„Půvab spojený s energickou, technicky bezvadnou a promyšlenou interpretací je věru nebezpečná kombinace!“

„To důležité ale přišlo se Sonátou Richarda Strausse. Byl to takřka fyzický zážitek principu napětí a uvolnění.“

„Projevily se nejen výborné technické schopnosti hráčů, ale zřejmé bylo i to, jak dobrou školou komorní hry všichni tři prošli.“

Další z absolventských koncertů studentů Pražské konzervatoře se konal v úterý 14. května v krásném prostředí historického sálu Deylovy konzervatoře. Tentokrát se představila houslistka Klára Lešková ze třídy prof. Jiřího Fišera. A zvolila program, ve kterém předvedla, jakou je zralou interpretkou.

Posluchače nijak nešetřila. Nabídnout v jednom večeru skladby Antonína Dvořáka, Richarda Strausse, Pabla de Sarasateho, Ernsta Blocha a Dmitrije Šostakoviče vyžaduje značnou dávku sebejistoty i důvěry v posluchače. Myslím, že u Kláry se o přebujelém egu mluvit nedá, o to větší dopad na posluchače pak její hra má. Půvab spojený s energickou, technicky bezvadnou a promyšlenou interpretací je věru nebezpečná kombinace!

V Dvořákově Romanci f moll dala Klára Lešková nahlédnout do svého rejstříku tónů i bezpečně zvládnuté techniky. Za doprovodu prof. Martiny Hájkové nechala vyznít Dvořákově zpěvnosti, projevila smysl pro dramatičnost, od prvních taktů upoutala temnými tóny i jásavými zářivými výškami. 

To důležité ale přišlo se Sonátou pro housle a klavír Es dur op. 18 Richarda Strausse, se skladbou, která je náročná pro hráče, ale i pro posluchače. Nic hladivého, zato přinášejícího hluboký vnitřní prožitek. O Straussových skladbách se říká, že posluchače vyzvednou do výšky, tam si s ním trochu pohrají, dopřejí mu velkolepé zážitky a potom ho neurvale zase spustí zpátky na zem. Od prvního okamžiku bylo jasné, že budeme svědky mimořádné interpretace. Partnerem houslistky byl klavírista Matouš Zukal, žák Iva Kahánka a Milana Langera. Oba si velmi dobře rozuměli, jejich nástroje spolu vedly dialog – tu vzrušený až vášnivý, pak zase přecházející do ztišení. Byl to takřka fyzický zážitek principu napětí a uvolnění. V první větě Allegro, ma non troppo zaujaly jak temně zbarvený hlas houslí a pevný, přesvědčivý tón klavíru, tak kontrastní ztišené projasněné plochy. První věta vrcholí vášnivým temperamentem houslí, které se vzápětí – v druhé větě Andante cantabile – objeví v jiném světě: cituplném, roztouženém, hledajícím spočinutí. Oba party byly opět vyrovnané, rovnocenné, mladí hudebníci dokázali zprostředkovat posluchačům onen zážitek harmonie, celistvosti, jednoty… Třetí větu Andante – Allegro otevírá klavír svým energickým vůdčím hlasem, housle se přidávají jako by s ostychem. V této pasáži si houslistka vyhrála s jemně odstíněnou dynamikou, kterou ozdobila nádhernou vrcholící vřelostí. Interpretace této nepříliš hrané Straussovy sonáty byla skvostem večera, mladí muzikanti se jí chopili jako zkušení interpreti, kteří nejen bravurně technicky ovládají své nástroje, ale mají už hodně prožito. Interpretace Strausse neleží jen v technice, u tohoto skladatele záleží také na tom, jak hrajete „hlavou“. Oba mladí lidé ukázali, že jim Strauss je blízký, jejich výkon byl zcela přesvědčivý, mrazivý, existenciální. Jedním slovem zralý.

Ve vášnivém opusu Pabla de Sarasateho Navarra op. 33 pro dvoje housle a klavír si za doprovodu prof. Martiny Hájkové společně zahrály dvě kamarádky, které si spolu výborně rozumějí a hrají spolu již nějaký čas: Klára Lešková a Kateřina Krejčová. Obě procházejí obdobnou cestou – jsou pravidelnými účastnicemi luhačovických kursů Václava Hudečka, obě mají zkušenosti s hraním v našich předních orchestrech – v České filharmonii a PKF – Prague Philharmonia. Z interpretace Sarasateho bylo cítit, jak na sebe vzájemně slyší, v jejich hře byla hravost a temperament, s virtuózními pasážemi si pohrávaly, vytvářely krásné melodické oblouky.

Pouze s doprovodem klavíru (opět prof. Martina Hájková) zahrála Klára Lešková skladbu Baal Shem (Vidui a Nigun) Ernsta Blocha. Zvolené dvě části z „obrázků z chasidského života“ přednesla Klára s velkou citlivostí a pochopením. Bylo obdivuhodné, jak rychle se dokázala po jiskřivém Sarasatem vrátit do temnější roviny života, Vidui vyznělo až drásavě nedokončeně – houslistka nechala posluchači prostor pro přemýšlení o naději (či tíze života?), v častěji hraném Nigunu zase auditorium zasáhly její lkavé tóny žalující na osud.

Vyvrcholením koncertu bylo jednověté Klavírní trio č. 1 c moll op. 8 Dmitrije Šostakoviče v podání Kláry Leškové (housle), Filipa Halečky (violoncello) a Matouše Zukala (klavír). Vedle houslistky a klavíristy, který zaujal již ve Straussově sonátě, vynikl Filip Halečka precizním a zároveň emocemi nabitým rovným tónem a nádhernou temnější barvou svého violoncella. Projevily se tu nejen výborné technické schopnosti hráčů, ale zřejmé bylo i to, jak dobrou školou komorní hry všichni tři prošli. Zkušený prof. Milan Langer (klavírista, člen Českého tria a pedagog na Pražské konzervatoři) se podílel na vybudování návyků, které jsou pro souhru nezbytné – vzájemná pozornost, bedlivé sledování očima jeden druhého, bezchybná souhra, ohleduplnost a dávání prostoru jeden druhému. Zkrátka všechny vlastnosti kvalitního klavírního tria. Byla by škoda, kdyby se cesty těchto mladých lidí po absolutoriu konzervatoře rozešly.

Nikterak odpočinkovou hudbou naplněný večer zakončila Klára Lešková lehčí hudbou – s elegancí zahraným tangem Por una Cabeza Carlose Gardely.

Foto: Kristýna Lešková