„Dramatické akordy, kontrasty plného zvuku a jemných ozvěn, dialog pravé a levé ruky, který se v leckterých místech stáčí až do půtek, snivost a křehkost, jež se však záhy vyjevují jako zdánlivé, to vše Matouš Zukal přednesl s nadhledem a naprostou jistotou.“

„De Falla sedí jejímu naturelu i hlasu, Kůstková byla oslnivá i oslňující, niterná, její hlas zněl jemněji, citověji, s temperamentem ztvárnila jednotlivé písně, kterým však dodala veškerou tíhu života.“

„Z klaviatury se stále neslo něco zajímavého, překvapivého. Za takového Schumanna by se nemusel stydět ani zralý maestro!“

Koncert v Sále Martinů na pražské HAMU, který se konal v pondělí 16. ledna a na němž vystoupili sopranistka Kristýna Kůstková a klavírista Matouš Zukal, nesl sice podtitul „k nedožitým 96. narozeninám Zuzany Růžičkové“, ale de facto oficiálně zahájil řadu koncertů, které se v průběhu letošního roku uskuteční u příležitosti 100. výročí narození jejího manžela Viktora Kalabise, významného hudebního skladatele.

Pro pořádek je třeba zmínit, že Kalabisův rok byl zahájen o den dříve na koncertě PKF – Prague Philharmonia, kde zazněly skladatelovy Symfonické variace pro velký orchestr, op. 24. Na komorním večeru následující den pak vystoupili sopranistka Kristýna Kůstková a klavírista Matouš Zukal. Pochopitelně i oni zařadili do programu díla Viktora Kalabise. Koncertu předcházel krátký slavnostní okamžik, kdy předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové Aleš Březina předal cenu fondu za mimořádné výsledky při studiu na pražské HAMU mladému talentovanému houslistovi Danielu Matejčovi. Při té příležitosti zmínil, jak zajímavé je dílo Viktora Kalabise pro mladé interprety. Ti se na výzvu fondu přihlásili, aby v průběhu tohoto roku zahráli skladby Viktora Kalabise. Březina zdůraznil, že Kalabisův rok se chce soustředit na raná díla skladatele, zhruba prvních třicet opusů, z celkového počtu dvaadevadesáti. Tato většinou neoklasicistní díla jsou lyričtější než ta z dalšího období, která se obvykle uvádějí. Jak Aleš Březina poukázal, je tomu tak i proto, že skladatel v nich vyznával lásku své (budoucí) ženě Zuzaně Růžičkové.

Věnujme se však pondělnímu koncertu. Zahájila ho sopranistka Kristýna Kůstková Písničkami na dvě stránky Bohuslava Martinů. Zpočátku trochu rušila ostrost hlasu zpěvačky, která dávala ve výrazu přednost dramatičnosti na úkor lyričnosti, ale vše bylo odpuštěno v šesté písni Boží muka, v níž srozumitelnost slova i výraz podpořila hlasem, v němž zněly zvonky. A v závěrečné písni Zvolenovcí chlapci upoutala procítěnou gradací. Velmi dobrým a citlivým partnerem pěvkyně byl po celý večer klavírista, zpěvák, pedagog a korepetitor Ahmad Hedar.

S tím, jak umí skladatel klavíristy potrápit, seznámil posluchače Matouš Zukal, který pro ten večer nastudoval Kalabisovy Akcenty, op. 26. Dramatické akordy, kontrasty plného zvuku a jemných ozvěn, dialog pravé a levé ruky, který se v leckterých místech stáčí až do půtek, snivost a křehkost, jež se však záhy vyjevují jako zdánlivé, to vše Matouš Zukal přednesl s nadhledem a naprostou jistotou. Mladý klavírista, student magisterského oboru na pražské HAMU ve třídě Iva Kahánka, nositel ceny Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové za mimořádné výsledky při studiu na pražské HAMU, vítěz soutěže Nadace Bohuslava Martinů v roce 2019 a laureát soutěže Pražského jara v roce 2021, je nejen velmi disponovaný technicky, ale umí si i pohrát s výrazem a po mém soudu umí vytvořit zvuk, jaký si skladatel představuje (akordy „vtlačované“ do klavíru). Matouš je znám také hloubkou a přemýšlivostí svého přístupu. To ostatně dokázal i v závěrečné části Akcentů Allegro, kdy se na klaviatuře odehrávaly smršť a ohňostroj zvuků a barev, ale přitom bylo zcela zřetelné, že se klavírista svými schopnostmi neopájí, ale stále je dává do služeb skladatele.

O své zralosti přesvědčil v interpretaci Sonáty č. 2 g moll, op. 22 Roberta Schumanna. S tímto úkolem se potýkají velcí pianisté, očekávání bylo proto značné. A nebylo zklamáno. Od prvních taktů v první větě So rasch wie möglich Matouš Zukal na klaviatuře vířil, rozprostíral velké plochy, v lyrických pasážích šel do krajní jemnosti, forte naopak zadržoval, nepřeháněl. Posluchač se chytil drápkem a byl napnut, co přijde v druhé větě Andantino. Getragen. Přišla opravdová nádhera. Mladý klavírista dokázal odvést posluchače mimo tento svět, jeho piana evokovala vzrůstající napětí, které až bolí… Následujícího Scherza se chopil energicky, ale stále s nadhledem, který je mu vlastní. Matouš dovede udržet míru a sebekontrolu, nikdy nejde za hranu. V poslední větě Rondo. Presto possible. Prestissimo, quasi cadenza hrál klavírista uvolněně, vědom si jistoty výrazu, s nímž celou sonátu přednesl. Z klaviatury se stále neslo něco zajímavého, překvapivého. Za takového Schumanna by se nemusel stydět ani zralý maestro!

Kristýna Kůstková se také chopila interpretace díla Viktora Kalabise. Ptačí svatby, op. 5 jsou určeny vysokému mužskému hlasu a nutno podotknout, že sopranistka se po většinu doby pohybovala v hlasově nekomfortní zóně. Zpočátku zněl sice její mladý zdravý hlas zářivě, ve spodních rejstřících plně, ale s přibývajícími písněmi (celkem osm) se cítil posluchač až unaven jistou jednotvárností projevu a až nepříjemně znějící ostrostí výšek. Soustředění na techniku zpěvu a náležitou intonaci bohužel ubraly i na srozumitelnosti textu. Je však třeba vzít mladou sopranistku v ochranu. Tento part je opravdu nevstřícný vůči sopranistkám a připravovaná transpozice směrem dolů je na místě.

Pěvkyně, absolventka Mannes School of Music v New Yorku a posluchačka HAMU, držitelka ocenění Bauše Ruys pro nejlepšího studenta AMU za rok 2022 a laureátka mnoha soutěží, však doslova vytřela zrak všem pochybovačům v písních Manuela de Fally Siete canciones populares espaňolas. Cyklu tradičních španělských písní se sopranistka chopila s porozuměním i náznakem příjemného hereckého projevu. Ukázala, že de Falla sedí jejímu naturelu i hlasu, byla oslnivá i oslňující, niterná, její hlas zněl jemněji, citověji, s temperamentem ztvárnila jednotlivé písně, kterým však dodala veškerou tíhu života. Přiznám se, že jsem nerozuměla španělštině, ale zpěvaččin projev například v písni Asturiana byl tak vemlouvavý, že vyvolal až intimní zážitek soucitu s ženou, která líčí svůj těžký osud.

Budou-li následující koncerty roku Viktora Kalabise naplněny podobnými dramaturgickými objevy a v tak dobré interpretaci, máme se na co těšit.

*******

Foto: Petra Hajská