„Smetanova vrcholná kompozice nepřestává fascinovat, je možné i nadále ji pečlivě zkoumat a přinášet nová svědectví o její vnitřní velikosti.“ 

„Martin Hybler zachoval všechny náležitosti jednotlivých skladeb cyklu včetně oné neopakovatelné a typické plnosti, příkrosti kontrastů a hutnosti rozvíjených obrazů.“

„V podání PhilHarmonia Octetu dílo nabývá formu, která se nesmírně dobře a s vděčností poslouchá, čas jako by se při provedení vskutku zastavoval.“ 

Na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl zazněl o víkendu v rodišti skladatele cyklus symfonických básní Má vlast v úpravě pro dechové okteto, třetí lesní roh, harfu, violoncello a kontrabas. Adaptace Martina Hyblera se v Zámecké jízdárně ujal PhilHarmonia Octet se čtyřmi hosty a připravil návštěvníkům nevšední setkání s ikonickou skladbou. Je dobře, že sobotní koncert byl nahráván. 

Známe opravdu Mou vlast Bedřicha Smetany tak dokonale, že už nás při jejím poslechu nic nepřekvapí? Nebo jsou její valéry koncipovány tak promyšleně a velkolepě, že v ní lze neustále nacházet něco nového a třeba i překvapivého? Odhlédnuto samozřejmě od obsahového významu jednotlivých částí cyklu, tolikrát prostudovaného a znovu a znovu na koncertech, přenosech z nich a u nahrávek prožívaného. Mou vlast je vždy radost vnímat a opájet se jí, vždyť jen letos, v Roce české hudby, se autorovi následujících řádků příležitostí nabídlo již několik a pokaždé šlo o výjimečný zážitek, jejž se snažil zprostředkovat čtenářům tohoto portálu. (Reflexe čtěte ZDE a ZDE)  Po zatím posledním setkání, k němuž došlo na festivalu Smetanova Litomyšl v sobotu 15. června, lze konstatovat, že Smetanova vrcholná kompozice nepřestává fascinovat, že je možné i nadále ji pečlivě zkoumat a přinášet nová svědectví o její vnitřní velikosti.

PhilHarmonia Octet, působící na české hudební scéně od roku 2007, je uskupením, jež se pouští do realizací nepůvodních symfonických skladeb promyšleně a systematicky. Na Smetanově Litomyšli již před čtyřmi lety zaujalo nastudováním Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, instrumentovaných původně Mauricem Ravelem. Škoda, že tehdy kvůli „covidovým“ omezením mohl vyslechnout jeho vystoupení pouze omezený počet posluchačů. Soubor, jehož uměleckým garantem je hobojista Vilém Veverka, ale pracoval usilovně dál. Mimo jiné nahrál s německým barytonistou Peterem Schönem cyklus Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera a pro letošní litomyšlský festival připravil koncert, jehož provedením si nepříznivé pandemické okolnosti plně vynahradil. Vedle Viléma Veverky uskupení tvoří Monika Fürbach Boušková (hoboj), Irvin Venyš a Karel Dohnal (klarinety), Jozef Makarovič a Adam Plšek (fagoty) a Karel Hofmann s Charlotte Rehm (lesní rohy). Jako hosté byli pro Mou vlast přizváni Kryštof Koska (lesní roh), Lukáš Polák (violoncello), Marek Švestka (kontrabas) a Kateřina Englichová (harfa). 

Nelehký úkol instrumentovat Smetanovo veledílo pro dvanáct nástrojů byl svěřen Martinu Hyblerovi, kterého podle jeho slov, publikovaných v programovém bulletinu, překvapilo, že se ho v tomto obsazení ujímá jako historicky vůbec první aranžér. Ke cti mu slouží, že ani na okamžik nerezignoval na pokoru ke svému předchůdci, zachoval všechny náležitosti jednotlivých skladeb cyklu včetně oné neopakovatelné a typické plnosti, příkrosti kontrastů a hutnosti rozvíjených obrazů. Martin Hybler ovšem zároveň dobře zná možnosti současných dechových nástrojů a je si vědom, jaký zvuk dokážou přinést, jsou-li ovládány technicky zdatnými a zároveň empatickými hráči. V mnoha místech sází na jejich virtuózní schopnosti, přičemž logicky a ku prospěchu věci svěřuje řadu linek i smyčcům, zejména violoncellu, v pravých okamžicích dobře slyšíme i harfu, jejíž zvuk v tradičním symfonickém provedení, žel, často zaniká.

Výsledkem společného úsilí aranžéra a hráčů je obdivuhodně a příjemně zjemnělá Smetanova Má vlast. Dílo nabývá formu, která se nesmírně dobře a s vděčností poslouchá, čas jako by se při provedení vskutku zastavoval. Vyšehrad samozřejmě započne harfou, ale hned vzápětí se smíříme s tím, že kontrasty nepůsobí tak mohutně, zvykneme si na absenci žesťů a zůstaneme v údivu, že lesní rohy v daném složení nahradí jiné nástroje velmi účinně. Všichni přítomní hrají s totálním soustředěním na svůj part, jednotliví hráči se vzorně doplňují a spolupracují. Ve Vltavě rozezní Lukáš Polák své violoncello tak procítěně a něžně, že nasloucháme důvěrně známému tématu naprosto odzbrojeni. A ona zmíněná jemnost dává nahlédnout trochu jinak i do nitra následné Šárky, opět se skvělým partem pro cello, bravurně i tentokrát zvládnutým. Dechy ovšem po celou dobu kralují, marná sláva.

Má vlast se v této podobě nehraje bez přestávky, pauza je vzhledem k fyzické náročnosti nezbytná. Ale nevadí. Část Z českých luhů a hájů je asi největší ukázkou virtuózního mistrovství všech „dechařů“. Publikum přitom dýchat jako by začínalo zapomínat. Natolik je proud muziky z pódia strhující. Tábor a Blaník vše podle očekávání korunují, i když i tyto oddíly znějí mnohem utlumeněji než jsme zvyklí, než když při nich bouří symfonické těleso. Bojovný chorál však ani teď neztrácí na své naléhavosti, zjemnělost mu sice dodává zcela jinou barvu, ale zachovává všechny typicky smetanovské atributy. 

O naší době pak možná nejvíce vypovídá zvolené tempo provedení celého cyklu. Netřeba již podléhat vášním tak živelně, i takto závažnou skladbu je přece možno odehrát zvolna, v jakémsi vnitřním klidu. Češství v ní zůstává konstantou i bez přehnaného zdůrazňování. Poselství Hyblerovy úpravy a hráčská dokonalost ansámblu jsou zřetelné po celých osmdesát minut. Myslím, že Bedřich Smetana by byl rovněž spokojen, jak je s jeho dědictvím naloženo. A jelikož na pódiu byly instalovány nahrávací mikrofony, posoudit to jistě brzy budou moci i další vnímaví posluchači.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza

Facebook X E-mail WhatsApp