špičkového interpreta a špičkového skladatele. Myslím, že na podobném principu spolupracuješ i s dalšími hudebníky. Všichni vlastně musíte být na vysoké úrovni interpretační a jednotní ve vnímání hudby, protože jinak by tvoje pozice ztrácela smysl; ty jsi vlastně vždycky, byť právě sólista, současně v pozici ansámblového hráče. Nebo lépe spoluhráče?

Přesně, ten jednotící element je jakýsi „výkonnostní prvek“, ale ono št’astné spojení tkví dále především v kolegiální stránce, kdy si myslím, že formace „Vilém Veverka TRIOplus“ je velmi dobře vyvážená i po lidské stránce. Určitě, protože tam hrají roli osobní přátelské vztahy, což se na pódiu následně pozitivně projeví. 

Na konec ledna chystáš další pokračování poměrně specifického koncertu s názvem Ekstase. Setkáme se tedy opět s Kateřinou Englichovou a Alžbětou Poláčkovou?

Ekstase, podle stejnojmenné písně Almy Mahler, je projekt, který vznikl na půdorysu spolupráce s Kateřinou Englichovou. A byla to právě Kateřina, která mě oslovila s myšlenkou, abych k nám připojil fenomenální českou sopranistku Alžbětu Poláčkovou. Taková je geneze komorní platformy, kterou cizelujeme a systematicky rozvíjíme už tři roky, takže Ekstase 3.0 29. ledna na Novoměstské radnici je jakési finále této jedinečné trilogie. S Kateřinou Englichovou budeme iniciovat i další spolupráce, tedy hledat další komorní partnery. V roce 2026 to bude náš velmi blízký kolega, houslista Pavel Šporcl. Ale to je jiné téma, nebudu odbočovat.

Ekstase vychází z tvého projektu, který jsi nazval Nový koncert, a oba předcházející koncerty tvoji myšlenku zcela splňovaly. Předpokládám správně, že závěr této trilogie bude rovněž vytvořen na tomto půdorysu?

Ekstase 3.0 má rozhodně také ambici dotýkat se více současné hudby, to znamená pro nás napsané hudby, ať už je to hudba pro hoboj a harfu, kdy letos provedeme ve světové premiéře Miniaturu Petra Wajsara, dále zazní kompozice Jiřího Gemrota Variace na Pfuy Lied z roku 2020. Na druhou stranu s Alžbětou Poláčkovou jsme se propracovali k písním Gustava Mahlera. Dalo by se říci, že publiku nabídneme to „nejartovější“ z nás a zároveň velmi aktuální. Nedílnou součástí koncertu bude také představení našeho nejnovějšího alba s Kateřinou, alba Predominance, které jsme nahráli na podzim roku 2024. Nahrávka je složena pouze ze skladeb, které byly napsané po roce 2020, respektive všechny pro nás zkomponovali Petr Wajsar, Martin Hybler a Jiří Gemrot. Což samo o sobě je unikátní a zase potvrzuje určitou filozofii a nastoupenou cestu. Dneska jsme s Kateřinou schopni sestavit minimálně dva, možná spíš tři programy s hudbou napsanou přímo pro nás dva a jsme tedy schopni ukázat i širšímu publiku, že tato hudba je přístupná a atraktivní. To znamená, že to není něco výlučného, přístupné jenom nějaké úzké skupině intelektuálů, jako je třeba Petr Kotík, ale je zde autentická ambice „umožnit“ soudobou hudbu „běžnému“ posluchači. To je ona myšlenka, a proto album Predominance. Na koncertě ho pokřtí Světlana Witowská.

Posluchači se na ně těší daleko dopředu a očekávají, že na Ekstasi 3.0 proběhne křest také reprezentující dvacet let spolupráce s Kateřinou, protože spolu hrajete opravdu dlouhá léta. Myšlenka Ekstase 3.0 jako završení trilogie je také zajímavá, rozšiřujete pro závěrečnou část repertoár?

Ano a projekt se samozřejmě rozvíjí dál, v Ekstasi 3.0 budou soudobí autoři i mahlerovské písně. Ten večer bude mít asi nejintimnější charakter, což je dáno i hudbou Antonína Dvořáka, a dokonce i Bedřicha Smetany, ještě spolu dámy provedou cyklus Petra Ebena. 

Výběr písní a hudba Mahlera, Dvořáka a Smetany bude záměrným kontrastem k hudbě Petra Wajsara a Jiřího Gemrota?

Je to tak, to už souvisí se zmíněnou deskou Predominance, která bude na koncertu pokřtěna. Mimochodem stojí za zmínku, že jsme vlastně s Kateřinou producentsky začínali právě na Novoměstské radnici v roce 2017, kdy jsme pro Supraphon nahráli album Impressions a řešili jsme, jak koncertně pojmout prezentaci alba. Byl to skutečně první počin na poli producentském. Navzájem se podporujeme i v této komplementární činnosti. Podotýkám, že tyto koncerty mají jedno specifikum – realizujeme je bez jakékoliv dotace. Přijde mi podstatné zmínit také právě tento detail. 

To už se dostáváme ke tvé další pozici. Vedle umělecké činnosti jsi tedy převzal také pozici producenta?

Nevím, jak moc tato otázka publikum zajímá, ale daňového poplatníka tyto koncerty, kdy mluvím třeba právě o Novoměstské radnici, nic nestojí. Je v tom snad obsažená jakási ambice, aby nejen kultura, ale především živé umění bylo sebevědomější disciplínou. Domnívám se, že dnes k výkonu interpreta patří i tato dovednost. Album Predominance už vydávám sám. Taková je rovněž dohoda se Supraphonem. Věříme tomu, co vytváříme, stejně tak věříme našemu publiku a chceme jít samostatnou cestou.

Osamostatnění je velkým krokem a vyžaduje kromě odvahy především pevné zázemí. Nemýlím se, že to byl základní impulz tvého rozhodnutí?

Jak dobře víš, Kateřina Englichová je myslím pro mě vedle Martina Hyblera či Dominika Wollenwebera tím člověkem, se kterým jsme si zdaleka nejblíž. Považuju za velký úspěch a dar skutečnost, že i po dvaceti letech si nelezeme na nervy, a naopak máme stále vyšší ambice posouvat to, na čem pracujeme, a i to, jakým stylem fungujeme. Rozhodně si oba uvědomujeme, že nesmí nastat moment sebeuspokojení, abychom si řekli: „Máme hotovo a teď už to nemůže být lepší.“ Já si myslím, že jediná šance je nespokojit se a jít vlastně stále dál, stále se snažit objevovat nové věci. Pokora tkví v důslednosti, to je naše motto pro rok 2025. 

Můžu připomenout, že při mém loňském interview s Kateřinou Englichovou se vyjádřila ve smyslu, že spolupráce vás dvou ji žene stále dopředu. Je to vzájemné? 

Diskutujeme tato a související témata takřka denně. Součástí tohoto procesu je kritická analýza. To vše další je zkrátka jen na nás, na našem společném odhodlání, vůli se zlepšovat. Spojuje nás nejen cíl, ale především cesta. 

Vraťme se k finanční otázce, kdy bývalo zvykem nebo dosud je většinovým standardem, že u nahrávek se hledají sponzoři. Ty se vymykáš i na této úrovni. Pokud Kateřina Englichová cítí, že toto je cesta, která vede dál, po které ráda jde stejně jako ty, jedná se o inspiraci a spolehnutí jeden na druhého?

Já to vnímám tak, že talent Kateřiny tkví také v tom, že nepochybuje ani o věcech, které nejprve může vnímat jako lehce kontroverzní nebo řekněme diskutabilní. Nakonec nejde o pocity, ale o výsledek, který nás spojuje. Zde není ono „proč“ či „zda“. Tím nechci zdaleka říci, že zde není nic, o čem bychom pochybovali. Ale nad tím vším je vzájemná důvěra ve smyslu, že vím, že ten druhý dělá to nejlepší, co může. Vzájemný respekt projevujeme právě tím, že po sobě chceme maximum bez nějakých „ale“. Ano, Kateřina je ze své podstaty jemnější, ale snad právě to nás vyvažuje, což je klíčové. Podstatou hudby rozhodně není nějaký falešný sentiment. S Kateřinou se díváme vpřed. 

Jedna strana mince je nahrávání jako takové, podobně důležité je pak i vydání nahrávky; jak to bylo s albem Predominance?

Rozhodně bych rád zmínil, respektive se sluší dodat, že právě vydání alba Predominance podpořila Nadace Partnerství OSA. Má to svou logiku a legitimitu, vždyt‘ se bavíme o referenčním albu s hudbou předních českých současných autorů. 

Můžeme ještě zmínit další novou nahrávku souboru PhilHarmonia Octet Prague, Smetanovu Mou vlast v adaptaci Martina Hyblera?

To je projekt, který je v něčem přelomový. Martin Hybler ve spolupráci s festivalem Smetanova Litomyšl – na objednávku uměleckého ředitele festivalu, pana Vojtěcha Stříteského – adaptoval tento ikonický cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany pro rozšířené dechové okteto, přesněji řečeno pro soubor, který kopíruje obsazení Serenády pro dechy d moll, op. 44 Antonína Dvořáka s tím, že Martin Hybler z logiky věci přidal ještě obligátní harfu. Takto jsme představili Mou vlast na festivalu Smetanova Litomyšl 2024 na dvou koncertech se souborem Philharmonia Octet Prague a našimi hosty. (Reflexe ZDE.) Nechyběla pochopitelně ani Kateřina Englichová. Oba koncerty jsme nahráli, následně jsem album, které má Supraphon pouze v distribuci, sám vydal. Poslouchám-li toto album, přestože vlastně nejsem nijak velký příznivce poslechu vlastních nahrávek – pokud u mě něco zní z mé vlastní diskografie, tak je to zřejmě z nějakého pracovního důvodu –, tak si uvědomuji, jak geniálně Martin Hybler adaptaci realizoval. Dechový soubor s jedním cellem a kontrabasem navíc, přesně jako u Antonína Dvořáka a je to zcela plnohodnotné; s ohledem na reakce posluchačů se dá říct, že tato kompaktnější verze je pro posluchače v něčem možná víc vzrušující. Snad také protože sledují, že nasazení všech interpretů PhilHarmonia Octet Prague a přizvaných kolegů, je opravdu enormní. Naše publikum je schopno tento výkon reflektovat. Je to pro nás úžasná zpětná vazba a satisfakce zároveň. 

Nahrávka adaptace Martina Hyblera Smetanovy Mé vlasti je rozhodně zajímavá přinejmenším v obohacení barevného spektra, protože vybrané dechové nástroje, dva smyčcové a harfa dodávají dílu nové dimenze v tónové souhře, barvách i dynamice. Cítili jste oporu posluchačů, jimž jste nabídli adaptaci Mé vlasti ve výsostném provedení. Jak toto velké povzbuzení promítneš do budoucna?

Ano, jednoznačně nové vyznění, které je velmi zajímavé a přínosné, jsou to nové projekty, které reflektují snahu dostat tuto hudbu zpět na určitý adekvátní společenský piedestal. Mám pocit, že by mohla nastat situace, kdy stále méně lidí bude mít tu potřebu jít na koncert, slyšet živou, nereprodukovanou hudbu. Je třeba tento fakt kriticky reflektovat, znovu podotýkám, že mi nejde o nějaké laciné kroky jednoduchého vyznění, ale vnímám to tak, že je načase být v některých postupech mnohem odvážnější, ofenzívnější, snad i sebevědomější. Samozřejmě může nastat situace, že ne všechno se hned podaří, ale minimálně se snažíme o něco dalšího. Nelze spoléhat na schémata, jako tomu bylo v devadesátých, nebo dokonce v osmdesátých letech. 

Přicházet s novými myšlenkami je podpořeno tvou přirozenou inspirací, ale nezbytné je dodat, že u tebe je vždycky samozřejmostí nové myšlenky naplňovat špičkovou interpretační úrovní. Takže i autoři, kteří pro tebe píší, respektive pro vás dva s Kateřinou, mají záruku, že píší pro muzikanty, kteří jejich hudbu provedou s maximálním uměleckým vkladem, který předají posluchači. Bude posluchač schopen ji také ohodnotit? 

Věřím, že to tak je, protože pokud hudebník není zcela srozuměn a zcela napojen na autorovy myšlenky – platí to i obráceně –, tak hudba těžko může oslovit nějaké posluchače. Mám jednu myšlenku na závěr, domnívám se, a je to taková moje teorie, že talent skladatele tkví také v tom, že přesně ví, pro koho píše a proč pro něj píše. To je jedním z možných předpokladů vzniku kvalitní kompozice. Přiznám se, že jsem samozřejmě již zažil, že skladatel napsal hudbu neadresnou, absolutně bez dialogu či empatie. A to je pak promarněná příležitost. Snažím se tedy oslovovat „své“ osvědčené autory, autory, kde je nějaké osobní pouto a předpoklad se vzájemně reflektovat. Každé zadání nebo objednávka je na základě nějaké zkušenosti, to znamená, že vím, co můžu očekávat, a stejně tak i ta druhá strana; vzájemné napojení či dialog považuji za zcela zásadní. Jsem si vědom, že to může povýšit kompozici na další úroveň a je tam větší pravděpodobnost, že vznikne něco kvalitního, snad i nadčasového. 

Jednoznačně, v tomto spektru už ses pohyboval vícekrát, do povědomí posluchačů jsi vstupoval od počátku s klasickou hudbou, tedy tou známou, včetně současné. Teď se pohybuješ už ve sféře hudby, která je neznámá a každá premiéra vždy víceméně určuje vyznění skladby. Je tedy závislá na napojení autora a interpreta, jak si tuto hudbu spolu představí?

Určitě, to je ta cenná myšlenka a cenná chvíle premiéry, které je podle mě třeba si vážit, protože to není zcela běžná situace. A ještě je tady jeden argument, který často slyšíme a diskutujeme o tom. Co je vlastně autentické provádění hudby? Na to mám dost vyhraněný názor. Autenticky jsem schopen interpretovat právě hudbu toho skladatele, se kterým můžu diskutovat o každé jedné notě, frázi, myšlence. Z logiky tedy vyplývá, že to může být vlastně pouze u hudby současné, takže jestli může být nějaká skutečně autentická interpretace, pak vlastně (snad je v tom špetka dogmatismu) – nechci nikomu brát myšlenku, například Václavu Luksovi, jak autenticky interpretovat Zelenku – mohu interpretovat skutečně jenom ty skladatele, které mám vedle sebe a můžu s nimi diskutovat o konkrétním hudebním záměru, respektive dokonce navrhovat nějaké interpretační řešení; a to je to zásadní, co mě na tom vlastně baví: dostávat se na úplnou podstatu hudby, objektivizovat subjektivní pohled.