středa, 01 leden 2020 17:45

Alternativní Silvestr Václava Lukse

Autor:

„Scarlattiho Vánoční mše evokuje klidnou, ztišenou atmosféru, intimní, kontemplativní, tlumeně okouzlenou, emotivní.“

„Hudba zněla mimořádně diferencovaně, neustále modelována a oživována, zněla poutavě, muzikálně, byla potěchou.“

„Kontakt mezi hudebníky a posluchači se odehrával v hlubině souznění nad příjemnou hudbou.“

 

6

 

Po obloze poletují vyplašení ptáci, nad řekou a nad střechami metropole se začínají objevovat první zkušební záblesky, které postupně přejdou v ohňostroje. Praha je plná lidí. Do půlnoci oddělující roky 2019 a 2020 zbývají tři hodiny a z Rudolfina vychází tisícovka svátečně naladěných posluchačů. Barokní orchestr Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem nám i sobě v uplynulých devadesáti minutách připravil italskou hudbou z osmnáctého století krásně „jinou“ oslavu Silvestra.

Bylo by snadné zahrát na závěr roku Händelovu Hudbu k ohňostroji. Od Collegia 1704 bychom ji určitě také přijali. Bylo by to ale přece jen trochu banální. Václav Luks se svým orchestrem a se sborem Collegium Vocale 1704 přemýšlel nad programem důstojněji. „Festa Italiana“ se stala pěkným zastavením s prvky radostné i přemýšlivé krásy. Torelliho Sinfonia in D byla s trubkami slavnostním vstupem, Geminianiho Concerto grosso upravené z Corelliho houslové sonáty bylo instrumentálním oddechem mezi dvěma většími vokálními díly. Scarlattiho vánoční mše Messa per il Santissimo Natale vnesla do koncertního programu až překvapivě kontemplativní náladu, Galuppiho žalm Dixit Dominus potom v závěru tóny slavnostnější.

 

1

 

Scarlatti komponoval mši v roce 1707 pro římskou baziliku Santa Maria Maggiore. Má ustrojení pro dva sbory, jeden o pěti a druhý o čtyřech hlasech, k tomu dvoje housle a continuo. Skoro půlhodinová kompozice evokuje klidnou, ztišenou atmosféru, nikoli pastorální v duchu českých barokních vánočních děl, ale intimní, kontemplativní, tlumeně okouzlenou, emotivní, často pomalou, i v místech rychlejších temp neokázalou. Připomínka vzkříšení v Credu je radostná, ale stručná, jubilace v části Sanctus jsou kratičké, prosby v Agnus Dei tiché. V dojmu z celku převažuje složitější mnohohlas a komorní zvuk.

 

3

 

Concerto grosso na půdorysu nekonečných variací na téma La Folia vneslo do večera mohutnější zvuk třinácti hráčů a čtyřčlenného continua; a v sólech prvních a druhých houslí a violoncella také značnou instrumentální virtuozitu. Neméně výrazně, vytesaným hudebním motivem, potom začala skladba Dixit Dominus – textově Žalm 110, nadějně hovořící o budoucnosti, která přinese Kristovo viditelné oslavení a převzetí definitivní vlády nad světem. Chytlavě znějící benátská skladba přinesla zajímavé harmonie, působivé dynamické proměny, sóla ze sboru... Stala se neoposlouchaným vyvrcholením a přes malé opadnutí tahu a napětí v dlouhém sopránovém sólu i pěknou tečkou.

 

5

 

Václav Luks dirigoval instrumentální skladby od cembala, z vysoké stoličky, chvílemi vsedě, chvílemi vestoje. Ani part, který hrál, ho neodvedl od podrobného kontaktu s kolegy, ať už to byla gesta, pohyby hlavy, nebo jen pohledy. Missu a Dixit Dominus řídil klasicky. Jak jsme z jeho koncertů zvyklí, hudba zněla mimořádně diferencovaně, neustále modelována a oživována, zněla poutavě, muzikálně, byla potěchou. Na konci žádné proslovy, přání. Sice jakoby bez kontaktu s publikem… – ale jde jen o úhel pohledu. Kontakt byl. Odehrával se ve skrytu, v hlubině souznění nad příjemnou hudbou; ve sdíleném vědomí o společném rozhodnutí strávit poslední večer roku v atmosféře neokázalé radosti a vděčnosti. V menšinovém, ale intenzivním společenství, z něhož by v ideálním případě mělo něco vyzařovat i do všedních okamžiků a dnů. Do poslední chvíle to byl vkusný večer. Hodnotný. Na jeho úplný konec všichni muzikanti dostali na pódiu po růži.

 

4

 

A pak už scházíme po schodech z Rudolfina na náměstí. Svátečně naladěni kultivovanou krásou duchovní hudby i jemnou krásou zvuku historických nástrojů a skvěle sezpívaného sboru. Nad Prahou, plnou lidí, se rozsvěcují záblesky prvních malých ohňostrojů a po obloze poletují vyplašení ptáci… O půl hodinky později píšu doma na facebook: „Poslední večer roku v Rudolfinu ve společnosti muzikantů souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 a jejich italského baroka. Dost dobrá alternativa k televizi a pyrotechnice. Díky!“ V komentářích se mi za chvíli objevuje reakce někoho podobně naladěného. Evidentně tam byl také: „Bylo to neuvěřitelné. Krásné, dokonalé. Hudba plná života. Nádherná oslava života.“

 

8

 

Foto: Petra Hajská 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.