Český spolek pro komorní hudbu přenechal ve svém koncertním kalendáři 8. březen americké violoncellistce s ruskými kořeny Alise Weilerstein. Ta v Rudolfinu toho nedělního podvečera a večera uspořádala pozoruhodnou multimediální produkci, které dala název Fragments. 

Ústřední myšlenkou bylo provedení dvou rozsáhlých violoncellových kompozic, do nichž byly začleněny části ze Suit Johanna Sebastiana Bacha. Alisa Weilerstein mezi ně plynule, tedy prakticky bez odsazení, vsouvala krátké virtuózní violoncellové skladby soudobých, převážně amerických skladatelů. Tímto způsobem vytvořila dva přibližně hodinové bloky rondového typu, v nichž se části Bachových suit staly hlavními ideovými a formotvornými elementy. 

V první hodině koncertu šlo o blok s Bachovu Suitou č. 1, po asi hodinové pauze, ve druhé části koncertu, pak následoval další, druhý blok se Suitou č. 2. Na základě cílevědomé rozvahy Weilerstein moderním kompozicím v obou případech přidělila role rondových coupletů. Přechody mezi jednotlivými částmi rondové formy, na něž nenápadně upozorňoval světelný design, byly současně i přechody slohovým. Bachův tonální barokní hudební jazyk se zde střetává s tonálně indiferentními vyjadřovacími prostředky soudobého hudebního myšlení. Bachova cyklicky se navracející diatonická hudba se stala současně jakousi referenční platformou, od níž se plasticky odrážely veškeré výboje soudobých autorů. Na výzvu Alisy Weilerstein byla zainteresována pětice skladatelů Allison Loggins-Hull, Gili Schwarzman, Joan Tower, Reinaldo Moya a Chen Yi, to v případě spojení s první Bachovou suitou, a další pětice skladatelů Alan Fletcher, Ana Sokolocič, Caroline Shaw a Gity Razaz v případě návaznosti na druhou ze suit. 

Alisa Weilerstein je technicky, výrazově i fyzicky mimořádně disponovaná umělkyně. Časově i interpretačně náročný program zvládla skvěle. K přednostem její hry patří schopnost stylově i artikulačně odlišné hudební věty propojit v nové, smysluplné, logické a přitom nekonfliktní celky. Důležitou se v jejím dramaturgickém záměru stala práce s časem. Organické propojení Bachových suit se se soudobou hudbou nemůže být zřejmé jen ve zkratkových ukázkách, ale naopak musí se nutně uskutečňovat ve větších časových proporcích. Proto tedy byl koncert tak dlouhý, celé tři a půl hodiny. Není proto divu, že někteří návštěvníci koncertu tuto výdrž nezvládli a ke své škodě již o přestávce odcházeli domů. 

V Praze realizovaný projekt Fragmenty Alisy Weilerstein je tvořen dvěma částmi – Fragmenty 1 „Úžas“ a Fragmenty 2 „Vřava“. V dramaturgickém záměru violoncellistky jsou však i další části, další Fragmenty, navazující na další části tohoto Bachova geniálního suitového cyklu. 

Významnou podpůrnou složkou koncertního zážitku se stala jeho vizuálně dramatická podoba. Na pódiové realizaci svých bachovských fragmentárních projektů violoncellistka spolupracuje se skupinou partnerů, mezi nimiž je režisérka Elkhanah Pulitzer, scénograf a autor světelného designu Seth Reiser, kostýmní výtvarnice Molly Irelan, původní návrhářka účesů a make-upu Heather Sterling, producentská poradkyně Hanako Yamaguchi a produkční manažér Will Knapp. 

Obě části začaly a končily v naprosté tmě. Mezi tím, v průběhu hudební interpretace, se ve Dvořákově síni odvíjela hra světel a barev, která byla ve větší či menší míře synchronizována s hudební produkcí, přičemž Bachovu hudbu zpravidla provázel větší jas. Okolo violoncellistky byly na pódiu rozmístěny zářící objekty. V první polovině večera do kruhu, patrně ne náhodou, tak svým rozestavením připomínaly magické prehistorické Stonehenge, které stojí na planině ve Wiltshire v Anglii.

K mimořádné působivosti pražské inscenace koncertní produkce Alisy Weilerstein nepochybně velkou měrou přispěla skutečnost, že pro ni bylo vybráno právě Rudolfinum, sídlo České filharmonie, tato jedinečná neorenesanční architektonická památka, která byla již svými tvůrci, architekty Zítkem a Schulzem, koncipovaná jako společné, funkčně propojené sídlo hudby a výtvarného umění. Mezi dvě rozsáhlé části koncertu, který se konal ve Dvořákově síni, a které si vyžádaly přestavbu pódia, byla včleněna poměrně dlouhá přestávka. Režie produkce ji pro publikum určila jako vhodnou chvíli nejen pro občerstvení, ale i jako čas vhodný pro prohlídku interiéru budovy Rudolfina. Nachází se v ní i další koncertní prostor, Sukova síň, dva stylové salonky, Galerie Rudolfinum s výtvarnou expozicí. To vše bylo návštěvníkům koncertu Alisy Weilerstein ten večer k dispozici, stejně jako rozsáhlá dvorana, kde se o přestávce uskutečnilo předání Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2025. Z rukou dramaturga Spolku, tedy pořadatele tohoto večera, ji získal soubor mladých koncertních umělců Trio Incendio.

Netradičně pojatý projekt Alisy Weilersttein byl připomínkou Bachovy geniální instrumentální kompozice. Stal se vskutku důkladným a všestranným vhledem do vyjadřovacích schopností sólového violoncella a do mistrovské interpretace. Přinesl rovněž i cenné podněty k zamyšlení nad novými cestami koncertního provozu.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp