„Z naprostého ticha se postupně, jakoby zdaleka, až ze zahrad, zvedala melodie svolávacích fanfár a rezolutně i majestátně vyzývala k revoluci.“

„Postupně se vynořující melodie vynesly na povrch lahodnou všeobecnou souhru.“

„Také sbor měl jednolitý téměř sametový témbr se zřejmým důrazem sbormistra Petra Fialy na význam a zvukomalebnost textu.“

V rámci 24. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž zazněl dne 12. června 2023 ve Skleníku Květné zahrady slavnostní zahajovací koncert festivalu k 25. výročí zápisu zahrad a zámku v Kroměříži na Seznam světového dědictví UNESCO. Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost Ludwiga van Beethovena pro orchestr, sóla a smíšený sbor nebyla vybrána náhodně. Autograf její poslední věty byl již v minulém století zařazen na seznam světového dokumentárního dědictví UNESCO a v příštím roce tomu bude 200 let od chvíle, kdy zazněla poprvé.

Úvodem koncertu promluvil moderátor Jiří Vejvoda, který pozval na pódium přítomné představitele města a kraje, především starostu Kroměříže Tomáše Opatrného, hejtmana Zlínského kraje Radima Holiše a kroměřížskými občany velmi váženou paní doktorku Evu Novákovou, dlouholetou předsedkyni Klubu UNESCO Kroměříž, která má na zápisu zahrad do tohoto prestižního a pro Kroměříž i pro naši republiku velmi důležitého seznamu velkou zásluhu.

Pak již pozvedl taktovku mladý dirigent František Macek, který je současně uměleckým ředitelem festivalu. Z naprostého ticha se postupně, jakoby zdaleka, až ze zahrad, zvedala melodie svolávacích fanfár a rezolutně i majestátně vyzývala k revoluci. Jen tišící hlas klarinetu a hoboje zval v úvodní větě Allegro ma non troppo, un poco maestoso k mírnému, ale zvučnému dialogu se smyčci. Františkem Mackem poněkud zrychlené tempo nenechalo hráče odpočinout ani ve druhé větě, v Molto vivace. Začala v dokonalé souhře drobnými, ale energickými tahy smyčců a nekompromisním úderem bubnu. Dramaticky a hlasitě se rozbíhala do zahrad, dokud i lesní rohy sametově nevyzvaly k pokojné náladě, naději a radosti. Pocit radosti otevíral i třetí větu Adagio molto e cantabile. Postupně se vynořující melodie vynesly na povrch lahodnou všeobecnou souhru. Fanfáry v průběhu věty střídaly smyčce, které už jen utvrzovaly klidný tón klarinetu a hoboje.

Pak nadešla slavná čtvrtá věta s Schillerovou Ódou na radost. Tato věta nezačíná mírně. Je nadepsána Presto – Allegro assai – Allegro assai vivace, Alla marcia – Andante maestoso – Allegro energico. Sempre ben marcato. A František Macek v plné míře dodržel tento předpis. Ač se nápěv ódy ozývá a rozbíhá od samého počátku, uplyne ve větě několik dynamicky zvířených nálad této slávou opředené melodie, než přijde ke slovu výrazné basové pěvecké sólo a sbor se slovy Schillerovy básně.

V případě tohoto nevšedního koncertu musela nastat pauza pro nástup Českého filharmonického sboru Brno a sólistů, sopranistky Terezy Mátlové, altistky Arnheiður Eiriksdóttir, tenoristy Martina Šrejmy a basisty Pavla Švingra, kteří byli přivítáni potleskem. Jejich hlasy souzněly vyrovnaně a v jednotlivých sólech se dokázaly obdivuhodně překlenout nad silou orchestru s polnicí vyzývající k pochodu a boji za sbratření lidstva v lásce a všeobjímající radosti. Také sbor měl jednolitý, téměř sametový témbr se zřejmým důrazem sbormistra Petra Fialy na význam a zvukomalebnost textu při přípravě této části skladby. V závěru se společně s účinkujícími na pódiu uklonil a spolu s nimi sklidil neutuchající potlesk a zasloužené ovace.

Foto: M. Pilát